III.ÚS 1493/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., t. č. Vazební věznice Pankrác, zastoupeného JUDr. Ing. Julií Budík Szewczykovou, advokátkou, sídlem Veleslavínova 93/10, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2026 č. j. 61 To 290/2026-73, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. března 2026 sp. zn. 44 Nt 808/2026, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") z důvodu tvrzeného porušení čl. 3 odst. 1, čl. 8, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatel je vazebně stíhán pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými nebo psychotropními látkami podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (tj. ve velkém rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech). Orgány činné v trestním řízení jej viní z toho, že poměrně dlouhou dobu se měl jako ústřední postava organizované skupiny podílet na dovozu velkého množství omamných a psychotropních látek (zejména kokainu a metamfetaminu) z Mexika a USA. Stěžovatel se k tomuto jednání v rámci posledního vazebního zasedání ve své podstatě doznal. Za uvedený trestný čin mu hrozí uložení trestu odnětí svobody v rozsahu osm až osmnáct let.

3. Stěžovatel byl vzat do útěkové a předstižné vazby podle § 67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Doba vazby se mu započítává ode dne 17. 9. 2025, přičemž maximální délka vazby u něj činí tři roky podle § 72a odst. 1 písm. c) trestního řádu. O ponechání stěžovatele ve vazbě bylo poprvé rozhodnuto usnesením ze dne 15. 12. 2025. V první polovině března 2026 byl podán návrh na ponechání stěžovatele ve vazbě, zatímco stěžovatel podal žádost o propuštění z vazby. O těchto podáních bylo rozhodnuto napadenými rozhodnutími obvodního a městského soudu.

4. Obvodní soud rozhodl napadeným usnesením tak, že (I) zamítl stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby, (II) nepřijal záruku za další chování stěžovatele ze strany Občanského resocializačního spolku, (III) nepřijal písemný slib stěžovatele, (IV) zamítl návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka za použití elektronického monitorovacího zařízení, (V) zamítl návrh stěžovatele na uložení předběžných opatření a nakonec (VI) ponechal stěžovatele v útěkové a předstižné vazbě. V odůvodnění poukázal na to, že s ohledem na současný stav vyšetřování se jeví jako pravděpodobné, že stěžovatel spáchal trestný čin, který mu je kladen za vinu. Stěžovatel (narozen na Slovensku) není v České republice pevně ukotven. Dlouhá léta žil a působil v zahraničí, zejména ve španělsky mluvících zemích, což se projevuje mj. v tom, že v současnosti má již problémy s používáním svého mateřského jazyka. Většina jeho dětí a dalších rodinných příslušníků žije v zahraničí. Za pevnou vazbu k České republice nelze považovat ani to, že poslední tři roky žije se současnou manželkou a nejmladším dítětem v České republice, jelikož manželka je původem z Brazílie a dítě je zatím pouze v kojeneckém, resp. batolecím věku. Nakonec za pevnou vazbu nelze považovat ani jeho českou obchodní korporaci, jelikož ta byla založena pouze nedávno, přičemž stěžovatel má příjmy i např. ze své thajské společnosti. U stěžovatele byl navíc v minulosti nalezen padělaný cestovní pas. Hrozí mu také uložení vysokého nepodmíněného trestu odnětí svobody. To ve svém souhrnu vzbuzuje obavy, že by se v případě svého propuštění snažil vyhýbat orgánům činným v trestním řízení. Podle obvodního soudu proto byly naplněny důvody útěkové vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu. Dále obvodní soud poukázal na to, že prošetřovaná trestná činnost měla být páchána důmyslným způsobem, ve velkém rozsahu a ze zištných důvodů. Nešlo proto o situaci, kdy někdo tzv. vařil "tu a tam" drogy vesměs pro vlastní potřebu, nýbrž o dlouhodobé, důmyslné a rozsáhlé páchání drogové trestné činnosti za účelem zisku. To vzbuzuje důvodné obavy, že stěžovatel by mohl pokračovat v páchání trestné činnosti. Tyto obavy nejsou rozptýleny ani příslibem legálního příjmu, jelikož ten měl i v minulosti. Jsou proto naplněny i důvody pro ponechání stěžovatele v předstižné vazbě podle § 67 písm. c) trestního řádu. Obvodní soud s ohledem na všechny shora uvedené důvody rovněž konstatoval, že účelu vazby v současnosti nelze dosáhnout jinými navrhovanými opatřeními.

