III.ÚS 1401/12
V PLATNOSTI- MS Praha 35 Co 272/2010 - 117
- NS 30 Cdo 2324/2011
- ÚS III.ÚS 1401/12
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože její podnět byl zjevně neopodstatněný. Stěžovatelka se domáhala náhrady škody a nemajetkové újmy z důvodu nesprávného úředního postupu při nařízení exekuce. Soud se opřel o § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož lze stížnost odmítnout bez jednání, pokud je zjevně neopodstatněná. Výsledkem bylo, že soud nezásah do rozhodnutí obecných soudů nebyl oprávněn, protože nebyly porušeny ústavní práva nebo zásady.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. J. S., zastoupeného JUDr. Miluší Matuškovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Švabinského 17, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2324/2011, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2011 sp. zn. 35 Co 272/2010 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 2. 2009 sp. zn. 41 C 246/2008, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 1 a 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), ustanovení čl. 36, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že shora identifikovaným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl stěžovatelčinu žalobu proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti, jíž se domáhala náhrady škody ve výši 115 000 Kč a náhrady nemajetkové újmy v částce 300 000 Kč, a to v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 82/1998 Sb."). K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil; následné stěžovatelčino dovolání bylo Nejvyšším soudem ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítnuto jako nepřípustné. Žalobu stěžovatelka odůvodnila tvrzením, že Okresní soud v Ostravě nařídil na její majetek exekuci v době, kdy vykonávané rozhodnutí ještě nenabylo vykonatelnosti; škoda jí pak vznikla tím, že nemohla prodat automobil značky Nissan Sunny, a z vyloučení z možnosti s postiženým majetkem disponovat dovozovala i vznik nemajetkové újmy, pocházející z takto založené "svízelné životní situace". Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že postupem obecných soudů jí byla v dané věci odňata možnost domoci se náhrady škody, jež jí vznikla nesprávným úředním postupem orgánů veřejné moci. S odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 34/09 považuje napadená rozhodnutí obecných soudů za nespravedlivá a formalistická. S obecnými soudy polemizuje též ohledně výkladu ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., resp. možnosti je uplatnit zpětně (před 27. 4. 2006). Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Zákon o Ústavním soudu v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavním soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z obsahu projednávané ústavní stížnosti je zřejmé, že právě tak je tomu v dané věci. Stěžovatelka posuzovanou ústavní stížností toliko pokračuje v polemice s rozhodnutími obecných soudů, a přehlíží, že se obecné soudy námitkami, které před nimi uplatnila, adekvátně vypořádaly. Ve vztahu k dílčímu nároku na náhradu škody (115 000 Kč) zůstává relevantní (a postačující) argument obecných soudů, že existenci škody stěžovatelka neprokázala, čemuž z ústavněprávních pozic (tzv. spravedlivého procesu) nelze nic vytknout; učiněný závěr obecné soudy obhajitelně odůvodnily, a interpretační "svévoli" či jiný exces zde spatřovat nelze. Nárok na náhradu nemajetkové újmy stěžovatelka spojovala s nesprávným úředním postupem, a odvolací soud jí přisvědčil v úsudku, že jej představuje nesprávné vyznačení doložky vykonatelnosti na rozhodnutí, na jehož základě byla proti ní nařízena exekuce. Byť takový postup (hodnocen izolovaně) za nesprávný úřední postup mít vskutku lze, v dané věci se však relevantně neuplatní, neboť se stal toliko součástí procesu, jenž vyústil v rozhodnutí - v usnesení o nařízení exekuce (jímž mělo dojít k stěžovatelkou tvrzeným újmám) - a jen ono tím může být v dané věci titulem nároků podle zákona č. 82/1998 Sb. Jako rozhodující pro úsudek o neopodstatněnosti tohoto stěžovatelčina dílčího nároku se pak zjevuje okolnost, že (jak bylo obecnými soudy zjištěno) v době jejich rozhodování toto usnesení jako nezákonné nebylo odstraněno [i kdyby soudy uvažovaly zrušení tohoto rozhodnutí jako postavené naroveň zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. V důsledku toho jsou úvahy o čl. II. zákona č. 160/2006 Sb. nadbytečné, a spor o jeho výklad se do výsledku řízení nepromítá. Již jen pro úplnost se ještě sluší zaznamenat, že stěžovatelkou citované závěry nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 34/09 přímý průmět do projednávané věci nemají; konkrétní spojitost tohoto nálezu a projednávané věci se ani z obsahu ústavní stížnosti nepodává. Je tudíž přiléhavé učinit závěr, že podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných v dané věci splněny nejsou; o vybočení ze všeobecně sdílených interpretačních principů, respektive o situaci ústavněprávně relevantní libovůle při výkladu a aplikaci práva obecnými soudy, zde evidentně nejde, a výše předznačený závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti je tím doložen. Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. července 2012 Jan Musil v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.