III.ÚS 1345/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Y. G., zastoupeného JUDr. Pavlem Suchánkem, advokátem, sídlem K Háječku 3251/13, Praha 10 - Strašnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2026 č. j. 8 Tdo 199/2026-270, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2025 sp. zn. 9 To 366/2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. srpna 2025 č. j. 50 T 57/2025-208, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu

1. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "nalézací soud") vydal dne 3. 6. 2025 pod sp. zn. 50 T 57/2025 trestní příkaz napadený odporem. Následně proběhlo hlavní líčení, v němž nalézací soud uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 a odst. 2 trestního zákoníku a uložil mu (shodně jako v trestním příkazu) trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců a trest zákazu řízení na dvacet měsíců. Poškozené byly se svými nároky na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Odvolání stěžovatele a poškozené zdravotní pojišťovny Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ve veřejném zasedání zamítl.

3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.

II. Argumentace stěžovatele

4. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že obecné soudy svým postupem zasáhly jeho právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

5. Stěžovatel namítá, že nalézací soud odmítl návrh na vypracování znaleckého posudku z oboru dopravy, nenechal vyjádřit se obhájce za stěžovatele, nepovažoval stěžovatelovu výpověď za doznání, které by mohlo vést k případnému odklonu, přestože stěžovatel zaslal poškozené omluvný dopis a nad rámec pojistného částku 10 000 Kč a přijal bez dalšího verzi obžaloby. Stejně tak se s obžalobou ztotožnily odvolací soud i Nejvyšší soud. Stěžovatel spatřuje pochybení i v nepotismu pražské justice, kdy "jednání odvolacího soudu mělo zakrýt ‚pochybení' soudkyně nalézacího soudu, která je dcerou bývalého Městského státního zástupce v Praze, kterému jsou někteří zaměstnanci justice zejm. z důvodu ‚přidělování' magistrátních bytů, zavázáni". S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III. Vlastní posouzení ústavní stížnosti

6. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, není další přezkumnou instancí, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (například nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98). Kasační pravomoc Ústavního soudu je založena tehdy, vychází-li napadená rozhodnutí ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (například nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 či usnesení ze dne 14. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03). O takovou situaci však v posuzované věci nejde. Proto se Ústavní soud zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů bylo porušeno základní právo stěžovatele - právo na spravedlivý proces, což však neshledal.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybňuje, že zavinil dopravní nehodu nedáním přednosti autobusu, v němž poškozené (*1954), v důsledku pádu při prudkém brzdění, vznikla vážná porucha na zdraví (zlomeniny žeber, lopatky a menší vrcholový pneumotorax). Stěžovatel považuje za porušení svých základních práv sankci, která mu byla v důsledku nehody uložena, především zákaz řízení, neboť pracuje jako automechanik. Z rozsudku nalézacího soudu se podává, že obhajoba požadovala podmíněné zastavení trestního stíhání, kdy tvrdila, že řidič autobusu jel nepřiměřenou rychlostí a poškozená se při vstávání nedržela. Tyto okolnosti nalézací soud nevyhodnotil jako úplné doznání, v důsledku čehož by mohlo k odklonu dojít. Odvolací soud pak ve veřejném zasedání poskytl stěžovateli možnost přijmout dobrovolně omezení (zdržení se řízení), v jehož důsledku by mohl být aplikován postup podle § 307 trestního řádu. Stěžovatel však po poradě s obhájcem této možnosti nevyužil (bod 24), a proto odvolací soud vydal napadené usnesení.

9. Z napadených rozhodnutí se podává, že obecné soudy se zabývaly průběhem dopravní nehody (bod 10 rozsudku), přiměřeností rychlosti autobusu při průjezdu křižovatkou (35 km/h - bod 6 rozsudku; bod 16 usnesení Nejvyššího soudu), chováním poškozené (body 5, 10 a 11 rozsudku, bod 19 usnesení odvolacího soudu; body 16 a 20 usnesení Nejvyššího soudu) tím, že se stěžovatel při průjezdu křižovatkou nevěnoval řízení (bod 13 rozsudku; bod 19 usnesení Nejvyššího soudu), či příčinou vzniku zranění poškozené (bod 13 rozsudku, bod 19 usnesení odvolacího soudu). Obecné soudy se rovněž zabývaly dodržením procesního postupu, zachováním základních práv účastníků řízení i nepřerušením příčinné souvislosti mezi porušením povinností stěžovatele a vznikem zranění poškozené.

10. Stěžovatel fakticky brojí výhradně proti trestu zákazu řízení, kdy tvrdí potřebu nebýt omezen s ohledem na výkon své práce, resp. že tento trest může vést ke ztrátě práce. Již nalézací soud přitom přihlédl k faktu, že stěžovatel je zaměstnán v rodinné firmě, kdy jeho otec (jednatel), ve své výpovědi vyloučil, že by syna propustil (bod 7 rozsudku). Stěžovatel se tedy doznává ke skutku - nedal přednost a zavinil nehodu - nesouhlasí však s následkem - zranění poškozené, přičemž svůj požadavek na zrušení trestu zákazu řízení odvozuje od jednání poškozené (dostatečně se nedržela) a řidiče autobusu (málo brzdil). Ústavní soud připomíná, že obecné soudy se jednáním poškozené a řidiče autobusu řádně zabývaly (srov. bod 13 rozsudku nalézacího soudu, bod 19 usnesení odvolacího soudu a body 13 až 15 a 19 až 20 Nejvyššího soudu); nelze proto než konstatovat, že k vypořádání těchto otázek došlo a je udržitelné.

11. Jak již uvedl Nejvyšší soud, který odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2004 sp. zn. II. ÚS 681/04, ani právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani právo na spravedlivý proces, nezaručuje, že výsledek řízení bude odpovídat očekávání účastníka řízení, neboť tímto "základním právem je ‚pouze' zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy". Stěžovatel svá procení práva v řízení uplatnil, opakovaně však odmítal právní závěry obecných soudů, nebyl ochoten dobrovolně omezit řízení, a následně i Ústavnímu soudu předestírá své vlastní vidění věci ve snaze vyvinit se, respektive vyhnout se trestu zákazu řízení. Obecné soudy se s jeho námitkami vypořádaly zákonným způsobem a stěžovatel pouze předkládá polemiku s jejich právními závěry, která však není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti.

12. K jednotlivým námitkám tak Ústavní soud spíše pro doplnění uvádí, že v trestním řízení - které Ústavní soud zásadně hodnotí jako celek - nebyly opomenuty žádné důkazy, neboť stěžovatelovy důkazní návrhy jak nalézací, tak i odvolací soud řádně vypořádaly. Byť stěžovatel nesouhlasí s jejich odůvodněním, je zásadně věcí obecných soudů určit, které důkazy ke svému rozhodnutí potřebují, a které nikoliv. Pro Ústavní soud je podstatné, že je z rozhodnutí seznatelné, proč navržené důkazy nebyly pro nadbytečnost provedeny, a proto tak postačí na napadená rozhodnutí odkázat.

13. Stěžovatel mimo svého nesouhlasu neuvedl nic, z čeho by bylo možné dovodit, že obecné soudy zasáhly jeho základní práva. Z napadených rozhodnutí, je patrné, že obecné soudy se věcí zabývaly v dostatečném rozsahu a svá rozhodnutí řádně odůvodnily.

14. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu