III.ÚS 1451/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Československé provincie Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské, sídlem Beethovenova 235/1, Opava, zastoupené Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem, sídlem Za Poštou 416/2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. března 2026 č. j. 28 Cdo 2094/2025-280, části výroku I rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. dubna 2025 č. j. 57 Co 9/2024-255, kterou byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a výroku II rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 12. října 2023 č. j. 7 C 253/2020-151, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a Slezského zemského muzea, sídlem Nádražní okruh 669/31, Opava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví v tam vymezeném rozsahu s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 15 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); dále namítá porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že se stěžovatelka podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), domáhala nahrazení souhlasu vedlejšího účastníka s dohodou o vydání movitých věcí. Okresní soud v Opavě (dále jen "okresní soud") žalobě vyhověl ve vztahu k porcelánové soupravě a dvěma gobelínům (výrok I), zamítl ji ve vztahu k obrazu označenému jako "obraz Panny Marie z 18. století, olej-plátno, 112 x 80 cm" (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Ve vztahu k obrazu dospěl k závěru, že nebyl dostatečně identifikován. Při místním šetření ohledal část inventáře vedlejšího účastníka; stěžovatelka následně označila jeden z předložených obrazů o rozměrech 73 x 90 cm, aniž podle okresního soudu dostatečně vysvětlila jeho výběr a rozměrovou odchylku.

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") rozsudek okresního soudu ve výrocích II a III potvrdil (výrok I) a vedlejšímu účastníkovi nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Po poučení stěžovatelky podle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, doplnil dokazování znaleckým posudkem. Zjistil, že stěžovatelce byl po únoru 1948 odňat obraz popsaný v žalobě a vedlejší účastník jej převzal od Náboženské matice v roce 1951. Stěžovatelkou označený obraz "Korunování Panny Marie" z okruhu Petra Brandla o rozměrech 73 x 90 cm však tímto obrazem nebyl, neboť byl do sbírek vedlejšího účastníka zařazen již v roce 1945. Odvolací soud nepřisvědčil ani argumentaci, že by vedlejší účastník mohl povinnost splnit vydáním kteréhokoli obrazu odpovídajícího obecnější žalobní specifikaci, neboť nešlo o jednu z mnoha věcí stejného druhu.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Mimo jiné vyložil, že umělecké dílo je zpravidla individuálně určenou a nezastupitelnou věcí. Restituční předpisy neumožňují nahradit konkrétní odňatou movitou věc jinou věcí stejného druhu, a závěry stěžovatelkou odkazované judikatury k obecnější identifikaci hromadně vyráběných věcí proto na posuzovaný případ nedopadají.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka nejprve namítá přepjatý formalismus a popření principu in favorem restitutionis. S odkazem zejména na nálezy ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (N 96/69 SbNU 465) a ze dne 2. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 3943/14 (N 144/82 SbNU 287) tvrdí, že soudy povýšily požadavek přesné individualizace věci nad smysl zákona o majetkovém vyrovnání. Zároveň jim vytýká, že na její případ přenášely negativní judikaturu týkající se mužské linie řádu, jejíž majetek byl konfiskován již před rozhodným obdobím.

6. Zadruhé stěžovatelka namítá, že stát nesmí těžit z vlastního pochybení. Byl-li výkaz likvidace z roku 1960 dostatečný pro odnětí obrazu, musí podle ní postačovat také pro jeho navrácení. S odkazem na nález ze dne 24. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 38/02 (N 43/32 SbNU 413) tvrdí, že důsledky svévolného nakládání totalitního státu s movitými věcmi nelze vykládat k tíži oprávněné osoby.

7. Zatřetí stěžovatelka namítá nesprávné rozložení důkazního břemene a nezákonnost stavu non liquet. Znalec podle ní potvrdil, že vedlejší účastník převzal od Náboženské matice v roce 1951 jiný obraz Panny Marie než obraz označený při místním šetření. Bylo proto na vedlejším účastníkovi jako profesionálním správci sbírek, aby prokázal, že původní obraz již nemá. Neunesl-li toto důkazní břemeno, měly soudy podle stěžovatelky analogicky vyjít z § 1041 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, žalobě vyhovět a ponechat na vedlejším účastníkovi, aby povinnost splnil vydáním kteréhokoli obrazu odpovídajícího obecnější žalobní specifikaci.

8. Začtvrté stěžovatelka poukazuje na náboženský rozměr majetkové křivdy. Zabavení náboženských předmětů bylo podle ní součástí systematické likvidace řeholních řádů. Uplatněním rigorózních důkazních standardů běžného občanského sporu proto obecné soudy legitimizovaly výsledky totalitní svévole a zasáhly rovněž do její svobody vyznání podle čl. 15 odst. 1 Listiny.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Žádné takové vady v projednávané věci Ústavní soud neshledal.

11. Restituční předpisy je třeba vykládat citlivě a s ohledem na jejich účel, jímž je zmírnění některých majetkových křivd způsobených totalitním režimem. Důsledky jeho svévolného nakládání s odňatým majetkem proto nelze bez dalšího vykládat pouze k tíži oprávněných osob (srov. již zmiňované nálezy sp. zn. I. ÚS 38/02 a Pl. ÚS 10/13). Princip in favorem restitutionis však neznamená, že lze pominout zákonné předpoklady naturální restituce nebo konkrétní odňatou věc nahradit jiným plněním, které restituční zákon nestanoví.

12. V projednávané věci obecné soudy postupovaly v mezích předestřených východisek restitučního zákonodárství. Nezpochybnily, že stěžovatelce byl po únoru 1948 odňat obraz Panny Marie z 18. století ani že jej vedlejší účastník převzal od Náboženské matice v roce 1951. Předmětem řízení však nebylo pouze prokázání historické majetkové křivdy, nýbrž vydání konkrétní movité věci. Pro úspěch žaloby proto bylo třeba zjistit, zda některý z obrazů v držení vedlejšího účastníka je právě obrazem odňatým stěžovatelce.

13. Při řešení této otázky soudy nepostupovaly mechanicky ani své závěry nezaložily pouze na rozdílu rozměrů. Okresní soud při místním šetření provedl důkaz ohledáním části inventáře vedlejšího účastníka a stěžovatelce umožnil označit obraz, který považovala za původně odňatý. Odvolací soud jí poskytl další poučení a provedl navržené znalecké dokazování. Z něj vyplynulo, že stěžovatelkou označený obraz byl ve sbírkách vedlejšího účastníka již od roku 1945, a nemohl tedy být obrazem odňatým stěžovatelce po únoru 1948. Rozhodující tak nebyla samotná odchylka rozměrů, nýbrž zjištění, že označený obraz není obrazem, který byl stěžovatelce odňat v rozhodném období. Obecné soudy současně vysvětlily, proč jí namísto původního obrazu nelze vydat jiné umělecké dílo odpovídající pouze obecnému popisu. Ústavní soud tyto závěry z ústavněprávního hlediska nepovažuje za problematické.

14. Na uvedeném závěru nic nemění námitky týkající se nedostatků státní evidence a rozložení důkazního břemene. Historické listiny dokládají odnětí obrazu a jeho převzetí vedlejším účastníkem, samy však neumožňují určit, zda vedlejší účastník tento obraz dosud drží, a pokud ano, který z obrazů v jeho držení jím je. I kdyby bylo namístě po vedlejším účastníkovi požadovat bližší objasnění dalšího osudu tohoto obrazu, případné nesplnění této povinnosti by mohlo ovlivnit posouzení, zda původní obraz dosud drží, nemohlo by však samo o sobě založit povinnost vydat jiný obraz. Právě takový důsledek přitom stěžovatelka z tvrzeného neunesení důkazního břemene dovozuje.

15. Odvolací soud a Nejvyšší soud současně ústavně přijatelně vysvětlily, proč na posuzovanou věc nedopadají závěry stěžovatelkou uváděné judikatury k § 1041 občanského zákoníku. Tato judikatura se týká obecnějšího určení jedné z více věcí stejného druhu, zejména věcí hromadně vyráběných či jinak zastupitelných, nikoli možnosti vydat jiný historický obraz namísto individuálně určeného uměleckého díla. Ani nález sp. zn. I. ÚS 38/02 takové náhradní plnění nezakládá; vyžaduje, aby nedostatky historické evidence a nakládání totalitního státu nebyly mechanicky přičítány k tíži restituenta. Takový postup však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

16. Obecné soudy nepominuly historický kontext perzekuce stěžovatelky. Uznaly její postavení oprávněné osoby, vznik majetkové křivdy i odnětí obrazu v rozhodném období a části její žaloby vyhověly. Zamítnutí požadavku na vydání obrazu, jehož totožnost s původně odňatou věcí nebyla prokázána, proto samo o sobě nezakládá porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky ani rozpor se smyslem restitučního zákonodárství.

17. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 12. srpna 2026 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu