III.ÚS 1373/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti S. M., zastoupeného prof. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 3. března 2026 č. j. 55 To 500/2025-26 a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 25. listopadu 2025 č. j. 0 Nt 14223/2025-13, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu

1. V řízení vedeném Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Libereckého kraje, skupinou kriminální policie a vyšetřování pod sp. zn. KRPL-118797/TČ-2023-180070, si stěžovatel, z důvodu nutné obhajoby zvolil obhájce, později si zvolil i druhého obhájce (zástupce), kterého současně určil pro přijímání písemností. V průběhu řízení vyvstala potřeba prvního obhájce vyslechnout (jako svědka), a proto státní zástupkyně Krajského státní zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci navrhla jeho vyloučení z obhajování.

2. Na základě tohoto návrhu Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 13. 6. 2025 č. j. 0 Nt 14086/2025-10 (prvního) zvoleného obhájce stěžovatele vyloučil. Ke stížnosti stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 14. 8. 2025 č. j. 55 To 268/2025-34 usnesení okresního soudu zrušil a rozhodl, že obhájce se nevylučuje. Rozhodnutí odůvodnil tím, že postup podle 35 odst. 3 trestního řádu je možné realizovat až v okamžiku, kdy obhájce v řízení skutečně vypovídá a nikoli v době, kdy pouze existuje potřeba výslechu.

3. Po vyslechnutí obhájce dne 19. 9. 2025 rozhodl okresní soud napadeným usnesením tak, že podle § 37a odst. 1 písm. a) trestního řádu z důvodů uvedených v § 35 odst. 3 trestního řádu vyloučil advokáta - (prvního) zvoleného obhájce stěžovatele.

4. Stěžovatel prostřednictvím zástupce (druhého obhájce) podal stížnost, v níž namítá nesplnění zákonné podmínky pro vyloučení obhájce spočívající v nezbytnosti takového vyšetřovacího úkonu. Má za to, že orgány činné v trestním řízení nejprve bez pečlivého odůvodnění vyvolaly kolizi tím, že zvoleného obhájce vyslechly, a v důsledku toho následně navrhly jeho vyloučení. Jde o zásah do obhajoby, proto by mělo jít o úkon skutečně nezbytný, významný a nenahraditelný jinými důkazy. Dále namítl nedodržení procesního postupu podle § 37a odst. 3 trestního řádu, a to možností vyjádřit se k návrhu na vyloučení obhájce, kdy stěžovatel měl k přijímání písemností a k vyrozumívání o úkonech trestního řízení druhého obhájce, kterému nebyla výzva zaslána. Tím měl být porušen účel obhajoby. Vyjádření vylučovaného obhájce je vyjádřením přímo dotčené osoby, avšak vyjádření "za obviněného" má zprostředkovávat obhájce (č. l. 23).

5. Krajský soud stížnost stěžovatele napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou, neboť v postupu okresního soudu neshledal vady. Dále uvedl, že vylučovanému obhájci i stěžovateli byla poskytnuta možnost vyjádřit se, kdy za tímto účelem byli oba vyzváni (do datových schránek určených v projednávané věci k zasílání), stěžovatel pak ještě jednou (samostatně na adresu trvalého bydliště), a byla jim poskytnuta lhůta 15 dní, v níž však nereagovali. Právo osobně se vyjádřit přísluší přímo obviněnému (stěžovateli) a vylučovanému obhájci. Postup podle § 37a trestního řádu je faktickým ukončením smluvního vztahu mezi obviněným a jím zvoleným obhájcem, a proto byla výzva k vyjádření adresována přímo a výhradně jim. Výslech obhájce se netýkal zastupování stěžovatele, ale jiné jeho činnosti mající vztah k trestnímu řízení. Nebyla opomenuta ani otázka nezbytnosti výslechu obhájce, kdy jako nepostačující byly vyhodnoceny další výslechy a listinné důkazy.

