III.ÚS 1484/13
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože se jednalo o zjevně neopodstatněný návrh. Stěžovatel, působící jako poškozený v trestním řízení, se domáhal zrušení rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání. Soud se zaměřil na to, že státní zástupkyně přiměřeně a přezkoumatelně vyhodnotila námitky stěžovatele a jejich argumenty neodpovídaly právním základům pro zásah. Ústavní soud uznal, že poškozený nemá právo na účinnou nápravu podle čl. 13 Úmluvy, protože trestní řízení nebylo završeno odsuzujícím rozsudkem.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti JUDr. Ladislava Poláka, zastoupeného JUDr. Lumírem Mondokem, advokátem, AK se sídlem Hokejová 928/4, 101 00 Praha 10, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 3. 2013 č. j. KZT 1933/2012-20 a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 2 ZT 273/2012, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 podle ustanovení § 307 odst. 1, 2 tr. řádu podmíněně zastavil trestní stíhání Ing. Radovana Krále, stíhaného pro přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit skutkem blíže popsaným ve výroku usnesení. Stížnost poškozeného stěžovatele státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze zamítla jako nedůvodnou, neboť právní kvalifikaci jednání obviněného považovala za správnou, stejně jako i postup vedoucí k podmíněnému zastavení trestního stíhání obviněného. Podrobnější obsah odůvodnění rozhodnutí vydaných v přípravném řízení netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovateli i orgánům činným v trestním řízení znám. V ústavní stížnosti stěžovatel přiblížil okolnosti, za kterých vydal v roce 2006 pokyn Ing. Radovanu Královi, zaměstnanci Živnobanky, a. s., k nákupu zahraničních cenných papírů v hodnotě 4 500 000 Kč, a shrnul dosavadní výsledky řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 24/2009, ve kterém se žalobou proti UniCredit Bank, a. s., domáhal určení, že není vlastníkem konkrétně označeného cenného papíru. Upozornil, že v tomto řízení jmenovaný Ing. R. Král nepravdivě (křivě) svědčil, což zásadním způsobem ovlivnilo rozhodnutí civilních soudů a vedlo k zamítnutí stěžovatelovy žaloby. Stěžovatel je přesvědčen, že jednání obviněného odůvodňovalo použití vyšší trestní sazby podle § 346 odst. 3 tr. zákoníku a že rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání nebylo v souladu se zákonem. Stěžovatel zpochybnil nejen řádné hodnocení výsledků dokazování orgány činnými v trestním řízení, ale i jejich skutková zjištění a právní závěry z nich vyvozené. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 a Městského státního zastupitelství v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevně neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Postavením poškozeného a jeho procesními právy v trestním řízení se Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi již zabýval. Konstatoval, že koncepce trestního řízení v České republice ohledně postavení poškozeného vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy - poškozený má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání, před skončením řízení se k věci vyjádřit; proti obviněnému má nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, a je oprávněn navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 570/99 ze dne 12. 6. 2001, N 87/22 SbNU 227). Ústavní soud respektoval ustanovení § 43 tr. řádu definující poškozeného jako osobu, jíž bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda, a připomněl, že pojem poškozeného je širší než pojem subjektu adhezního řízení. Nicméně výkon práv poškozeného považoval za nutné sladit s účelem trestního řízení, především jeho veřejnoprávním charakterem a výlučným postavením státního zastupitelství (čl. 80 Ústavy), a proto na práva poškozeného v trestním řízení nahlížel pod zorným úhlem čl. 39 a čl. 40 Listiny. V projednávané trestní věci obviněného Ing. R. Krále, jež se nacházela ve fázi přípravného řízení, disponoval stěžovatel v postavení poškozeného právem podat stížnost proti rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání (§ 307 odst. 5 tr. řádu). Stěžovatel svého práva využil a Městskému státnímu zastupitelství v Praze předestřel řadu námitek, jimiž zpochybnil jak právní kvalifikaci skutku obviněného, tak i naplnění podmínek pro podmíněné zastavení trestního stíhání. Ústavní soud ověřil, že státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze se obsahem stěžovatelovy stížnosti zabývala a na uplatněné námitky přiměřeným a přezkoumatelným způsobem reagovala. Odůvodnila vyloučení kvalifikace jednání obviněného podle § 346 odst. 3 písm. a) a b) tr. zákoníku a popsala úvahy, na základě jakých dospěl k závěru o neexistenci příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele (nepravdivou výpovědí před v řízení o určovací žalobě) a finanční ztrátou stěžovatele v souvislosti s pádem banky Lehman Brothers v roce 2008 či ztrátou pře v občanském soudním řízení. Státní zástupkyně rovněž vyvrátila tvrzení stěžovatele o nenaplnění zákonných podmínek pro rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání obviněného. Ústavní soud tak neshledal nic, co by nasvědčovalo pochybení v dokazování a při zjištění skutkového stavu či vybočení z diskreční pravomoci státního zástupce, jež by pro ústavně právní relevanci zakládalo důvod k jeho zásahu; argumentaci stěžovatele ve vztahu k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny nepovažoval za opodstatněnou. K tvrzenému odepření práv ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud připomíná, že Úmluva sama o sobě poškozenému žádná práva v trestním procesu nepřiznává, a to ani právo uplatnit proti obviněnému nárok na náhradu škody v adhezním řízení, neboť poškozený vždy může podat občanskoprávní žalobu. Jestliže však trestní řád připouští uplatnění nároku na náhradu škody v adhezním řízení, pak poškozený, který toto právo (řádně a včas) uplatnil, je poživatelem práv zaručených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy z titulu, že se rozhoduje o jeho "občanském právu" (srov. Repík B., Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac, 2002, str. 99). Uvedené však platí pouze za situace, že trestní řízení bylo završeno vynesením odsuzujícího rozsudku (srov. ustanovení § 43 odst. 3 tr. řádu - "poškozený ... je oprávněn ...navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit ...škodu"), což v projednávané věci nenastalo. V daných souvislostech se tak jeví nepřiléhavým související tvrzení stěžovatele o porušení čl. 13 Úmluvy, zaručující každému, jehož práva či svobody přiznané Úmluvou byly porušeny, právo na účinné prostředky nápravy. Z výše uvedených důvodů výsledek řízení - podmíněné zastavení trestního stíhání obviněného - Ústavní soud respektoval, pročež mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2013 Jan Musil, v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.