III.ÚS 1360/16

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti Lumíra Kláska, zast. Mgr. Martinem Bílým, advokátem, sídlem Olivova 553/3, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. prosince 2015 č. j. 57 Co 472/2015-197 a proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 25. 3. 2015 č. j. 137 C 82/2012-159, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel podanou ústavní stížností [ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a požadoval jejich zrušení, neboť jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Ústavní stížnost byla předána k poštovní přepravě dne 28. dubna 2016 a Ústavnímu soudu byla doručena následující den.

2. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost nesplňovala náležitosti předepsané zákonem o Ústavním soudu, byl stěžovatel vyzván k odstranění vad. Vytýkané vady odstranil stěžovatel v určené lhůtě prostřednictvím právního zástupce určeného Českou advokátní komorou. V podání ze dne 29. 6. 2016 stěžovatelův právní zástupce, kromě jiného, informoval, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě nabyl právní moci dne 12. 1. 2016 a ústavní stížnost byla podána až 29. 4. 2016. S ohledem na osobní a sociální poměry stěžovatele (zdravotní stav, vyšší věk, nedostatek finančních prostředků) by měl Ústavní soud aplikovat ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V závěru podání požádal právní zástupce stěžovatele o zaplacení nákladů na zastupování podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a pro případ nevyhovění návrhu in eventum o přiznání nákladů řízení podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

3. Před projednáním ústavní stížnosti je povinností Ústavního soudu zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu. V posuzované věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je podána opožděně.

4. Fyzická osoba může podat ústavní stížnost proti tvrzenému porušení jejích základních práv a svobod ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který takovému stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ve stěžovatelově případě bylo takovým procesním prostředkem odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 15. 12. 2015 č. j. 57 Co 472/2015-197. Tento rozsudek byl stěžovateli doručen prostřednictvím jeho opatrovníka - advokáta dne 11. 1. 2016. Z uvedeného je zjevné, že ústavní stížnost byla podána po uplynutí zákonné lhůty, tedy opožděně.

5. Ústavní soud připomíná, že lhůta k podání ústavní stížnosti je stanovena kogentně, proto nemůže být prodloužena, ani její zmeškání nemůže být prominuto (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 110/94, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2, usnesení č. 21, dále usnesení IV. ÚS 348/04, III. ÚS 663/05, IV. ÚS 1562/10 aj.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz).

6. Stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, vyjádřil názor, že Ústavní soud by měl aplikovat ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Použití tohoto ustanovení však ve stěžovatelově případě není možné. Ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je třeba interpretovat s přihlédnutím ke znění jeho předchozího odstavce (§ 75 odst. 1), tedy tak, že Ústavní soud může přijmout ústavní stížnost i tehdy, jestliže nebyly vyčerpány všechny prostředky k ochraně práva. V projednávané věci však stěžovatel procesní prostředek k ochraně svých práv čerpal, neboť podal proti rozsudku Okresního soudu v Opavě odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě. Procesním postupem v řízení před obecnými soudy (vyčerpáním procesních prostředků k ochraně práva) stěžovatel založil přípustnost ústavní stížnosti, čímž zároveň vyloučil možnost aplikace ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud se proto posouzením významu ústavní stížnosti a jejího přesahu nad vlastními zájmy stěžovatele nezabýval (obdobně srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 107/95, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4 usnesení č. 21).

7. Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jakožto návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě.

8. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nebylo možné rozhodovat o požadavku právního zástupce stěžovatele na náhradu nákladů řízení podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud nevyhověl ani návrhu na náhradu nákladů podle § 62 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle ustanovení § 62 odst. 3 tohoto zákona si hradí vzniklé náklady účastníci a vedlejší účastníci zásadně sami. K postupu podle odst. 4 citovaného ustanovení, podle kterého Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení, neshledal Ústavní soud v projednávaném případě důvod, též s ohledem na důvod odmítnutí ústavní stížnosti.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2016 Josef Fiala v. r. soudce zpravodaj