II. Argumentace stěžovatele

6. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že obecné soudy svým postupem zasáhly jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

7. Stěžovatel má za to, že obecné soudy pominuly, zda formální postavení zvoleného obhájce do role svědka bylo skutečně nezbytné, subsidiární a přiměřené ve vztahu k zásahu do práva na obhajobu. Stěžovatel poukazuje na nálezy ze dne 3. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 2445/07 a ze dne 13. 1. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1855/08, podle nichž vyloučení obhájce nemůže být založeno pouhým budoucím záměrem vyslechnout obhájce jako svědka a podmínky pro takový postup musí být vykládány restriktivně. Je-li dána neslučitelnost postavení obhájce a svědka, je úkolem orgánů činných v trestním řízení důkladně a přísně prozkoumat, zda obhájce postavit do role svědka. Jde o dvoufázové posouzení, kdy nejprve musí zákonný důvod nastat (obhájce vypovídá) a následně musí soud posoudit, nastal-li konflikt, je-li kolize výsledkem legitimního a nezbytného postupu. Krajský soud sice připustil, že je nezbytné zvážit důvodnost výslechu, podle stěžovatele tak ovšem učinil jen obecně, aniž by uvedl, jaké okolnosti nebyly zjištěny z výslechu jiných osob a jaké (další) otázky měl objasnit právě výslech advokáta. Podle nálezu ze dne 10. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 863/16 nesmí být postup formalistický, ale musí sledovat účel právní úpravy i ústavní principy. Podle nálezu ze dne 4. 9. 2024 sp. zn. IV. ÚS 341/24 je vyloučení významným zásahem do práva na právní pomoc, a to i v situaci, kdy stěžovatel má i druhého obhájce.

8. Stěžovatel spatřuje vadu rovněž v nevyrozumění druhého obhájce (určeného k přijímání písemností) k vyjádření se. Ustanovení § 37a odst. 3 trestního řádu poskytuje záruku, že obviněný a obhájce se mohou efektivně k věci vyjádřit. Druhý obhájce (zástupce) nebyl vyrozuměn o procesním kroku a nebylo mu za stěžovatele umožněno reagovat. Krajský soud vychází z nesprávného předpokladu, že právo vyjádřit se je osobním právem obviněného a nikoli právem dalšího obhájce, jehož prostřednictvím měl obviněný své právo realizovat. V tom spočívá právo na obhajobu. Nedoručení výzvy druhému obhájci nemá oporu v trestním řádu. Není podstatné, že stěžovateli nebylo upřeno právo vyjádřit se; porušením jeho práv je, že o tom nebyl vyrozuměn prostřednictvím druhého obhájce. Výzva podle § 37a odst. 3 trestního řádu není úkonem, který by musel učinit stěžovatel osobně.

9. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy jej zbavily jednoho ze zvolených obhájců, aniž mu poskytly možnost efektivní procesní reakce, a proto Ústavnímu soudu navrhl napadená rozhodnutí zrušit.

III. Vlastní posouzení ústavní stížnosti

10. Ústavní soud se seznámil s napadenými usneseními i spisem okresního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Proto je Ústavní soud ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat. Jinak řečeno ne každý postup obecného soudu, který by i byl podle jednoduchého práva procesně nebo jinak vadný, zasáhne ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

12. Podle § 35 odst. 3 trestního řádu nemůže být v trestním řízení obhájcem advokát, který v něm vypovídá jako svědek, podává znalecký posudek nebo je činný jako tlumočník. Podle § 37a odst. 1 písm. a) trestního řádu předseda senátu a v přípravném řízení soudce rozhodne i bez návrhu o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce z obhajování z důvodů uvedených v § 35 odst. 2 nebo 3 trestního řádu.

13. Z napadených usnesení se podává, že obecné soudy respektovaly i relevantní judikaturu Ústavního soudu k otázce vyloučení zvoleného obhájce, byť nejprve okresní soud rozhodl o vyloučení dříve, než byl výslech obhájce proveden. Podle nálezu sp. zn. IV. ÚS 1855/08 nepostačuje "úmysl orgánů činných v trestním řízení někdy v budoucnu obhájce jako svědka vyslechnout, ani samotné předvolání obhájce jako svědka k výslechu". Podle nálezu sp. zn. II. ÚS 2445/07 pak nelze postupem podle § 37a odst. 1 písm. a) trestního řádu vyloučit obhájce, je-li již v době rozhodnutí soudu "zřejmé, že obhájce jako svědek vypovídat nemůže, neboť se na jeho osobu vztahuje zákaz výslechu pro nezproštění povinnosti mlčenlivosti (§ 99 odst. 2 trestního řádu)". V projednávané věci prvního obhájce zprostily povinné mlčenlivosti všechny dotčené osoby. Obhájce byl řádně poučen, vypovídal, kdy objasnění okolností (důvodů, pro které obhájce činil konkrétní kroky) bylo možné pouze jeho výslechem. Podle krajského soudu nebyly pro objasnění skutečností dostačující výslechy osob ani listinné důkazy a relevantní informace bylo možné získat jen výslechem obhájce coby nezbytného úkonu potřebného pro objasnění skutku kladeného za vinu stěžovateli; nešlo přitom o okrajové a jiným způsobem a snadno zjistitelné okolnosti. Ústavní soud proto nesdílí přesvědčení stěžovatele, že by obecné soudy nedostatečně hodnotily důvody nezbytnosti výslechu obhájce.

14. Podle § 37 odst. 3 trestního řádu může mít obviněný více obhájců současně, "kteří budou zpravidla specializovaní na jednotlivé oblasti rozhodné z hlediska posouzení konkrétní trestní věci. V tomto případě je však třeba, aby jejich činnost byla vzájemně koordinována a jednotliví obhájci vystupovali při řízení ve vzájemné návaznosti a shodě." (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 471, bod 12). Neurčí-li obviněný, kterého obhájce označil jako příslušného k doručování písemností, a neučiní-li tak soud, je třeba zasílat písemnosti a vyrozumění o úkonech trestního řízení všem zvoleným obhájcům. Účelem označení příjemce totiž není omezovat možnost a rozsah zastupování obviněného, ale "pouze v zájmu rychlosti a plynulosti řízení se formuluje požadavek, aby obviněný v takových případech současně jednoho z těchto obhájců zmocnil pro přijímání písemností a vyrozumívání o úkonech trestního řízení" [viz důvodová zpráva k zákonu č. 265/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve znění pozdějších předpisů]. Jinými slovy řečeno má-li obviněný více obhájců, nedoručuje se každému z nich samostatně, ale pouze obhájci k tomu určenému a od doručení jemu (nedoručuje-li se současně přímo obviněnému) se počítají lhůty spojené s oznámenými procesními kroky. "Je pak věcí obhájců, aby se o nařízených úkonech trestního řízení, o nichž byl vyrozuměn pouze takto zmocněný (určený) obhájce, sami navzájem informovali a koordinovali svůj postup při obhajobě obviněného." (viz DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 318).

15. V projednávané věci bylo po provedení výslechu zvoleného obhájce navrženo jeho vyloučení z obhajoby stěžovatele, a proto okresní soud oslovil výhradně ty osoby (§ 37a odst. 3 trestního řádu), kterým zákon umožňuje vyjádřit se k zákonem předvídanému zásahu do jejich volního vztahu - vztahu mezi zvoleným obhájcem a obviněným.

16. Lze chápat, že vyloučení zvoleného obhájce nemusí stěžovatel bezvýhradně akceptovat, není však možné přehlédnout, že ač k tomu měl možnost, nepředložil žádnou argumentaci sám ani prostřednictvím svého obhájce, pro kterou by k takovému kroku okresní soud neměl přistupovat, nebo kterou by měl zohlednit. V dané věci proto nejde o zásah do práva na obhajobu, ale o předvídané zrušení možnosti být zastupován konkrétním obhájcem, a to z důvodů daných trestním řádem. Nejde o postup odporující zákonnému vymezení, kdy může soud vyloučit zvoleného obhájce, a tím spíše nejde ani o porušení základních práv stěžovatele - práva na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny) a práva na obhajobu [čl. 40 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy]. Obecné soudy postupovaly v souladu se svým zákonným zmocněním (čl. 2 odst. 2 Listiny) a neupřely stěžovateli právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) či právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), která zaručují "pouze" rozhodování nezávislého a nestranného soudu podle předem stanovených pravidel.

17. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svoji nespokojenost vyjádřenou již dříve ve stížnosti proti usnesení okresního soudu, přičemž správné a srozumitelné závěry krajského soudu nedůvodně odmítá jako nedostatečné. Nesouhlas s právními závěry obecných soudů lze považovat za pouhou polemiku, avšak ani ta není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti. Jak je z napadených usnesení patrné, obecné soudy se věcí řádně zabývaly, postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí srozumitelně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

18. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu