III.ÚS 140/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Pospíšila, zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Mravcem, advokátem, sídlem Hřebíčkova 1320, Malenovice, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2025 č. j. 33 Cdo 2773/2025-120 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 4. června 2025 č. j. 59 Co 62/2025-94, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Jaromíra Žemžuly a Kateřiny Žemžulové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") z důvodu tvrzeného rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Kroměříži (dále jen "okresní soud") rozsudkem pro uznání ze dne 8. 1. 2025 č. j. 16 C 158/2024-46 uložil vedlejším účastníkům jako žalovaným povinnost, aby společně a nerozdílně zaplatili stěžovateli jako žalobci 2 481 305 Kč s příslušenstvím. Předmětem řízení bylo zaplacení ceny díla. Okresní soud uvedl, že se žalovaní nevyjádřili k zaslané kvalifikované výzvě podle § 114b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Podle soudu tak neučinili ani poté, kdy si zajistili právní zastoupení, kvůli jehož absenci nejdříve podali žádost o prodloužení lhůty, které soud konkludentně (avšak bez vydání příslušného usnesení a bez určení, kdy podle soudu tato lhůta skončí) vyhověl. Vzhledem k těmto skutečnostem okresní soud vydal rozsudek pro uznání na základě fikce uznání podle § 153a odst. 3 ve spojení s § 114b odst. 5 občanského soudního řádu.

3. Krajský soud napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. V odůvodnění krajský soud poukázal na procesní vývoj ve věci. Konkrétně zdůraznil, že žalovaní několik dnů před uplynutím lhůty stanovené k podání písemného vyjádření podle § 114b občanského soudního řádu okresnímu soudu sdělili, že nesouhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Dále sdělili, že oslovili již řadu advokátů, kteří odmítli převzít jejich právní zastoupení zpravidla z důvodu naplněné kapacity nebo nedostatečné specializace. Až dne 25. 11. 2024 (tedy týden před uplynutím lhůty, kterou okresní soud při zpětném pohledu evidentně fakticky prodloužil do 2. 12. 2024) se žalovaným podařilo najít advokátku ochotnou převzít jejich právní zastoupení; ta však byla v době převzetí právního zastoupení pořád zdravotně indisponovaná, pročež si nahlížení do spisu sjednala - a realizovala - až dne 29. 11. 2024 (tedy těsně před koncem konkludentně prodloužené lhůty k vyjádření). Některé špatně čitelné přílohy byly advokátce žalovaných okresním soudem doručeny až 2. 1. 2024. Žalovaní pak doručili podrobné vyjádření k věci až koncem ledna 2025; mezitím však okresní soud rozhodl rozsudkem pro uznání na základě fikce uznání. Na základě těchto skutečností krajský soud dospěl k závěru, že žalovaní již v původní (konkludentně prodloužené) lhůtě jasně vyjádřili svůj nesouhlas se žalobou a vůli pokračovat v řízení. Důvod, pro který žalovaní nebyli s to poskytnout soudu podrobnější a kvalifikovanější vyjádření k meritu věci včas, lze podle krajského soudu považovat za vážný, neboť zastoupení advokátem bylo s ohledem na komplikovanost věci namístě. Advokátce, která převzala právní zastoupení až ke konci lhůty a která v té době nebyla s věcí nijak obeznámená, tak zbývalo velice málo času. Navíc podle krajského soudu nelze mít za to, že žalovaní byli v řízení zcela pasivními účastníky nebo se snažili obstruovat. Bylo by proto v rozporu s jejich právem na spravedlivý proces, pokud by byl v jejich věci vydán rozsudek pro uznání na základě fikce. Judikatura Ústavního soudu totiž stojí na tom, že rozsudek pro uznání na základě fikce lze vydat pouze tehdy, je-li strana žalovaná zcela pasivní. V této souvislosti poukázal na nález ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 1024/15 (N 139/82 SbNU 229), v němž Ústavní soud uvedl, že fikce uznání podle § 114b odst. 5 občanského soudního řádu nemůže nastoupit a rozsudek pro uznání nelze vydat v situaci, kdy žalovaný zřetelně projeví svůj nesouhlas se žalobou, jakož i svůj zájem účastnit se projednání věci (například prostřednictvím ustanovení svých právních zástupců), aniž by se tím snažil záměrně ztěžovat, zdržovat či oddalovat postup soudu.

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele. Poukázal na to, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto právních otázek nebylo v dovolání napadnuto vůbec nebo řádně. Taková situace nastala podle Nejvyššího soudu i v nyní posuzované věci. Krajský soud totiž založil své rozhodnutí jak na argumentaci stran konkludentního prodloužení lhůty k podání, tak na argumentaci stran možného porušení práva žalovaných na spravedlivý proces. Stěžovatel však v dovolání zpochybňoval pouze řešení první z těchto otázek (dodržení lhůty), aniž by jakkoliv brojil proti řešení druhé otázky (porušení práva na spravedlivý proces).

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel má za to, že rozsudek krajského soudu byl vydán v souladu se zákonem, neboť žalovaní (v nynějším řízení vedlejší účastníci) se nevyjádřili včas a dostatečným způsobem ke kvalifikované výzvě soudu podle § 114b odst. 5 občanského soudního řádu. Žalovaní se nevyjádřili dostatečným způsobem dokonce ani poté, co odpadl jimi tvrzený závažný důvod (tedy nemožnost sehnat právní zastoupení). Postup krajského a Nejvyššího soudu je proto svévolný, nepředvídatelný a narušující princip rovnosti zbraní v jeho neprospěch. Došlo tak k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

7. Jde-li o posouzení přípustnosti ústavní stížnosti, Ústavní soud si je vědom vlastní rozhodovací praxe, podle níž ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí, kterým byl zrušen rozsudek pro uznání, případně kterým bylo změněno rozhodnutí nižšího soudu tak, že se rozsudek pro uznání nevydává, jak tomu bylo i v posuzované věci, je zásadně nepřípustná (srov. např. usnesení ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 868/15; usnesení ze dne 22. 2. 2017 sp. zn. IV. ÚS 283/17; usnesení ze dne 9. 11. 2022 sp. zn. I. ÚS 2813/22).

8. Zároveň však Ústavní soud v minulosti výjimečně připustil k věcnému posouzení i ústavní stížnosti, které směřovaly proti kasačním rozhodnutím, resp. proti tzv. dílčím procesním rozhodnutím, a to tehdy, bylo-li shledáno, že napadené rozhodnutí bylo způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do práv stěžovatele a současně tvořilo samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé doposud neskončilo, tedy již nemohlo být v rámci dalšího řízení efektivně uplatněno (srov. např. stanovisko ze dne 12. 11. 2025 Pl. ÚS-st. 61/25, bod 3 an. a tam uvedená judikatura; nález ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 1091/19, bod 28, nález ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3026/20, body 50 a 51). I specificky ve vztahu k otázce předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání Ústavní soud v minulosti opakovaně shledal, že ústavní stížnost je přípustná, přestože bylo odvolacím soudem rozhodnuto, že se rozsudek pro uznání nevydává, a řízení dále pokračovalo (usnesení ze dne 19. 12. 2023 sp. zn. III. ÚS 1571/23; usnesení ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2870/19; usnesení ze dne 25. 1. 2023 sp. zn. I. ÚS 3465/22; usnesení ze dne 13. 8. 2024 sp. zn. III. ÚS 2059/24).

9. Ačkoli si je Ústavní soud vědom i odlišných názorů a přístupů, které se v jeho judikatuře v minulosti objevily, dospěl k závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost je přípustná, byť směřuje proti ve své podstatě kasačnímu rozhodnutí ve věci (tj. byť řízení před obecnými soudy pořád běží).

10. Ústavní soud se také zabýval tím, zda není část stěžovatelových námitek materiálně nepřípustná s ohledem na to, že stěžovatel svým dovoláním podle Nejvyššího soudu napadl pouze řešení jedné ze dvou právních otázek, na nichž spočívalo rozhodnutí krajského soudu (první otázkou měl být závěr krajského soudu stran konkludentního prodloužení lhůty k podání vyjádření, druhou otázkou měl být závěr o možném porušení práva žalovaných na spravedlivý proces v případě, pokud by v dané věci byl vydán rozsudek pro uznání na základě fikce). Dospěl však k závěru, že nikoli. Na rozdíl od Nejvyššího soudu má Ústavní soud za to, že uvedené právní otázky byly nerozlučně propojeny (tj. šlo o rozličné aspekty jedné věci). Hodnocení obsahu a významu nesouhlasu žalovaných s podanou žalobou podle Ústavního soudu nelze rozumně oddělit od hodnocení toho, zda by mohlo dojít k porušení práva žalovaných na spravedlivý proces, pokud by soudy v dané věci rozhodly opačně a vydaly - resp. nezrušily - rozsudek pro uznání na základě fikce. Neshledal proto prostor pro aplikaci konceptu materiální nepřípustnosti ústavní stížnosti, resp. některých stížnostních námitek.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí prizmatem uplatněných stížnostních námitek a dospěl k závěru, že tato rozhodnutí nejsou v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces. Ačkoliv je stěžovatel opačného názoru, krajský a Nejvyšší soud věc posoudily v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními i závěry obsaženými v nálezové judikatuře Ústavního soudu.

12. Tzv. kvalifikovaná výzva podle § 114b občanského soudního řádu je institutem přípravy jednání, jejímž hlavním účelem je dostát jedné ze zásad soudnictví i civilního procesu, a to zásadě rychlosti řízení coby součásti práva na spravedlivý proces. Rozhodne-li se předseda senátu při splnění zákonem stanovených podmínek využít kvalifikované výzvy, usnesením žalovanému uloží, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popř. označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu k výzvě soudu včas nevyjádří a ani nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává (tzv. fikce uznání), o čemž musí být soudem poučen. Soud v takovém případě může vydat rozsudek pro uznání podle § 153a občanského soudního řádu [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 3263/13 (N 168/82 SbNU 629)].

13. Při posuzování podmínek pro vydání rozsudku pro uznání by však měl soud volit výklad spíše vstřícnější ve prospěch žalovaného a dát mu prostor k uplatnění jeho námitek, neboť právní úprava fikce uznání je vyhrazena výlučně pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivá, a proto může mít onen přísný důsledek v podobě fikce, že žalovaný nárok žalobce uznal. K fikci uznání je tedy nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně zjevných, přičemž podmínky jeho použití musí být vykládány nikoliv rozšiřujícím, ale zužujícím způsobem (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3263/13; usnesení ze dne 27. 7. 2021 sp. zn. III. ÚS 1657/21).

14. V případě, že žalovaný odpoví na kvalifikovanou výzvu soudu tak, že žalobcův nárok neuznává, a projeví zájem aktivně se účastnit projednání věci, avšak obecné soudy shledají jeho vyjádření nedostatečně kvalifikovaným (neuvádějícím dostatečné skutečnosti, jejichž prokázání by mohlo vést k úspěchu žalovaného ve sporu), pak není namístě postupovat stejně, jako by žalovaný zůstal zcela pasivní, a použít fikci uznání. V takové situaci je naopak nezbytné žalovaného poučit podle § 118a občanského soudního řádu. Shledání nedostatečné "kvalifikovanosti" vyjádření žalovaného a vydání rozsudku pro uznání lze přijmout pouze v případech nevyvolávajících pochybnosti o tom, že se žalovaný nehodlá řádně a bez obstrukcí bránit žalobou uplatněnému nároku (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1024/15, na který odkazoval již krajský soud).

15. V dané věci byla pro posouzení splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání podstatná především skutečnost, že vedlejší účastníci ve lhůtě stanovené soudem podle §114b občanského soudního řádu vyjádřili svůj nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a podali žádost o prodloužení lhůty z důvodu neúspěšné snahy zajistit právní zastoupení, načež právní zástupkyně žalovaných ještě v původní lhůtě podnikala ve věci aktivní kroky (např. nahlížela do spisu, pořizovala si jeho kopie a požádala soud o zaslání originálů některých nečitelných listin). Těmito kroky žalovaní fakticky vyjádřili nesouhlas s žalobou a aktivní zájem účastnit se řízení o meritu věci. Krajský a Nejvyšší soud proto nepochybily, když se v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu rozhodly, že ve věci nebyly splněny striktní předpoklady, za nichž by bylo možno přistoupit k fikci uznání a v důsledku toho k vydání rozsudku pro uznání. Jejich rozhodnutí jsou naopak v souladu s dlouholetou a ustálenou judikaturou Ústavního soudu.

16. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 25. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu