III.ÚS 1395/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jana Bělohoubka, zastoupeného JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem, sídlem Velkomoravská 378/1, Hodonín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 21/2026-27 ze dne 18. března 2026, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 29 A 129/2024-56 ze dne 19. prosince 2025, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a nejvyššího státního tajemníka, sídlem Jindřišská 967/34, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 13 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Kárná komise I. stupně zřízená v Katastrálním úřadu pro Jihomoravský kraj uznala stěžovatele vinným kárným proviněním státního zaměstnance a uložila mu kárné opatření, snížení platu o 15 % na dobu tří měsíců a povinnost uhradit náklady kárného řízení.

3. Jednání, které bylo stěžovateli kladeno za vinu, spočívalo zjednodušeně řečeno v tom, že stěžovatel jako státní zaměstnanec, vykonávající službu v katastrálním úřadu, vkladovou listinu včetně neanonymizovaných údajů účastníka řízení zveřejnil ve skupině "Nejsem právník, ale" na sociální síti Facebook, a prostřednictvím služební elektronické pošty ji zaslal deseti jiným zaměstnancům resortu a na dvě e-mailové adresy mimo resort.

4. K odvolání stěžovatele Kárná komise II. stupně zřízená v Ministerstvu vnitra rozhodnutí kárné komise I. stupně změnila ve výroku o vině tak, že blíže upřesnila popis skutku a uvedla porušené právní a vnitřní předpisy, z výroku o trestu vypustila slova "tj. o částku 7 443 Kč" a ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdila.

5. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně zamítl stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí kárné komise II. stupně (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).

6. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu kasační stížnost (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že kárná komise II. stupně změnila výrok o trestu ve stěžovatelův neprospěch v rozporu se zákazem reformationis in peius. Trest uložený kárnou komisí I. stupně činil 22 329 Kč, kdežto trest uložený kárnou komisí II. stupně 24 699 Kč. Argument Nejvyššího správního soudu, že tuto námitku stěžovatel uplatnil až po uplynutí lhůty k podání žaloby, je podle stěžovatele nepřípadný, neboť porušení zásady se stalo zjevným až z výplatních pásek za měsíce leden a únor 2025. Rozhodnutí soudů o této otázce považuje stěžovatel za překvapivá a svévolná. Dále stěžovatel namítá, že proti němu byly použity důkazy získané nezákonným přístupem ke zprávám odeslaným z jeho e-mailové adresy.

8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.

9. Oba soudy stěžovatele upozornily, že kárné řízení nemá charakter trestního řízení. Krajský soud provedl tzv. Engelův test a uzavřel, že na kárné řízení lze vztahovat pouze požadavky civilní větve čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (body 16 až 18 napadeného rozsudku krajského soudu). S tímto hodnocením se ztotožnil i Nejvyšší správní soud (bod 21 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Jejich hodnocení obstojí i ve světle judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, jež hodnotila charakter kárných řízení se soudci (nález sp. zn. II. ÚS 2490/15 ze dne 8. listopadu 2016, bod 20), exekutory (rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Grosam proti České republice, stížnost č. 19750/13, body 117 až 123) nebo příslušníky bezpečnostních sborů (nález sp. zn. II. ÚS 1930/17 ze dne 14. listopadu 2017, body 18 až 21) rovněž jako civilní.

10. Stěžovatel tvrdí, že kárná komise II. stupně při rozhodování o jeho odvolání změnila prvostupňové rozhodnutí v jeho neprospěch, neboť v důsledku vypuštění konkrétní částky z výroku o trestu stěžovatel nakonec přišel o příjem 24 699 Kč, což je více, než kolik by činil trojnásobek částky uvedené ve výroku rozhodnutí kárné komise I. stupně (22 329 Kč). Rozdíl mezi těmito částkami nedosahuje ani 2 500 Kč a je tak zjevně bagatelní.

11. Již z tohoto důvodu by meritorní přezkum a případný kasační zásah Ústavního soudu byl opodstatněn jen při extrémně vadném rozhodování soudů přivozujícím (posuzováno kvalitativně) zřetelný zásah do ústavně garantovaných základních práv a svobod stěžovatele (k problematice bagatelních věcí a rozlišování tzv. kvantitativních a kvalitativních hledisek viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2018/15 ze dne 19. ledna 2016). Jinými slovy řečeno by při zohlednění kvalitativního hlediska věci muselo dojít k situaci, kdy se napadené rozhodnutí intenzitou a účinky dotýká samotné podstaty a smyslu některého z ústavně zaručených základních práv (usnesení sp. zn. IV. ÚS 1824/23 ze dne 31. ledna 2024, bod 6).

12. Stěžovatel v ústavní stížnosti nepředložil žádnou argumentaci, proč by jeho námitka byla významná z hlediska kvantitativního, a takové důvody neshledal ani Ústavní soud. Výzva, aby Ústavní soud provedl výklad zákoníku práce a vysvětlil, co znamenají v něm uvedené neurčité pojmy (bod 13 ústavní stížnosti), takovým argumentem není. Výklad podústavního práva přísluší obecným soudům. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti posuzuje "pouze", zda nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv.

13. Stěžovatel namítá, že rozhodnutí o jedné z jeho námitek byla překvapivá a svévolná. Pojem překvapivého rozhodnutí má v judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva ustálený význam. Jde o situaci, kdy soud ve věci rozhodne na základě důkazů či argumentů, o nichž nemohl účastník řízení předem předvídat, že budou pro rozhodnutí relevantní a neměl prostor proti nim předložit protiargumenty.

14. Taková situace v posuzované věci nenastala, ač mohlo být pro stěžovatele subjektivně překvapivé (v obecném významu tohoto slova), že v řízení neuspěl. V řízení před soudy šlo o přezkum správního rozhodnutí, proti němuž stěžovatel předložil několik námitek. Z povahy věci přichází v takovém řízení v úvahu možnost, že námitky nebudou důvodné a správní rozhodnutí obstojí z důvodů, jež jsou uvedeny v jeho odůvodnění. Důvody, proč došlo k vypuštění konkrétní částky z výroku II prvostupňového rozhodnutí, jsou rozvedeny na straně 14 rozhodnutí kárné komise II. stupně. To, že tyto důvody obstály i v soudním přezkumu, nemohlo být překvapivým rozhodnutím.

15. Kárná komise II. stupně poukázala na to, že zúčtovaný plat může být odlišný od toho, který byl zaměstnanci určen v posledním rozhodnutí o platu. Hrozí proto, že by byl výrok prvostupňového rozhodnutí nevykonatelný, neboť by patnáctiprocentnímu snížení odpovídala jiná částka, a naopak částka uvedená v rozhodnutí by odpovídala jinému podílu. Nejvyšší správní soud rovněž doplnil, že i při ukládání kárných opatření soudcům uvádí kárné senáty výlučně procento snížení platu, a nikoliv již konkrétní částku (bod 36 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Závěr, že kárná komise II. stupně fakticky pouze opravila výrok, aby odpovídal zákonným požadavkům, z ústavního hlediska obstojí.

16. Námitkou, že proti stěžovateli byly jako důkazy použity nezákonně získané e-mailové zprávy, se krajský soud vypořádal v bodech 19 až 29 napadeného rozsudku a Nejvyšší správní soud v bodech 22 až 33 napadeného rozsudku. Oba soudy podrobně a přesvědčivě vyložily, proč bylo v konkrétní situaci možné, aby Český úřad zeměměřický a katastrální zajistil odeslané e-mailové zprávy za dobu od 2. do 4. ledna 2024 ze stěžovatelova služebního e-mailu a proč je bylo možno v řízení před správními orgány použít jako důkaz. Ústavní soud na tuto argumentaci pro stručnost odkazuje. Vedle toho je pro posuzovanou věc významné i to, že stěžovatel se k jednání, jež mu bylo kladeno za vinu, opakovaně přiznal, a ani v ústavní stížnosti nenamítal, že by se tohoto jednání nedopustil.

17. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 17. června 2026 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu