III.ÚS 1508/08
V PLATNOSTI- KS Praha 38 K 26/2003-138
- VS Praha 2 Ko 39/2005-433
- ÚS III.ÚS 1508/08
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Podala dovolání, které bylo odmítnuto, a přestože měla možnost podat žalobu pro zmatečnost, neprovedla ji. Soud uvedl, že námitka o neobeslání k jednání patří mezi zmatečnostní vady, které lze uplatnit žalobou pro zmatečnost. Protože stěžovatelka nevyužila tento dostupný prostředek, její ústavní stížnost nebyla přípustná.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PRODET, spol. s r. o., se sídlem v Praze 2, Rumunská 1798/1, zastoupené Mgr. Soňou Titlbachovou, advokátkou v Praze 2, Rumunská 1798/1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2005 č. j. 38 K 26/2003-412 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2005 č. j. 2 Ko 39/2005-433, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 16. 6. 2008 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2005 č. j. 38 K 26/2003-412, jímž byla ve věci úpadce REFRACER, s. r. o., schválena konečná zpráva o zpeněžení majetku z podstaty a vyúčtování odměny a výdajů, a dále usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2005 č. j. 2 Ko 39/2005-433, kterým bylo (mimo jiné) výše označené usnesení k odvolání stěžovatelky potvrzeno. Stěžovatelka má za to, že v řízení před uvedenými soudy, resp. výše označenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené právo dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a porušen měl být i čl. 90 Ústavy České republiky. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost má všechny formální náležitosti a zda jsou splněny i ostatní předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh, jenž není přípustný. Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, stěžovatelka podala proti výše označenému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 3. 2008 č. j. 29 Odo 397/2006-557 odmítl, neboť je neshledal přípustným, a to ani podle § 238a odst. 1 písm. a), odst. 2 ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu. V odůvodnění tohoto usnesení dovolací soud mimo jiné uvedl, že pokud stěžovatelka v dovolání namítala, že nebyla obeslána k jednání o námitkách (§ 29 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání), vystihuje touto námitkou tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu § 229 odst. 3 občanského soudního řádu, v jejímž případě nejde o způsobilý dovolací důvod, a tudíž není možno na jejím základě dovolání připustit; v této souvislosti odkázal na své usnesení (pozn.: ze dne 10. 4. 2003 sp. zn. 29 Odo 523/2002), jež bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 32/2003. V ústavní stížnosti stěžovatelka mimo jiné namítala, že nebyla krajským soudem přizvána k soudnímu jednání o konečné zprávě, přestože v zákonné lhůtě proti ní podala námitky, což dle stěžovatelky lze kvalifikovat jako odepření spravedlnosti, které vede k porušení shora uvedených ústavně zaručených základních práv. K dotazu Ústavního soudu, zda v dané věci podala žalobu pro zmatečnost, stěžovatelka uvedla, že tak neučinila. Dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Při interpretaci uvedeného ustanovení je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanizmus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. V posuzované věci stěžovatelka nepodala proti rozhodnutí odvolacího soudu žalobu pro zmatečnost, přestože pochybnosti o přípustnosti daného mimořádného opravného prostředku nevznikají, neboť danou námitku, uplatněnou jak v dovolání, tak ústavní stížnosti, lze podřadit pod tzv. zmatečnostní důvod podle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu, což výslovně konstatoval Nejvyšší soud. Stěžovatelce přitom nic nebránilo žalobu pro zmatečnost po skončení dovolacího řízení podat (§ 235 odst. 2 občanského soudního řádu), v rámci příslušného řízení pak mohla (v případě, že by tato potřeba vyvstala) danou otázku opětovně předestřít Nejvyššímu soudu [viz § 238a odst. 1 písm. b) a odst. 2 občanského soudního řádu], a tím naplnit svůj záměr tak, jak jej již předtím pojala ve svém dovolání. Z výše uvedeného je patrno, že stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje takovou námitku, kterou mohla uplatnit v rámci mimořádného opravného prostředku - žaloby pro zmatečnost a na základě níž, pokud by byla shledána důvodnou, mohla dosáhnout téhož výsledku jako cestou ústavní stížnosti, tj. eventuálního zrušení napadených rozhodnutí a nového projednání věci, čímž by se vytvořil prostor pro realizaci jejích procesních práv, na nichž měla být postupem obecných soudů zkrácena. S ohledem na to Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. února 2009 Jiří Mucha soudce Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.