Ústavní soud · Nález

III.ÚS 1420/07

Sbírka: N 117/50 SbNU 3

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2008-07-01 · vyhověno zamítnuto · ECLI:CZ:US:2008:3.US.1420.07.1

  1. MS Praha 6 Ca 240/2004-48
  2. NSS 7 Afs 61/2006-89
  3. ÚS III.ÚS 1420/07
Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu, protože soud nepřihlédl ex officio k námitce prekluze práva při doměření daně po uplynutí tříleté lhůty. Soud se opřel o § 104 odst. 4 s. ř. s. a čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo na spravedlivé řízení a ochranu před neoprávněným zásahem do majetku. Námitka prekluze byla zásadní pro rozhodnutí, protože dodatečné vyměření daně po uplynutí lhůty je nezákonné. Ve zbývající části stížnost zamítl, protože jiné porušení ústavních práv nebylo prokázáno.

Rubrum

Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila - ze dne 1. července 2008 sp. zn. III. ÚS 1420/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HMB, spol. s r. o., se sídlem U Učiliště 1644, 250 88 Čelákovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. února 2007 č. j. 7 Afs 61/2006-89, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2005 č. j. 6 Ca 240/2004-48, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství Praha ze dne 31. prosince 2003 č. j. 11778/03-130 o zamítnutí stěžovatelčina odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu Brandýs nad Labem-Stará Boleslav ze dne 18. prosince 2002 č. j. 55206/02/057921/1555, jímž byla stěžovatelce doměřena daň. I. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. února 2007 č. j. 7 Afs 61/2006-89 se ruší. II. Ve zbývajícím rozsahu se návrh zamítá.

Odůvodnění

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, podaným k doručení ve lhůtě předpokládané v § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jakož i splňujícím ostatní podmínky tímto zákonem stanovené, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí orgánů veřejné moci s tvrzením, že jimi došlo k dotčení jejích ústavně zaručených základních práv a kautel zakotvených v čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z pohledu důvodu v konečném důsledku relevantního pro rozhodnutí o jejím návrhu kromě celé řady dalších námitek uvedla, že se tak mělo stát tím, že jí daň byla (dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu Brandýs nad Labem-Stará Boleslav ze dne 18. prosince 2002 č. j. 55206/02/057921/1555) pravomocně doměřena až po uplynutí k tomu zákonem určené prekluzivní lhůty (§ 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pro posouzení věci rozhodném). Pro výtky v ústavní stížnosti obsažené se stěžovatelka posléze domáhala, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci nálezem zrušil. Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podali k předmětné ústavní stížnosti vyjádření účastníci řízení. Nejvyšší správní soud prostřednictvím předsedkyně senátu, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo, odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozsudku, pročež navrhl její odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost. Městský soud v Praze ve svém vyjádření konstatoval, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a mimo jiné poukázal na to, že námitka prekluze nebyla stěžovatelkou v žalobě vznesena, v důsledku čehož se touto otázkou nezabýval. Jak plyne z dnes již ustálené judikatury vymezující rozsah ústavněprávního přezkumu, Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů, jakož ani provádět výklad právních předpisů, jenž je zpravidla plně a především primárně v jejich výlučné pravomoci. Tato maxima je, resp. může být tudíž prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatelky vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Byť v konečném důsledku z jiných důvodů, než na které stěžovatelka poukazovala, k zásahu do jejích ústavně zaručených práv došlo. Stalo se tak totiž z důvodů procesních. Z obsahu odůvodnění kritice stěžovatelky vystaveného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž zamítl (i pro další tam uvedené důvody) její kasační stížnost, se mimo jiné podává, že k její námitce "týkající se běhu prekluzivní lhůty" s ohledem na ustanovení § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédl, neboť vyšel z předpokladu, že "pro konstrukci stížnostních námitek je vždy nutno dodržet rámec uvedený v ustanovení § 104 odst. 4 s. ř. s. nebo v ustanovení § 109 odst. 4 s. ř. s.". Vyjádřeno poněkud jinak, Nejvyšší správní soud z důvodu koncentrace řízení nepodrobil svému přezkumu kasační námitku vztahující se k tvrzené prekluzi práva. Takto konstruované závěry jsou ovšem rozporné s judikaturou Ústavního soudu. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 545/07 ze dne 17. 7. 2007 (N 113/46 SbNU 77) vyslovil Ústavní soud pro nyní posuzovanou ústavní stížnost relevantní právní názor, dle něhož: "Argument kasačního soudu, že stěžovatelé v kasační stížnosti nepřípustně uplatnili nové ,skutečnosti' (k nimž nemohl podle § 109 odst. 4 s. ř. s. přihlédnout), tedy nejenže není zaměnitelný s argumentem dříve neuplatněného ,důvodu' ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s., nýbrž může mít místo až teprve po důsledném zhodnocení důvodu, který stěžovatelé v kasační stížnosti nepochybně (i z pohledu kasačního soudu) uplatnili, totiž z důvodu, že k dodatečnému vyměření daně došlo po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty zakotvené v ustanovení § 47 odst. 1 a 2 daňového řádu.". Současně byl v předmětném nálezu vysloven názor, že "Nezákonnost je dána, jestliže je napadeným rozhodnutím založena kolize se zákonem stanovenými podmínkami. Zde může být důvodem k nezákonnosti nesprávná interpretace ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, tedy jiná vada řízení před soudem spočívající v tom, že soud nepřihlédl ex offo k prekluzi práva správního orgánu dodatečně vyměřit daň.". Ústavní soud neshledává důvody se od uvedených závěrů, jež na případ stěžovatelky dopadají, odchylovat, a tudíž ani postupovat ve smyslu § 23 zákona č. 182/1993 Sb. Proto jejímu návrhu pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyhověl a napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Pro korektnost Ústavní soud dodává, že citovaný nález byl vydán až po rozhodování Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti stěžovatelky, pročež nelze vyvozovat konsekvence spjaté s nerespektováním čl. 89 odst. 2 Ústavy [srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173), nález sp. zn. III. ÚS 561/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 54/36 SbNU 575), nález sp. zn. I. ÚS 370/04 ze dne 27. 10. 2004 (N 159/35 SbNU 181), nález sp. zn. II. ÚS 255/05 ze dne 23. 6. 2005 (N 128/37 SbNU 623), nález sp. zn. III. ÚS 304/05 ze dne 15. 9. 2005 (N 178/38 SbNU 427), nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N190/47 SbNU 465) a další]. Ve zbylém rozsahu, v části směřující proti ostatním (rozsudku Nejvyššího správního soudu předcházejícím) rozhodnutím orgánů veřejné moci, Ústavní soud stížnost zamítl (§ 82 odst. 1 citovaného zákona), a to ve shodě s principem subsidiarity, resp. minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), ze kterého vyplývá, že za účelem dosažení ochrany ústavnosti je Ústavním soudem nutné volit pouze taková kasační, resp. derogační (abrogační) opatření, jež v minimální míře zasahují do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [nález sp. zn. III. ÚS 148/97 ze dne 25. 9. 1997 (N 113/9 SbNU 65), nález sp. zn. III. ÚS 337/97 ze dne 13. 11. 1997 (N 143/9 SbNU 269; 84/1999 Sb.) a další]. Ratio uvedeného přístupu spočívá na tezi, dle níž Ústavní soud nevstupuje do řízení před nimi vedenými "ex ante". Zamítl-li totiž Nejvyšší správní soud předmětným rozsudkem kasační stížnost, aniž by zohlednil relevantní aspekt spočívající v povinnosti přihlédnout k námitce prekluze práva ex offo, resp. podrobit ji svému posouzení, svědčí mu nyní povinnost se touto námitkou řádně zabývat. Vycházeje z maximy superfluum non nocet, Ústavní soud v této souvislosti rovněž konstatuje, že ratio decidendi tohoto nálezu je pro Nejvyšší správní soud v rozhodované věci stěžovatelky závazným právním názorem (nepřipouštějícím jiného řešení), plynoucím jednak z imperativu zakotveného v čl. 89 odst. 2 Ústavy, jakož i ze samotné povahy kasačního rozhodování Ústavního soudu, které by v případě jiného - dlužno (opětovně) říci již ex constitutione nepřípustného - závěru postrádalo jakéhokoliv rozumného smyslu [srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 425/97 ze dne 2. 4. 1998 (N 42/10 SbNU 285)]. Za splnění podmínek obsažených v § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. bylo takto rozhodnuto s upuštěním od ústního jednání.

Dotčená ustanovení

Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících 209/1992 Sb.
Zákon České národní rady o správě daní a poplatků 337/1992 Sb.
Ústava České republiky 1/1993 Sb.
Zákon o Ústavním soudu 182/1993 Sb.
Usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součástí ústavního pořádku České republiky 2/1993 Sb.
Zákon soudní řád správní 150/2002 Sb.

Citovaná rozhodnutí (3)

Tento rozsudek je citován v (71)

Zobrazeno prvních 50 podle data.