5. Městský soud napadeným usnesením zamítl stěžovatelovu stížnost. Plně se ztotožnil s usnesením obvodního soudu. Nad rámec toho uvedl, že stěžovatelem tvrzené důvody pro propuštění z vazby nelze v této chvíli považovat za relevantní. Stěžovatel nemá k České republice žádné pevné pouto. Bydlet zde začal až relativně nedávno, přičemž v minulosti žil především v zahraničí, kde si patrně vytvořil i sociální vazby. Přetrvává u něj proto riziko útěku. Pro stěžovatelovo propuštění z vazby nesvědčí ani tvrzená potřeba manželky podstoupit operaci žlučníkových kamenů a s tím spojená nutnost zajistit péči o dítě, jelikož tato rodinná situace nijak neoslabuje trvání důvodů předstižné a útěkové vazby. Za relevantní nelze považovat ani tvrzení, že stěžovatel není s to uprchnout ze země z důvodu svých kardiologických potíží a voperovaného stentu, protože útěk by pro něj znamenal nadměrný stres a potažmo zdravotní riziko. Stěžovatelův zdravotní stav mu totiž evidentně nijak nebránil v páchání trestné činnosti. Rovněž se nelze ztotožnit s argumentací, že zákaz vycestování a dohled probačního úředníka pomocí elektronického monitorovacího zařízení by byly postačující, když stěžovatel byl v minulosti v Nizozemsku odsouzen z důvodu držení padělaného cestovního pasu. Nakonec pro propuštění z vazby nesvědčí ani stěžovatelovo tvrzení, že si zajistil příslib legální práce a výdělků, když v minulosti mu jeho vysoce nadprůměrné výdělky nebránily v tom, aby páchal trestnou činnost za účelem dosažení dalšího zisku.

II. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že od doby, kdy byl vzat do vazby, u něj nastal značný posun v rodinné i zdravotní oblasti, jakož i v oblasti přístupu k prošetřované drogové trestné činnosti. Má za to, že jeho kroky z poslední doby a jím navržená opatření nahrazující vazbu poskytují dostatečnou záruku, že neuprchne a nebude pokračovat v dalším páchání trestných činů. Poukazuje na to, že navázal spolupráci s policií, státním zastupitelstvím a Národní protidrogovou centrálou za účelem rozkrytí širšího systému páchání drogové trestné činnosti v České republice, což významně mění jeho postavení v kriminálním světě. Současně navrhl soubor opatření, které dle jeho názoru odstraňují obavy z útěku nebo dalšího páchání drogové trestné činnosti. Trestní soudy však jeho argumentaci odmítly formalistickým a paušalizujícím způsobem, aniž by se zabývaly kumulovaným efektem těchto opatření. Z judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že soudy mají povinnost vypořádat se s tím, zda a z jakých důvodů nelze vazbu nahradit mírnějšími opatřeními. V napadených rozhodnutích však chybí hlubší analýza toho, proč soubor stěžovatelem navržených opatření (záruka důvěryhodného subjektu, písemný slib, dohled probačního úředníka, elektronický monitoring, zákaz vycestování a odevzdání cestovního pasu, nařízení povinnosti zdržovat se v obydlí) není s to dosáhnout téhož účelu jako vazba. Chybí rovněž individualizace důvodů útěkové vazby, kdy soudy navíc opřely svá rozhodnutí o pochybnou argumentaci stran stěžovatelovy nadstandardní jazykové vybavenosti, která mu údajně měla zjednodušovat útěk do zahraničí. Nakonec poukazuje také na doktrínu zesílených důvodů pro další trvání vazby. Stěžovatel nakonec požádal o přednostní projednání ústavní stížnosti.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky plynoucími z § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky nápravy, které měl k dispozici (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím soudů o ponechání stěžovatele ve vazbě a o nepřijetí, resp. zamítnutí stěžovatelem navržených opatření nahrazujících vazbu podle § 73 odst. 1 trestního řádu.

9. Ústavní soud opakovaně judikuje, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti - nikoli jistoty - důsledků, které mohou nastat, pokud obviněný nebude stíhán vazebně, pro další vývoj řízení (srov. např. usnesení ze dne 23. 2. 2026 sp. zn. I. ÚS 245/26; usnesení ze dne 18. 10. 2023 sp. zn. I. ÚS 2663/23; usnesení ze dne 14. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 3301/19).

10. Vazba patří společně se zadržením a zatčením k nejzávažnějším zásahům do základních práv obviněného, neboť jej - byť dočasně - zbavuje osobní svobody. Podstatou institutu vazby je znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení, přičemž jej lze využít pouze tehdy, pokud neexistuje jiná možnost, jak obdobně účinným způsobem odstranit či omezit obavu, pro kterou byla vazba nařízena. Její uvalení či pokračování musí být tudíž nezbytné, sledovat některý z vymezených legitimních účelů a být přiměřené sledovanému účelu, a to mj. i s ohledem na dostupnost jiných, méně omezujících opatření nahrazujících vazbu [nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.), body 12 a 13]. S ohledem na to, že vazba je jedním z výjimečných institutů umožňujících zásah do osobní svobody jednotlivce, je existenci a trvání vazebních důvodů vždy nutno interpretovat a aplikovat restriktivně. Přijatelnost tak závažného zásahu do osobní svobody je přitom vždy nutno posuzovat i z hlediska plynutí času. Omezení osobní svobody lze akceptovat pouze po nezbytně dlouhou dobu. Platí proto, že čím déle vazba trvá, tím konkrétnější, silnější a přesvědčivější důvody je nutno uvádět, aby mohla být i nadále považována za přiměřenou (srov. nález ze dne 15. 4. 2026 sp. zn. II. ÚS 645/26, bod 19; nález ze dne 26. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 170/25). To se projevilo ve formulaci tzv. doktríny zesílených důvodů pro trvání vazby ze strany Ústavního soudu.

11. V nyní posuzované věci Ústavní soud vyšel z toho, že stěžovatel byl vzat do vazby 17. 9. 2025, přičemž nyní posuzovaná rozhodnutí se týkala druhého návrhu státního zástupce na prodloužení vazby, resp. žádosti stěžovatele o propuštění z ní (tj. stěžovatel byl v době podání příslušných návrhů ve vazbě přibližně šest měsíců z maximální přípustné délky trvání vazby tři roky). Jinými slovy, trestní řízení se nacházelo - a pořád nachází - v relativně raném stádiu. Rovněž je zřejmé, že v době přijetí napadených rozhodnutí nebyla překročena žádná z lhůt stanovených v § 72a odst. 1 a 2 trestního řádu. Doktrína zesílených důvodů se z těchto důvodů uplatnila pouze ve velice omezeném rozsahu. Současně je již na tomto místě nutno zdůraznit, že význam této doktríny bude postupem času narůstat, čemuž budou trestní soudy muset přizpůsobit i odůvodnění svých rozhodnutí, budou-li mít za to, že pořád trvají důvody pro ponechání stěžovatele ve vazbě.

12. Z napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatel byl ponechán v útěkové a předstižné vazbě podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu.

13. Pokud jde o vazbu útěkovou, soudy ji odůvodnily poukazem na řadu skutečností, jež ve svém souhrnu zakládají důvodnou obavu, že stěžovatel by mohl uprchnout do zahraničí. Především poukázaly na to, že stěžovatel dlouhodobě žil a podnikal v zahraničí, a to dokonce až do té míry, že v současnosti má problém s používáním svého mateřského jazyka a občas musí využívat služby tlumočníka. Jeho rodinní příslušníci se z velké části nacházejí v zahraničí. Manželka, s níž v současnosti stěžovatel žije v České republice, je státní příslušnicí jiného - mimoevropského - státu. Stěžovatel rovněž podnikal a měl příjmy i v jiných - mimoevropských - státech, např. v Thajsku, což sám potvrdil. Naopak stěžovatel ani jeho současná manželka a nejmladší dítě nemají k České republice hlubší vztah a ani silný důvod zdržovat se na jejím území navzdory tomu, že stěžovatel je zde stíhán pro zvlášť závažnou trestnou činnost a je ohrožen uložením vysokého nepodmíněného trestu odnětí svobody. Trestní soudy také poukázaly na to, že uložení zákazu vycestování a dalších omezení (např. dohledu probačního úředníka s využitím elektronického monitorovacího zařízení) se v současnosti nejeví jako dostatečné, jelikož stěžovatel byl v minulosti mj. v Nizozemsku stíhán a odsouzen z důvodu držení padělaného cestovního pasu. S ohledem na to, v jakém stádiu se trestní řízení nacházelo, tyto důvody Ústavní soud považuje za dostatečné pro vyslovení závěru, že u stěžovatele byl dán důvod pro jeho ponechání v útěkové vazbě podle § 67 písm. a) trestního řádu.

14. Ústavní soud k tomu dodává, že stěžovatelova argumentace, že u něj není dán důvod k obavám z padělání cestovních dokladů, neboť zmiňovaný falešný pas patřil kamarádovi, jenž si jej omylem u něj zapomněl v cestovním kufru, se nejeví jako příliš přesvědčivá. Především to měl být stěžovatel, nikoli jeho kamarád, kdo byl podle dostupných informací prošetřován, resp. stíhán z důvodu držby padělaného cestovního dokladu. Navíc i kdyby bylo stěžovatelovo vysvětlení pravdivé, pořád by platilo, že v jeho bližším sociálním okruhu se nacházejí osoby mající schopnost zajistit padělané doklady, což taktéž není zcela irelevantní informace.

15. Ústavní soud nepovažoval za přesvědčivé ani stěžovatelovy stížnostní námitky, že obavy z jeho útěku do zahraničí jsou vyloučeny i z toho důvodu, že takový útěk by pro něj a jeho rodinu představoval neúměrný stres, praktické obtíže a ztrátu možnosti využívat kvalitní zdravotnické služby v České republice. Tato tvrzení není nutno nijak zpochybňovat. Jak však poznamenaly již trestní soudy, nejde o skutečnosti, které by stěžovateli bez dalšího bránily v útěku do zahraničí. Česká republika navíc patrně není jediným státem na světě, v němž by jeho rodinní příslušníci mohli žít v bezpečí a využívat kvalitní zdravotnické a sociální služby. Trestní soudy proto nepochybily, pokud stěžovatele z těchto důvodů nepropustily z (útěkové) vazby.

16. Pokud jde o vazbu předstižnou, stěžovateli lze dát za pravdu, že odůvodnění napadených rozhodnutí je v tomto ohledu poněkud kusé a obecné. Trestní soudy poukazovaly především na to, že drogová trestná činnost, pro kterou je stěžovatel stíhán, měla být páchána důmyslným způsobem, přičemž stěžovatel coby ústřední osoba mezinárodní organizované skupiny ostatní členy "úkoloval" a organizoval jejich činnost. I kdyby šlo o tvrzení pravdivé (což Ústavní soud s ohledem na fázi trestního řízení není schopen posoudit), je velice obecné a bez uvedení dalších konkrétních důvodů ve své podstatě nicneříkající. Sofistikovanost či délka páchání trestné činnosti totiž sama o sobě nevypovídá o tom, zda jsou u stěžovatele dány aktuální a konkrétní obavy, že v ní bude pokračovat. Trestní soudy jsou kromě případné trestní minulosti stěžovatele povinny řádně vyhodnotit i jeho současnou situaci, která může být závislá například na jeho osobním postoji, návycích či sklonech, zdravotním stavu, rodinném zázemí či prostředí, v němž se pohybuje (nález ze dne 21. 3. 2025 sp. zn. I. ÚS 441/25, bod 21). Stěžovatelem uplatňovaná argumentace, že jeho aktivní spolupráce s orgány činnými v trestním řízení a snaha napomoci odhalení širší sítě drogového podsvětí mu ve své podstatě zavřela dveře do této části kriminálního prostředí, přitom nebyla prima vista zcela irelevantní a vyžadovala přinejmenším podrobnou reakci ze strany trestních soudů.

17. Ústavní soud navzdory všem výtkám neshledal důvod pro konstatování protiústavnosti napadených rozhodnutí, a to ani v části týkající se předstižné vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu. Trestní soudy však v budoucnu budou muset poskytnout - a to i s ohledem na postupně vzrůstající význam doktríny zesílených důvodů - mnohem přesvědčivější a konkrétnější argumenty, budou-li mít za to, že stěžovatel má být ponechán i v předstižné vazbě.

18. Dále pokud jde o stěžovatelem uváděnou rodinnou situaci (zejm. tvrzenou nezbytnost podstoupení operace žlučníkových kamenů ze strany jeho manželky a s tím související nutnost zajištění péče o stěžovatelovo nejmladší dítě po dobu hospitalizace), jde ve své podstatě o argumentaci narážející na otázku zajištění nejlepšího zájmu stěžovatelova dítěte. Otázkou, zda a případně v jaké intenzitě má být při rozhodování v rozličných typech řízení zohledněn nejlepší zájem dítěte, se Ústavní soud podrobně zabýval mj. v nálezu ze dne 14. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 950/19 (N 70/99 SbNU 362). S odkazem na relevantní vnitrostátní i mezinárodní právní úpravu a judikaturu Ústavní soud vymezil čtyři základní kategorie právních řízení podle typu a míry jejich dopadu na dítě. Konkrétně uvedl, že "první kategorii tvoří řízení, jejichž účelem je upravit přímo práva či povinnosti dítěte právě jakožto dítěte (typicky řízení o péči o dítě a o styku s ním); druhou kategorii představují řízení, jejichž účelem je upravit práva a povinnosti dítěte, která se však bezprostředně nedotýkají jeho statusu dítěte (např. řízení o soukromoprávních závazcích, trestní řízení proti mladistvému pachateli atd.); do třetí kategorie spadají řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte (přímo rozhodovat o jeho právech a povinnostech), ale která mají na dítě zprostředkovaný právní dopad, neboť jejich výsledek je nutně a nepominutelně spojen s navazující změnou právního postavení dítěte...; konečně čtvrtá kategorie obsahuje řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte ani na ně nemají zprostředkovaný právní dopad, ale dopadají na ně pouze fakticky (např. shora zmíněné řízení o výpovědi z pracovního poměru rodiče pečujícího o dítě...)" (bod 52 citovaného nálezu). V návaznosti na to Ústavní soud rozvedl, že u každé z těchto základních kategorií se nejlepší zájem dítěte uplatní v odlišné intenzitě: "U první kategorie řízení je nejlepší zájem dítěte prakticky vždy rozhodujícím kritériem.... U druhé kategorie a třetí kategorie je nejlepší zájem dítěte zcela zásadním kritériem, nicméně ten může být převážen konkurujícím zájmem, typicky oprávněným zájmem jiného jednotlivce požívajícího rovněž ochrany základních lidských práv a svobod..., ale i dostatečně významným zájmem veřejným .... U třetí kategorie se přitom otevírá širší prostor pro převážení jiným konkurujícím zájmem než u druhé kategorie, neboť se zde nestřetává jen zájem dítěte na jedné straně a jiný zájem na straně druhé, ale zájem dítěte je jen jedním, byť nepochybně významným, z vícera zájmů různých dalších subjektů, mezi kterými je třeba vyvažovat a které mohou být stejně významné či dokonce významnější. U čtvrté kategorie není zásadně povinností rozhodujícího orgánu přihlížet k nejlepšímu zájmu dítěte, s výjimkou případů, kdy pozitivní právní úprava výslovně s ochranou zájmů dítěte počítá" (bod 53 citovaného nálezu).

19. Rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě za situace, kdy jeho manželka údajně musí podstoupit operaci, což vyvolává nutnost zajištění péče o jejich nezletilé dítě v batolecím věku, spadá do třetí kategorie. Nejlepší zájem dítěte tak v tomto řízení není kritériem rozhodujícím, avšak ani kritériem zcela irelevantním. Trestní soudy se proto při svém rozhodování měly vypořádat - a v budoucnosti budou muset vypořádat - i s touto otázkou, a to zejména v rámci komplexního posouzení toho, proč stěžovatelem navrhovaný soubor opatření nahrazujících vazbu podle § 73 odst. 1 trestního řádu (ne)lze považovat za dostatečný k dosažení účelu vazby. Ústavní soud ostatně nepřehlédl, že o dalším trvání vazby by mělo být rozhodováno již v těchto dnech.

20. Ústavní soud ze všech uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

21. S ohledem na naléhavost věci Ústavní soud taktéž fakticky vyhověl stěžovatelově žádosti o přednostní projednání věci podle § 39 zákona o Ústavním soudu, aniž by považoval za nutné rozhodovat o tom samostatným usnesením.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 18. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu