III.ÚS 1337/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. obchodní společnosti KASHI s. r. o., sídlem Mánesova 917/28, Praha 2, 2. Zdeňka Kašpara a 3. Pavlíny Kašparové, zastoupených JUDr. et Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, Ph.D., advokátem, sídlem Velké náměstí 7/12, Písek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2026 č. j. 26 Cdo 31/2026-2522 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. srpna 2024 č. j. 4 Co 56/2024-1208, a návrhu s ní spojeném na odložení vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. února 2024 č. j. 7 Co 972/2023-1671, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vladimíra Váchy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhají zrušení v záhlaví uvedených usnesení Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") z důvodu tvrzeného porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně podali také návrh na odklad vykonatelnosti v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), který byl vydán v původním občanskoprávním řízení.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh plyne, že stěžovatelé byli žalovanými v původním občanskoprávním řízení o zaplacení částky 1 389 699 Kč s příslušenstvím. Rozsudkem krajského soudu ze dne 7. 2. 2024 jim byla uložena povinnost uhradit tuto částku vedlejšímu účastníkovi coby žalobci. Nejvyšší soud následně usnesením ze dne 25. 9. 2025 odmítl dovolání stěžovatelů a ve své podstatě potvrdil rozsudek krajského soudu. Stěžovatelé proti těmto rozhodnutím podali ústavní stížnost, která však byla usnesením sp. zn. II. ÚS 3708/25 ze dne 9. 4. 2026 odmítnuta pro nepřípustnost, konkrétně pro předčasnost, neboť byla podána souběžně se žalobou pro zmatečnost, přičemž stěžovatelé v obou případech uplatňovali obdobné námitky.

3. Stěžovatelé následně napadli rozsudek krajského soudu žalobou pro zmatečnost z důvodu, že jim měla být odňata možnost jednat před soudem. Společně se žalobou pro zmatečnost podali také návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu podle § 235c zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), o němž bylo rozhodnuto ústavní stížností napadenými usneseními.

4. Krajský soud rozhodl (ústavní stížností nenapadeným) usnesením ze dne 30. 4. 2024 tak, že se nenařizuje odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu ze dne 7. 2. 2024. V odůvodnění poukázal na to, že podle § 235c o. s. ř. lze v řízení o žalobě pro zmatečnost nařídit odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí o věci tehdy, je-li pravděpodobné, že žalobě bude vyhověno. Podle krajského soudu však tato podmínka nebyla splněna. Stěžovatelé v žalobě pro zmatečnost sice tvrdili, že jim bylo odňato právo jednat před soudem, avšak ve skutečnosti brojili pouze proti hodnocení důkazů. Stěžovatelé se - společně se svým právním zástupcem - osobně zúčastnili obou jednání před krajským soudem, v rámci nichž jim byla dána plná možnost činit přednesy, tvrdit rozhodné skutečnosti, navrhovat důkazy a vyjadřovat se k provedeným důkazům. To, že této možnosti nevyužili nejlepším možným způsobem a nenavrhli provedení některých důkazů, nelze považovat za zmatečnostní vadu. Z uvedených důvodů měl krajský soud za to, že není pravděpodobné, že žalobě pro zmatečnost bude vyhověno, pročež nejsou dány ani důvody k odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku.

5. Vrchní soud napadeným usnesením potvrdil usnesení krajského soudu. V odůvodnění rovněž poukázal na to, že stěžovatelé se osobně zúčastnili obou jednání před krajským soudem, v rámci něhož byli procesně aktivní a činili různé přednesy a návrhy. V podání ze dne 19. 1. 2024 (tj. v podání učiněném mezi prvním a druhým jednáním před krajským soudem) navíc výslovně uvedli, že jim byla poskytnuta možnost činit návrhy na doplnění dokazování a vyjadřovat se k provedeným důkazům. Pokud teď stěžovatelé v žalobě pro zmatečnost tvrdí, že v rámci prvního jednání před krajským soudem jim nebyla řádně poskytnuta možnost namítat některé skutečnost a vyjádřit se k některým důkazům, nelze jejich argumenty považovat za důvodné. S ohledem na to, že není pravděpodobné, že žalobě pro zmatečnost bude vyhověno, není možné ani odložit vykonatelnost napadeného rozsudku.

6. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů. Plně se ztotožnil se závěry nižších soudů, které nepovažoval za rozporné s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu. Rozhodnutí vrchního soudu nepovažoval ani za nepředvídatelné či překvapivé.

II. Argumentace stěžovatelů

7. Stěžovatelé předně brojí proti odmítavému usnesení sp. zn. II. ÚS 3708/25, neboť mají za to, že neobsahuje žádné přesvědčivé úvahy stran toho, proč nebylo namístě aplikovat některou z výjimek z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Mají za to, že toto rozhodnutí je formalistické a porušuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve vztahu k nynější ústavní stížnosti pak tvrdí, že splňuje podmínky pro postup podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť v důsledku rozsudku krajského soudu ze dne 7. 2. 2024 jim hrozí exekuce na poměrně vysokou částku; současně usnesení sp. zn. II. ÚS 3708/25 nebrání projednání nynější ústavní stížnosti, protože šlo o odmítnutí z výlučně procesních důvodů, "aniž by se Ústavní soud věcně zabýval tvrzenou neodvratitelností zásahu." 8. Stěžovatelé také obsáhle brojí proti rozsudku krajského soudu ze dne 7. 2. 2024 a navazujícímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, zejména proti postupu krajského soudu při provádění a hodnocení důkazů. Mají za to, že krajský soud jim znemožnil efektivně reagovat na provedené důkazy.

9. V návaznosti na to tvrdí, že soudy shora uvedená pochybení nenapravily ani v řízení o jejich žalobě pro zmatečnost, neboť zcela ignorovaly, že stěžovatelé se v původním řízení sice osobně zúčastnili obou jednání před krajským soudem, avšak v důsledku postupu soudu byla jejich účast fakticky pouze iluzorní a vyprázdněná.

10. Stěžovatelé nakonec mají za to, že jsou splněny podmínky pro odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí - resp. v jejich chápání pro odklad vykonatelnosti nenapadeného rozsudku krajského soudu ze dne 7. 2. 2024 - podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť jim hrozí exekuce a jejich dalším návrhům o odklad vykonatelnosti doposud nebylo vyhověno.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

12. Ústavní soud s ohledem na předchozí rozhodovací praxi dospěl k závěru, že ústavní stížnost je přípustná, ačkoli o tom lze mít značné pochybnosti, jelikož směřuje pouze proti dílčímu (procesnímu) rozhodnutí. To je standardně považováno za důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud považuje za potřebné úvodem připomenout, že petit ústavní stížnosti směřuje proti rozhodnutím obecných soudů o návrhu stěžovatelů na odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu ze dne 7. 2. 2024, který podali v rámci řízení o jejich žalobě pro zmatečnost. Petit ústavní stížnosti naopak nesměřuje - a v této chvíli nemůže směrovat - proti rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost ani proti rozhodnutím soudů o meritu věci v původním občanskoprávním řízení.

14. Stížnostní argumentace stěžovatelů se však s obsahem a podstatou napadených rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti zcela míjí. V ústavní stížnosti schází jakákoliv, natož relevantní, argumentace stran toho, jakým způsobem mají napadená rozhodnutí zasahovat do základních práv stěžovatelů. Místo toho brojí proti rozhodnutím, jež nenapadli (a v současnosti napadnout ani nemohou) či podávají návrhy, které patrně vycházejí z nepochopení či záměny příslušných procesních institutů. Již na základě toho by bylo možné konstatovat zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Navzdory tomu Ústavní soud považuje za vhodné vypořádat se alespoň ve stručnosti s uplatněnými stížnostními námitkami.

15. Pokud jde o argumentaci stěžovatelů stran vadnosti usnesení sp. zn. II. ÚS 3708/25, je především nutno připomenout, že podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu není proti usnesení Ústavního soudu odvolání přípustné. Stěžovatelé o této skutečnosti byli v citovaném rozhodnutí řádně poučeni. Ústavní soud proto nevidí prostor ani důvod k tomu, aby se těmito námitkami zabýval jakkoliv podrobněji.

16. Jde-li o navazující argumentaci, že přijetí usnesení sp. zn. II. ÚS 3708/25 nijak nebrání projednání nynější ústavní stížnosti, neboť šlo pouze o odmítnutí ústavní stížnosti z procesních důvodů (tj. Ústavní soud nerozhodl meritorně nálezem), tak je to v obecné rovině bezpochyby pravdou. Nicméně otázkou, jaká rozhodnutí Ústavního soudu a v jakém rozsahu tvoří překážku věci rozsouzené (rei iudicatae) ve smyslu § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu by mělo smysl řešit až tehdy, pokud by nynější ústavní stížnost směřovala proti týmž rozhodnutím jako předchozí ústavní stížnost stěžovatelů. To se však nestalo.

17. Námitky stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu ze dne 7. 2. 2024 a navazujícímu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2025 evidentně směřují proti rozhodnutím, jež nebyla a v této chvíli ani nemohla být ústavní stížností napadena. Jak Ústavní soud zdůraznil již v usnesení sp. zn. II. ÚS 3708/25, bodě 8, "nebudou-li (stěžovatelé - pozn.) spokojeni s výsledkem řízení o žalobě pro zmatečnost, jsou oprávněni po skočení tohoto řízení podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky tohoto řízení. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních procesních předpokladů) může být věcně projednatelná Ústavním soudem." V době podání nynější ústavní stížnosti nebylo o žalobě pro zmatečnost rozhodnuto dokonce ani v prvním stupni (podle webové stránky infosoud.gov.cz/InfoSoud k tomu došlo až dne 20. 5. 2026, přičemž rozhodnutí bylo vypraveno dne 28. 5. 2026), natož aby byly vyčerpány všechny příslušné procesní prostředky nápravy. Ústavní soud se proto nemohl zabývat námitkami, jimiž byla rozporována rozhodnutí vydaná v původním řízení, ani námitkami, jimiž byla rozporována v době podání ústavní stížnosti dokonce ještě nevydaná rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost.

18. Pokud jde o námitky stěžovatelů stran toho, jak obecné soudy údajně posoudily důvodnost jejich žaloby pro zmatečnost, tak je znovu nutno připomenout, že v napadených rozhodnutích bylo rozhodováno pouze o návrhu na odklad vykonatelnosti podle § 235c o. s. ř. V rámci toho soudy posuzovaly pouze pravděpodobnost, že bude žalobě pro zmatečnost vyhověno, jelikož to je jedna ze zákonných podmínek pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, nikoli samotnou důvodnost žaloby pro zmatečnost. Tyto stížnostní námitky jsou proto zcela mimoběžné s podstatou nyní napadených rozhodnutí.

19. Ač stěžovatelé ve skutečnosti neuplatňují žádné přiléhavé námitky proti napadeným rozhodnutím o nevyhovění jejich návrhu na odklad vykonatelnosti podle § 235c o. s. ř., Ústavní soud v zájmu úplnosti ve stručnosti podotýká, že v obdobných případech uplatňoval pouze omezený test ústavnosti. V rámci něj zkoumal, zda rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole [srov. např. usnesení ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. II. ÚS 268/21, bod 11]. V nynějším řízení měla napadená rozhodnutí bezpochyby zákonný podklad a byla vydána příslušným orgánem. Tato rozhodnutí nejsou zatížena svévolí.

20. Ústavní soud ze všech uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

21. Ústavní soud současně nevyhověl návrhu stěžovatelů na odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu ze dne 7. 2. 2024, a to primárně kvůli tomu, že tento rozsudek nebyl napaden petitem ústavní stížnosti. Institut odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze využít pouze k odkladu ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nikoli k odkladu jakéhokoliv jiného rozhodnutí, s nimž stěžovatelé nesouhlasí. Nebylo proto nutné zabývat se naplněním dalších podmínek podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 18. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu