III.ÚS 1486/12
V PLATNOSTI- VS Praha 12 Cmo 298/2009 – 509
- MS Praha 39 Cm 191/2006
- NS 23 Cdo 4164/2010
- ÚS III.ÚS 1486/12
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud se opřel o § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož lze stížnost odmítnout bez jednání, pokud je zřejmé, že nemá být vyhověna. Stěžovatelka se zaměřila na věcné námitky proti rozhodnutí soudů, avšak Ústavní soud nemá pravomoc přezkum věcné správnosti. Výsledkem bylo, že stížnost nebyla přijata, protože již byly v podobných případech rozhodovány stejně.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti společnosti CZECH PRODUCTS s. r. o., sídlem Kladno, Josefa Hory 1448, zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. 23 Cdo 4164/2010, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2010 sp. zn. 12 Cmo 298/2009 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2009 sp. zn. 39 Cm 191/2006, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 4, čl. 5, čl. 11, čl. 26, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její obchodněprávní věci. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se po žalované společnosti Rossmann, spol. s r. o., domáhala náhrady škody (ušlého zisku) ve výši 893 241 Kč, jež jí měla vzniknout ukončením odběru zboží žalovanou; návrh žalované, aby řízení bylo pro překážku věci rozsouzené zastaveno, jiným výrokem soud zamítl. K odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením tak, že výrok o zamítnutí žaloby zrušil, a řízení dle ustanovení § 104 odst. 1 ve spojení s § 159a odst. 5 o. s. ř. zastavil. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Ve vztahu k zastavení řízení z důvodu věci již rozsouzené stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v řízení vedeném pod sp. zn. 41 Cm 110/2006 se domáhala vydání ušlého zisku za jiné časové období než v projednávané věci, a odvolací soud nadto řízení zastavil, aniž si vyžádal příslušný spis. Podle jejího názoru se soud opíral pouze o "nesprávné a matoucí" informace soudkyně JUDr. L. Rozlivkové (jež předchozí věc v rámci odvolacího řízení vedeného pod sp. zn. 8 Cmo 389/2008 posuzovala rovněž), a která se "překvapivě a neočekávaně" stala i členkou senátu rozhodujícího v projednávané věci. Ve zbývající části obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu k posouzení argumentaci, zaměřenou k otázkám věcného posouzení nároku, jenž před obecnými soudu uplatnila. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Zákon o Ústavním soudu v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že právě tak je tomu v dané věci. Stěžovatelka pokračuje v (dlouhodobé) polemice s obecnými soudy (jmenovitě s Městským soudem a Vrchním soudem v Praze), přehlíží však, že v dané věci nebylo rozhodováno věcně, nýbrž že řízení bylo pro nedostatek jedné z jeho podmínek zastaveno. Přitom je očividné, že spíše než odvolacím soudem založený (jen) procesní výsledek pociťuje jako zásadní zamítnutí žaloby nalézacím soudem, vůči jehož důvodům se též (a převážně) v ústavní stížnosti oponentně vymezuje. Většina stěžovatelkou artikulovaných námitek tak směřuje k věci samé, což je však z povahy věci, bylo-li řízení zastaveno, irelevantní. V dané věci tím mohou být významné pouze ty výhrady, jež zpochybňují správnost - a konsekventně ústavnost - rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení řízení pro překážku věci pravomocně rozsouzené. Stěžovatelka však zde nevznáší žádné zásadní námitky, jež by ústavnost napadeného usnesení zpochybňovaly; tvrzení, že si odvolací soud nevyžádal spis městského soudu ve věci sp. zn. 41 Cm 110/2006 nikterak nevylučuje (co lze mít za pravidlo), že příslušný senát měl dostatečnou informaci ze sběrného spisu svého soudu vedeného pod sp. zn. 8 Cmo 389/2008. Naznačuje-li pak stěžovatelka, že "překvapivě" v senátu odvolacího soudu figurovala i soudkyně L. JUDr. Rozlivková, není z předložené formulace zřejmé, zda mělo dojít k porušení rozvrhu práce vrchního soudu, či jakým konkrétním způsobem mělo být případně porušeno stěžovatelčino právo na zákonného soudce; v takovém případě je ostatně stěžovatelce k dispozici mimořádný opravný prostředek v podobě žaloby pro zmatečnost dle ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., pročež by taková námitka byla v řízení o ústavní stížnosti nepřípustná. Zcela nad tento rozhodný rámec je přiléhavé zaznamenat, že i v případě, že by ústavní stížnost byla způsobilá otevřít věcný přezkum (stěžovatelce nepříznivého posouzení jejího žalobního nároku), musela by být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná taktéž; zjevně neopodstatněné jsou totiž i takové ústavní stížnosti, kterými stěžovatel otevírá právní otázky, které již byly Ústavním soudem v jiných věcech posuzovány. Což je zde významné potud, že obsahově obdobné ústavní stížnosti stěžovatelky byly Ústavním soudem dříve odmítány jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 895/11, IV. ÚS 2684/11, IV. ÚS 2833/11, III. ÚS 3010/11); zvláště jest odkázat na usnesení sp. zn. I. ÚS 2798/11, kterým byla odmítnuta téměř identická ústavní stížnost stěžovatelky (jež brojila mj. právě proti rozsudku vrchního soudu sp. zn. 8 Cmo 389/2008) a na jehož odůvodnění je možno na tomto místě plně odkázat. Stěžovatelce se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo; výše předznačený závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti je tím doložen. Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není dvolání přípustné. V Brně dne 23. srpna 2012 Jan Musil v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.