III.ÚS 1509/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Kudláčka, zastoupeného Mgr. Bohumírem Bouškou, advokátem, sídlem Paní Zdislavy 418/8, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 NSČR 23/2026-B-60 ze dne 16. března 2026, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 5 VPSH 1338/2025-B-38 ze dne 23. října 2025 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. KSPH 83 INS 17341/2024-B-31 ze dne 26. září 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že soudy porušily jeho práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 11 a 26 Listiny základních práv a svobod.

2. Rozhodnutí byla vydána v insolvenčním řízení vedeném ve věci stěžovatele v postavení dlužníka. Krajský soud v Praze napadeným usnesením (m. j.) neschválil oddlužení stěžovatele (výrok I) a prohlásil na jeho majetek konkurs (výrok III). K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným usnesením potvrdil usnesení krajského soudu ve výrocích I a III. Nejvyšší soud pak napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání proti usnesení vrchního soudu pro vady.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud se při posuzování (vad) dovolání dopustil přepjatého formalismu, čímž rezignoval na svou ústavní roli sjednocovatele judikatury a odepřel stěžovateli meritorní přezkum rozhodnutí vrchního soudu. Na výzvu Nejvyššího soudu své dovolání v zákonné lhůtě doplnil. Nejvyšší soud následně doplnění vyhodnotil jako "nedostatečné" a jeho dovolání odmítl, aniž by stěžovateli v průběhu řízení jakkoliv signalizoval, v čem spatřuje přetrvávající vady, a aniž by mu poskytl reálnou možnost k jejich odstranění. Stěžovatel je navíc přesvědčen, že v rámci doplňovaného dovolání formuloval jasnou, konkrétní a dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nekonzistentně či nejednotně řešenou právní otázku hmotného a procesního práva, a to: Zda lze za lehkomyslný a nedbalý přístup k plněni povinností v insolvenčním řízení ve smyslu § 395 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), považovat takové jednáni dlužníka, o jehož údajné nedostatečnosti nebyl dlužník insolvenčním soudem ani insolvenčním správcem předem výslovně a adresně poučen. Odmítnutím této otázky se Nejvyšší soud dopustil protiústavního odepření spravedlnosti. Rozhodnutím nižších soudů vytýká ústavně nekonformní závěry k podmínkám pro své oddlužení.

4. Ústavní soud posoudil obsah stěžovatelovy ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zčásti nepřípustný (bod 11) a zčásti zjevně neopodstatněný (body 5 až 10).

5. V první části ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňuje závěr Nejvyššího soudu o vadnosti svého dovolání, potažmo o postupu Nejvyššího soudu ohledně (ne)odstraňování vad dovolání.

6. Z údajů dostupných v insolvenčním rejstříku ve věci stěžovatele vedené u krajského soudu pod sp. zn. KSPH 83 INS 17341/2024 se Ústavní soud seznámil s obsahem dovolání, výzvy krajského (nikoli Nejvyššího) soudu k odstranění vady dovolání i podání, kterými stěžovatel na výzvu reagoval. Zjistil i rozhodná data. Napadené usnesení vrchního soudu bylo stěžovateli doručeno 18. listopadu 2025. Dovolání (položka B 51) podal v pondělí 19. ledna 2026, tj. poslední možný den. Dne 4. února 2026 jej krajský soud vyzval k odstranění nejasnosti dovolání spočívající v identifikaci dovoláním napadeného rozhodnutí (v nadpisu dovolání totiž bylo uvedeno usnesení krajského soudu a v samotném textu usnesení vrchního soudu) (položka B 53). Stěžovatel dovolání k výzvě doplnil podáními z 12. a 13. února 2026 (položky B 54 a B 55), kdy v druhém uvedl, že napadá usnesení vrchního soudu (v prvním zmínil usnesení krajského soudu).

7. Dovolatel Nejvyššímu soudu vytýká jednak překvapivost závěru o vadách dovolání, a pak zpochybňuje samotný závěr o vadách. K tomu Ústavní soud připomíná, že a) podle § 243b občanského soudního řádu se v dovolacím řízení § 43 téhož zákona (o povinnosti soudu vyzývat k odstranění vad podání) nepoužije a b) podle § 241a občanského soudního řádu "[v] dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh)". Platí přitom, že "[d]ovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání".

8. Z uvedeného vyplývá, že je povinností dovolatele, aby v dovolání výše uvedené specifické náležitosti (jakož i ty obecné) vymezil, a musí tak učinit nejpozději v průběhu trvání lhůty k dovolání. Soudy nemají povinnost dovolatele vyzývat k odstranění nedostatků dovolání.

9. Nejvyšší soud nepochybil, pokud dovolání stěžovatele odmítl pro vady, aniž byl dovolatel na vady předem upozorněn a byla mu dána možnost k jejich odstranění. Jednak zde nebyla povinnost soudů stěžovatele vyzvat, a pak zde nebyl ani časový prostor pro odstranění vad do konce dovolací lhůty. Pokud krajský soud vyzval stěžovatele k odstranění nejasnosti dovolání ohledně samotného napadeného rozhodnutí, a tak k vyjasnění, zda je vůbec dovoláním napadeno rozhodnutí odvolacího soudu (proti rozhodnutí soudu prvního stupně je totiž dovolání objektivně nepřípustné), nelze z toho jakkoli dovozovat, že ve zbylém rozsahu bylo dovolání posouzeno - nadto krajským soudem - jako bezvadné.

10. Samotný závěr Nejvyššího soudu o vadách dovolání také obstojí. Nejvyšší soud vysvětlil v bodu 8 napadeného usnesení s odkazem na přiléhavou judikaturu Ústavního soudu, že stěžovatel se ohledně vymezení předpokladů přípustnosti dovolání omezil na tvrzení, že předložená právní otázka není řešena v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu jednotně; žádným způsobem však nevymezil, v čem spatřuje rozdílnost rozhodování Nejvyššího soudu (ať již odkazem na konkrétní rozporná rozhodnutí dovolacího soudu, či vysvětlením, v čem rozporná rozhodovací praxe Nejvyššího soudu má spočívat). Stěžovatel tedy sice položil právní otázku, avšak rámoval ji tím, že jde o otázku řešenou Nejvyšším soudem nejednotně, aniž by byť na dvou rozporných rozhodnutích takovou nejednotu (a tak rozpor s jedním názorovým proudem) demonstroval, či by alespoň oba "názorové proudy" popsal.

11. Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání pro vady opodstatněně, je ústavní stížnost proti rozhodnutím krajského a vrchního soudu nepřípustná. Nezabýval-li se totiž Nejvyšší soud v dovolacím řízení (kvazi)meritorně věcnou argumentací stěžovatele z důvodu, že řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání a dovolací důvody, znamená to, že účinně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu občanský soudní řád k ochraně jeho základních práv poskytuje (viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. listopadu 2017, bod 61).

12. Ústavní soud proto odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a zčásti jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2026 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu