III.ÚS 1521/08
V PLATNOSTI- MS Praha 58 Co 146/2008-34
- ÚS III.ÚS 1521/08
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nebyly porušeny základní práva a svobody uvedené v Ústavě a Listině. Soud se opřel o názor, že vydání rozsudku pro zmeškání není porušením spravedlivého procesu, pokud jsou splněny podmínky ustanovené zákonem. Stěžovatelka neměla základní právo na výslednou spravedlnost, protože její námitky nevykazovaly významný ústavněprávní základ. Rozhodnutí bylo založeno na zjevné neopodstatněnosti stížnosti, což odpovídá § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ADMOND, s. r. o., se sídlem v Praze 7, V Závětří 1478/6, zastoupené JUDr. Vladimírem Řičicou, advokátem se sídlem v Praze 4, Voráčovská 14, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2008 č. j. 58 Co 146/2008-34, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, jež bylo vydáno v její občanskoprávní věci. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem pro zmeškání (§ 153b odst. 1, 3 o. s. ř.) ze dne 15. 11. 2007 č. j. 10 C 319/2007-17 Obvodní soud pro Prahu 7 uložil stěžovatelce (žalované) povinnost zaplatil žalobci (P. T.) částku 36 468 Kč s příslušenstvím, a ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze tento rozsudek potvrdil. Odmítl kritiku stěžovatelky, vtělenou do odvolání, a uzavřel, že podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání byly v daném případě splněny. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že odvolací soud přistupoval k posouzení podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání "čistě formálně", aniž by se blíže zabýval námitkami obsaženými v jejím odvolání, což platí především o odkazu na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 63/05. Připomíná, že vydání rozsudku pro zmeškání není povinností, nýbrž toliko možností, jež je soudu k dispozici v případě kvalifikované nečinnosti žalovaného, a tato podmínka v její věci splněna nebyla; jednání soudu se nevyhýbala, a naopak dala najevo zájem na řešení sporu, a proti dříve vydanému platebnímu rozkazu podala odpor, který následně i odůvodnila a navrhla provedení konkrétního důkazu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé; ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (jiná dotčení základních práv podle obsahu ústavní stížnosti nepřicházejí v úvahu a stěžovatel je ani netvrdí) se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Nic takového však obecným soudům vytýkat nelze. Důvod k zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných - vzhledem k uvedeným principům ústavněprávního přezkumu - zde proto dán není. Nemá-li - jak bylo výše řečeno - Ústavní soud ambice posuzovat věcnou stránku výsledku občanskoprávního řízení, pak mu přísluší se omezit na zjištění, že v něm vydané rozhodnutí není založeno na výkladovém excesu, resp. "svévoli", a to lze bez větších potíží učinit, bez ohledu na to, že by přicházela v úvahu i aplikační verze jiná (ústavní stížnost totiž nepředstavuje, jak bylo výše řečeno, další opravný prostředek v režimu obecného soudnictví). V usnesení sp. zn. III. ÚS 370/98 Ústavní soud judikoval, že nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces, vydá-li soud rozsudek pro zmeškání a využije tak nástroje, který je určen k tomu, aby postihl toho účastníka řízení, který po řádném doručení předvolání bez důvodné a včasné omluvy zmešká první jednání, které bylo ve věci nařízeno. Tento závěr není v rozporu ani s právními názory vyslovenými v nálezech (na které stěžovatelka odkazuje) sp. zn. III. ÚS 428/04 a IV. ÚS 63/05. V prvém případě byl právní zástupce stěžovatele v okamžiku začátku jednání přítomen v sídle soudu a do jednací síně se fyzicky dostavil s nepatrným (pětiminutovým) zpožděním; v druhém případě byly konkrétní skutkové okolnosti rovněž podstatně odlišné od nyní projednávané věci, neboť tam se stěžovatelka k jednání nedostavila, vyčkávajíc vyjádření soudu o jeho dalším postupu (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 606/06). Skutečnost, že stěžovatelka podala odpor proti platebnímu rozkazu a navrhla provedení určitého důkazu (výslechu svědka), za překážku vydání rozsudku pro zmeškání - v obecné rovině - považovat nelze. Výtka, že soud prvního stupně mohl při hodnocení vhodnosti použití institutu rozsudku pro zmeškání postupovat zdrženlivěji, ústavněprávní roviny (excesu, resp. svévole) nedosahuje. Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2008 Jiří Mucha předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.