III.ÚS 141/99

Rubrum

III. ÚS 141/99 Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 30. září 1999 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti navrhovatele G. S., spol. s r. o., zastoupeného JUDr. Ing. I. R., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu 1998, sp. zn. 22 Ca 4/98, t a k t o :

Výrok

Návrh se o d m í t á .

Odůvodnění

Návrhem, podaným k Ústavnímu soudu dne 17. března 1999, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu 1998, sp. zn. 22 Ca 4/98, s tím, že se označeným rozhodnutím cítí dotčen na právech, zakotvených v čl. 4 odst. 1, v čl. 11 odst. 5 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poukázal na znění § 2 odst. 3 a § 31 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, které, podle jeho názoru, nerespektoval jak správce daní tak Krajský soud v Ostravě, když na základě žaloby přezkoumal rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a to aniž provedl výslech daňového poradce, který jej v řízení zastupoval. Navrhovatel vyslovil přesvědčení, že soud porušil také čl. 95 odst. l Ústavy, jestliže v napadeném rozsudku určil, že stěžovatel nesplnil v roce 1995 zákonné podmínky, stanovené opatřením federálního ministerstva financí č. j. V/20 100/1992, při zaúčtování částky 503.941,-Kč na "Dohadné účty pasivní". V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 167/97, ze dne 13. srpna 1997, který konstatuje, že Opatření FMF č. j. V/20 100/1992, ze dne 17. července 1992, kterým se stanoví účtová osnova a postupy účtování pro podnikatele, se nestalo součástí právního řádu ČR a není obecně závazným právním předpisem, a ve věci sp. zn.

IV. ÚS 222/97, ze dne

24. února 1997, kde bylo konstatováno právo na veřejné slyšení žalobce v přezkumném řízení ve správním soudnictví. Krajský soud v Ostravě prostřednictvím předsedkyně senátu ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost, směřující proti jeho rozhodnutí, nepovažuje za důvodnou. V napadeném rozsudku soud neurčil, že stěžovatel nesplnil podmínky, stanovené opatřením federálního ministerstva financí, ale pouze v souladu s dispoziční zásadou zkoumal, zda tvrzená porušení zákonných ustanovení jsou důvodná. Z odůvodnění pak nelze dovodit, že stěžovateli byla daňová povinnost stanovena na základě uvedeného opatření, a proto nebylo pro posouzení dané věci rozhodné, jakou právní závaznost opatření má. Pokud se soud nezabýval návrhem důkazního prostředku, bylo to z toho důvodu, že zjištění skutkového stavu považoval za dostačující, a proto neshledal důvody pro jeho doplnění. Kdyby totiž soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, postupoval by podle ustanovení § 250j odst. 2 občanského soudního řádu. K tvrzenému porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod tím, že nebyl proveden výslech žalobce, poukázal na to, že ve věci bylo nařízeno jednání, výslech žalobce jako důkaz proveden nebyl, poněvadž to vylučuje ustanovení § 250i odst. l občanského soudního řádu, podle něhož se dokazování v přezkumném řízení neprovádí. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Jde-li o návrh zjevně neopodstatněný, senát jej, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítne [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu rozsudku ze dne 24. listopadu 1998, č. j. 22 Ca 4/98-24, a kopie protokolu o jednání soudu z téhož dne nebyl shledán zásah do práv stěžovatele, jak se v návrhu dovolává. Krajský soud v Ostravě přezkoumal napadené rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě, kterým bylo zamítnuto odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru - doměření daně z příjmu za rok 1995 navrhovateli a ve vyčerpávajícím odůvodnění rozsudku se vypořádal se všemi jeho námitkami, uplatněnými v žalobě. K odkazu stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 167/97 a ve věci IV. ÚS 222/97 je třeba uvést, že odkaz není případný. Jak vyplývá z rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě, to pouze konstatuje neuplatnění Opatření FMF č. j. V/20 100/1992, z obsahu protokolu o jednání Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu 1998 je pak nepochybné, že přítomný právní zástupce žalobce se "veřejného slyšení" stěžovatele nedomáhal. Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.

Poučení

Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 30. září 1999