III.ÚS 137/01
V PLATNOSTI- MS Praha 17 Co 56/99-52
- MS Praha 17 Co 360/2000
- ÚS III.ÚS 137/01
Ústavní soud ČR odmítl návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože byl podán po lhůtě stanovené zákonem. Soud se opřel o § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, podle něhož se lhůta pro podání ústavní stížnosti počítá od doručení rozhodnutí, proti němuž se stížnost směřuje. Návrh byl také odmítnut jako nepřípustný, protože stížený nevyčerpal všechny procesní prostředky, včetně stížnosti na průtahy k předsedovi soudu. Soud upozornil, že pro návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti je nutné využít všech dostupných právních prostředků před podáním stížnosti.
Rubrum
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelů ing. A. P. a J. P., zastoupených JUDr. L. C., advokátem, na postup Obvodního soudu pro Prahu 7, ve věci sp. zn. 26 C 39/97, t a k t o :
Výrok
Návrh se o d m í t á .
Odůvodnění
Navrhovatelé podali dne 2. 3. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 5. 3. 2001. Návrh směřoval proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 7 ve věci vedené pod sp. zn. 26 C 39/97. Navrhovatelé se domáhali, aby Ústavní soud uložil obecnému soudu nepokračovat v průtazích v řízení v uvedené věci a aby v ní neprodleně jednal. Z podaného návrhu a doložených rozhodnutí je zřejmé, že navrhovatelé se původní žalobou ze dne 12. 2. 1997 domáhali vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému bylo uloženo zaplatit specifikovanou částku z titulu náhrady škody. Dále je zřejmé, že ve věci Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl částečným a mezitímním rozsudkem, č.j. 26 C 39/97-36, ze dne 14. 4. 1998 tak, že konstatoval, že základ žalobního nároku ohledně části žaloby je opodstatněný. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalovaný. Dále v časové posloupnosti dne 18. 11. 1998 podali navrhovatelé návrh označený jako rozšíření žaloby o další specifikovanou částku s příslušenstvím. O odvolání žalovaného rozhodl Městský soud v Praze usnesením, č.j. 17 Co 56/99-52, ze dne 23. 2. 1999 tak, že rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Následně pak Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl usnesením, č.j. 26 C 39/97-56, ze dne 10. 3. 2000 tak, že ve výroku I. rozšíření žaloby ze dne 18. 11. 1998 nepřipustil, ve výroku II. žalobu do určité části vyloučil k samostatnému řízení, ve výroku III. pak ohledně vyloučené části řízení zastavil a ve výroku IV. rozhodl o nákladech řízení. K odvolání navrhovatelů Městský soud v Praze usnesením, č.j. 17 Co 360/2000, ze dne 22. 8. 2000, rozhodl tak, že odvolání proti výroku I. a II. odmítl jako nepřípustné podle § 202 odst. 2 písm. a) a f) občanského soudního řádu a výrok III. a IV. zrušil a v tomto rozsahu vrátil soudu I. stupně. Z uvedeného je zřejmé, že ve věci dále probíhá řízení o původní žalobě ze dne 12. 2. 1997, když návrh na rozšíření původní žaloby nebyl pravomocným usnesením připuštěn, a část původní žaloby byla pravomocným usnesením Obvodního soudu vyloučena k samostatnému projednávání. V takovém stadiu řízení navrhovatelé podali návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, když svým návrhem se domáhali, aby Ústavní soud uložil soudu I. stupně nepokračovat v průtazích v řízení a dále ve věci jednat o návrhu ze dne 18. 11. 1998. Z odůvodnění návrhu pak vyplývá, že navrhovatelé nesouhlasí s rozhodnutím soudu I. stupně o nepřipuštění návrhu na rozšíření žaloby ze dne 18. 11. 1998. Navrhovatelé tvrdili, že nepřipuštěním rozšíření žaloby a současně nevyloučením rozšíření žaloby k samostatnému projednání je soud v této části nečinný a navrhovatelé jsou tak závažným způsobem dotčeni na svém právu na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v důsledku toho byl rovněž porušen čl. 90 a 95 Ústavy ČR. K výzvě Ústavního soudu, zda navrhovatelé ve věci průtahů v řízení před soudem I. stupně využili postupu podle § 6 odst. 1 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 26 a násl. zákona č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů ČR, ve znění pozdějších předpisů, navrhovatelé uvedli, že stížnost na zbytečné průtahy písemně nebyla podána jen z toho důvodu, že v dané věci se nejedná o průtahy v řízení z organizačních důvodů či zavinění soudce, nýbrž jen o průtahy vzniklé jednoznačným právním názorem soudu I. stupně, potvrzeného právním názorem Městského soudu v Praze. Vzhledem k tomu, že z výše uvedeného vyplývá, že v předmětné věci jsou spojeny dva postupy, a to ústavní stížnost proti průtahům v řízení před soudem I. stupně a současně, i když to expresis verbis v souvislosti s namítanými průtahy v řízení není uvedeno, je napadeno rozhodnutí soudu I. stupně o nepřipuštění rozšíření žaloby, Ústavní soud se nejdříve zabýval zkoumáním podmínek pro podání návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti. Ve vztahu k namítaným průtahům v řízení musel jednoznačně Ústavní soud vycházet ze své ustálené rozhodovací praxe o posuzování přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle uvedeného ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže navrhovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Při stížnosti na průtahy v řízení považuje Ústavní soud za takové prostředky k ochraně práva i stížnost na průtahy k předsedovi soudu I. stupně ve smyslu zákona č. 335/1991 Sb. a zákona č. 436/1991 Sb. Jak vyplynulo ze sdělení navrhovatelů, tento postup v jejich případě využit nebyl, a proto Ústavní soud musel návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, odmítnout pro jeho nepřípustnost. Pokud se jedná o námitky směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7, č.j. 26 C 39/97-56, ze dne 10. 3. 2000, kterým nebyla připuštěna změna žaloby (rozšíření návrhu), a z návrhu je patrno, že v nesouhlasu se zmíněným rozhodnutím je jádro ústavní stížnosti, pak Ústavní soud konstatoval, že návrh byl podán opožděně. Proti usnesení, jímž nebyla připuštěna změna žaloby, není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 písm. f) o.s.ř.), a proto ve smyslu § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je nutno lhůtu pro podání ústavní stížnosti počítat od doručení tohoto rozhodnutí stěžovateli. Navrhovatelé však podali ústavní stížnost až ve lhůtě počítané od doručení rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým bylo odvolání proti tomuto usnesení odmítnuto jako nepřípustné. Vzhledem k této skutečnosti musel Ústavní soud návrh směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7, č.j. 26 C 39/97-56, ze dne 10. 3. 2000, které bylo navrhovatelům doručeno dne 28. 3. 2000, podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 6. června 2001
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.