III.ÚS 1389/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Svobody, zastoupeného Mgr. Radkou Prokopcovou, advokátkou, sídlem Bezděkovská 53, Strakonice, proti výrokům I. a III. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. února 2025 č. j. 7 Co 2056/2024-215 a výroku III. rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 3. listopadu 2024 č. j. 9 C 27/2024-148, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Prachaticích, jako účastníků řízení, a obce X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel se u Okresního soudu v Prachaticích (dále jen "okresní soud") domáhal zaplacení újmy, která mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem vedlejší účastnice při vyřizování jeho žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Jeho žádost týkající se provozu a zajištění odvozu odpadních vod v obci X a případné rady, jak má stěžovatel zajistit zneškodnění odpadních vod, nebyla v zákonné lhůtě zcela vyřízena. Informace byly poskytnuty postupně a k úplnému vyřízení věci došlo téměř po roce po uplynutí zákonné lhůty částečným odmítnutím jeho žádosti. Proti stěžovateli v průběhu této doby bylo vedeno přestupkové řízení, ve kterém byl původně uznán vinným ze spáchání přestupku tím, že nakládal s podzemními vodami bez povolení a byla mu uložena pokuta. V soudním řízení byla rozhodnutí zrušena a následně bylo přestupkové řízení zastaveno s tím, že přestupek nebyl prokázán. Okresní soud uzavřel, že z přestupkového řízení nelze dovozovat nijak významnou míru nejistoty spojenou s obavou z jeho výsledku. Na tento výsledek zároveň neměla žádný dopad pochybení při vyřizování žádosti o informace. Pokračováním v řízení o poskytnutí informace se stěžovatel nedomohl žádné (pro něj zásadní) informace. Okresní soud tak napadeným rozsudkem konstatoval porušení práva na vyřízení žádosti v zákonem stanovené lhůtě (výrok I.) a zamítl žalobu stěžovatele co do požadovaného peněžního zadostiučinění - 18 337 Kč (výrok III.).

3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu ve výroku III. potvrdil (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok III.). Krajský soud se ztotožnil s názorem stěžovatele, že pro uplatnění jeho nároku je zcela nepodstatné, jaký vliv měla poskytnutá informace na přestupkové řízení. Stěžovatel měl právo na vyřízení jeho žádosti v zákonné lhůtě. Informace mu mohla být prospěšná - v budoucnu, až jímku naplní. Informace k jeho žádosti ze dne 31. 8. 2022 o provozovateli jímky mu byla poskytnuta již 16. 9. 2022. Z rozhodnutí, jímž byla žádost o poskytnutí informace částečně odmítnuta, se stěžovatel nedozvěděl žádnou novou informaci o provozovateli ČOV X. Odvoz odpadních vod z jímky přitom nepotřeboval. Samotné konstatování porušení práva je proto dostačující.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě nejsou dány výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly nahrazení nemajetkové újmy pouze formou konstatování porušení práva. Požadovanou informaci následně mohl využít k tomu, aby zajistil odvoz odpadních vod z vyvážecí jímky do obecní ČOV. Žádostí reagoval na podnět, na základě kterého proti němu bylo vedeno přestupkové řízení. Vedlejší účastnice při vyřizování žádosti stěžovatele o informace jednala obstrukčně. Obecné soudy nevycházely z pravidel plynoucích z judikatury Ústavního soudu a své závěry neodůvodnily srozumitelně. Stěžovatel chtěl požadovanými informacemi ovlivnit řízení o přestupku. Není pravdou, že odvoz odpadních vod z jímky nepotřeboval. O informaci musel požádat včas, nikoliv až v době, kdy bude jímka naplněná. Tato úvaha navíc není nijak relevantní pro posouzení výjimečnosti tohoto případu. Stěžovatel se navíc na průtazích nikterak nepodílel. Kompenzace plní i preventivní funkci.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí.

6. V právě posuzované věci jde o částku, která je svou výší bagatelní (18 337 Kč). Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Právní hranice bagatelnosti nemusí být určující s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou. Ústavněprávní relevance může být dána i vzhledem k intenzitě faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13, bod 33, nebo usnesení ze dne 1. 8. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1393/11].

7. Z napadených rozhodnutí naplnění výše uvedené kvalitativní či kvantitativní stránky nevyplývá, a to ani ve spojení s ústavní stížností. V ní stěžovatel neuvedl žádné okolnosti, ze kterých by vyplýval ústavněprávní rozměr věci navzdory její bagatelnosti. Je přitom na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc i za takových okolností vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [srov. nálezy ze dne 8. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24, bod 31, nebo ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20 (N 72/105 SbNU 260), bod 25]. Stěžovatelova argumentace je především polemikou s hodnocením rozhodných okolností věci obecnými soudy. Do hodnocení konkrétních okolností případu Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat, ledaže by se příslušné závěry vymykaly smyslu a účelu dané právní úpravy (srov. např. nález ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2699/23). Pouhé námitky týkající se toho, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, nebo že přisoudil některé skutečnosti menší či větší váhu než jiné, věc do ústavní roviny zásadně neposouvají [např. nález ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515), nebo ze dne ze dne 8. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24, bod 18]. Obecné soudy hodnotily důkladně rozhodné okolnosti, zohlednily přitom i relevantní judikaturu Ústavního soudu a své úvahy podrobně rozvedly v odůvodnění napadených rozhodnutí.

8. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud uvádí, že ústavněprávní rozměr věci nezakládá ani namítaná nesprávnost v úvahách krajského soudu o potřebnosti požadované informace, resp. potřebnosti vývozu jímky. Krajský soud dal stěžovateli za pravdu v tom, že informace pro něj mohla být prospěšná, až dojde k naplnění jímky. Uvedl ale, že se část požadovaných informací dozvěděl již v krátké době po podání žádosti a následný téměř roční proces pak vedl (pouze) k nápravě procesních pochybení. Krajský soud tak při svém hodnocení zohlednil význam předmětu řízení pro poškozeného v průběhu času. Tento přístup nelze považovat za ústavně nesouladný a ostatně jej předpokládá i judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 186/13).

9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2025 Milan Hulmák v. r. předseda senátu