III.ÚS 1522/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Stanislavem Mečlem, advokátem, sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2026 sp. zn. 5 To 40/2026, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. prosince 2025 sp. zn. 39 T 120/2020, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. dubna 2026 sp. zn. 39 T 120/2020 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. května 2026 sp. zn. 39 T 120/2020, a proti jinému zásahu spočívajícímu ve vydání výzvy Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. dubna 2026 sp. zn. 39 T 120/2020, spojené s návrhem na přednostní projednání věci a odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") a konstatování protiústavnosti jiného zásahu obvodního soudu z důvodu tvrzeného porušení čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Nyní posuzovaná ústavní stížnost se týká rozhodnutí o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody a o odmítnutí žádosti o odklad výkonu trestu odnětí svobody, jakož i údajně protiústavního jiného zásahu orgánu moci veřejné, který spočívá - zjednodušeně řečeno - v tom, že stěžovatelka byla vyzvána k nastoupení trestu.

3. Z obsahu ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu plyne, že stěžovatelka byla v posledních letech shledána vinnou ze spáchání celé řady trestných činů. U několika z nich již musela vykonat (náhradní) trest odnětí svobody.

4. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 16. 9. 2021 sp. zn. 39 T 120/2020 byla stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání přečinu podvodu ve formě pomoci, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na 30 měsíců. Tento rozsudek vůči ní nabyl právní moci dne 30. 11. 2021. Právě ve vztahu k tomuto rozsudku pak byla vydána i ústavní stížností napadená rozhodnutí (v podrobnostech viz níže).

5. Stěžovatelka se však ve zkušební době dopustila dalších trestných činů. Především skutkem ze dne 21. 7. 2022 spáchala trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 337 odst. 1 písm. g) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, protože dobrovolně nenastoupila do výkonu trestu odnětí svobody, který jí byl uložen za další trestnou činnost.

6. Navzdory spáchání dalšího trestného činu ve zkušební době obvodní soud rozhodl usnesením ze dne 2. 5. 2023 tak, že výjimečně ponechal shora uvedené podmíněné odsouzení v platnosti, neboť nařízení výkonu trestu odnětí svobody považoval v té době za nepřiměřeně tvrdé. Stěžovatelce však stanovil dohled a prodloužil zkušební dobu o další dva roky (tj. celkově na čtyři a půl roku).

7. Stěžovatelka se však v (prodloužené) zkušební době opakovaně dopustila další trestné či jiné protiprávní činnosti. Zaprvé, ve zkušební době spáchala další - v pořadí druhý - přečin maření úředního rozhodnutí, za což jí byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin, peněžitý trest v celkové výši 20 000 Kč a trest zákazu činnosti. Zadruhé, ve zkušební době se dopustila i třetího přečinu maření úředního rozhodnutí společně s přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky (pervitinu), za což jí byl uložen souhrnný trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, trest propadnutí věci, peněžitý trest v celkové výši 20 000 Kč a trest zákazu činnosti. Zatřetí, stěžovatelka zanedlouho spáchala také dopravní přestupek spočívající v tom, že se odmítla podrobit kontrole na přítomnost alkoholu nebo návykových látek. Pro úplnost lze dodat, že stěžovatelka řádně neplnila ani podmínky dohledu, jelikož se opakovaně bez omluvy nedostavovala na konzultace k probačnímu úředníkovi, pročež došlo ze strany Probační a mediační služby k ukončení spolupráce. Usnesení obvodního soudu ze dne 30. 12. 2025 a usnesení městského soudu ze dne 25. 3. 2026 - nařízení výkonu trestu 8. Obvodní soud rozhodl napadeným usnesením ze dne 30. 12. 2025 tak, že stěžovatelka vykoná podmíněně odložený trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. V odůvodnění poukázal na to, že ve zkušební době spáchala hned několik úmyslných trestných činů a dopravní přestupek podobného charakteru a neplnila ani stanovené podmínky dohledu, jelikož na konzultace s probačním úředníkem se prakticky nedostavovala. Připomněl, že vůči stěžovatelce dlouho projevoval značnou shovívavost a benevolenci, když navzdory páchání další trestné činnosti a závažných přestupků ve zkušební době nepřistoupil k nařízení výkonu trestu. Stěžovatelka však tohoto dobrodiní nevyužila a neprojevila žádnou snahu vést řádný život. Obvodní soud proto již neshledal žádné další výjimečné okolnosti, které by byly s to odůvodnit nenařízení výkonu trestu odnětí svobody. Závěrem zdůraznil, že výkon trestu bude v případě stěžovatelky patrně plnit i funkci preventivní, aby nepokračovala v páchání další trestné činnosti.

9. Jde-li o procesní stránku řízení před obvodním soudem, uvedený soud rozhodoval ve veřejném zasedání. Stěžovatelka se ho však neúčastnila. Její neúčast byla dána i tím, že si nevyzvedla vyrozumění o konání veřejného zasedání. Obvodní soud jí toto vyrozumění doručoval na adresu jejího trvalého pobytu na ulici A v X, jakož i na stěžovatelkou uváděnou adresu pro doručování na ulici B v Y. S ohledem na nemožnost doručení těchto vyrozumění došlo k jejich vyvěšení na úřední desce.

10. Městský soud napadeným usnesením ze dne 25. 3. 2026 zamítl stěžovatelčinu stížnost. Uvedl, že stěžovatelka ve zkušební době nevedla řádný život (zejm. kvůli tomu, že páchala další trestnou činnost) a nevyhověla ani uloženým podmínkám (zejm. povinnosti podrobit se dohledu probačního úředníka). Stěžovatelka nevyužila mimořádně benevolentní přístup obvodního soudu, naopak pokračovala v páchání další trestné činnosti ve zkušební době. Stěžovatelčiny osobní poměry (péče o nemocnou matku) na naplnění podmínek pro nařízení výkonu trestu odnětí svobody nic nemění. Výzva k nastoupení trestu ze dne 7. 4. 2026 11. Obvodní soud dne 7. 4. 2026 vyzval stěžovatelku podle § 321 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), k nastoupení trestu, a to nejpozději do 25. 4. 2026. V této výzvě ji upozornil na to, že pokud nenastoupí dobrovolně, může být nařízeno její dodání do výkonu trestu, případně se může vystavit riziku dalšího trestního stíhání pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí.

12. Pro úplnost lze dodat, že z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že obvodní soud nedávno nařídil dodání stěžovatelky do výkonu trestu. Usnesení obvodního soudu ze dne 24. 4. 2026 - odklad výkonu trestu 13. Obvodní soud napadeným usnesením ze dne 24. 4. 2026 zamítl stěžovatelčinu žádost (ze dne 22. 4. 2026) o odklad výkonu trestu odnětí svobody. Předně poukázal na to, že podle § 323 odst. 1 trestního řádu může soud z důležitých důvodů odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího jeden rok, a to na dobu nejvýše tří měsíců ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, jímž byl nařízen výkon trestu. V této souvislosti poukázal na to, že stěžovatelkou uváděné důvody (péče o nemocnou matku) nelze považovat za natolik závažné, aby odůvodňovaly odklad výkonu trestu. Zdůraznil, že lékařské zprávy stran údajně závažného zdravotního stavu stěžovatelčiny matky jsou z roku 2024, přičemž aktuální zdravotní zprávy poukazují spíš na psychické problémy související s dřívější závislostí na alkoholu. Navíc s ohledem na aktuální doporučení lékařů se jako nevhodnější pomoc jeví hospitalizace stěžovatelčiny matky na psychiatrické klinice. Na nedůvodnosti žádosti o odklad nic nemění ani to, že stěžovatelka od nařízení výkonu trestu začala řešit svou životní a finanční situaci a vykonávat uložený trest obecně prospěšných prací. Usnesení obvodního soudu ze dne 4. 5. 2026 14. Obvodní soud nakonec napadeným usnesením ze dne 4. 5. 2026 zamítl i druhou žádost stěžovatelky (ze dne 27. 4. 2026) o odklad výkonu trestu odnětí svobody. Předně poznamenal, že věc považuje již za rozhodnutou, když obdobnou žádost zamítl svým předchozím usnesením. Dále poukázal na to, že stěžovatelka (opět) maří výkon úředního rozhodnutí, když nenastoupila do výkonu trestu. Následně reagoval na stěžovatelčinu argumentaci, že nebyla řádně předvolána na veřejné zasedání, které se u obvodního soudu konalo dne 30. 12. 2025 a v rámci něhož došlo k nařízení výkonu trestu odnětí svobody. Zdůraznil, že stěžovatelka nebyla k tomuto veřejnému zasedání předvolána, jak tvrdí, ale byla toliko vyrozuměna o jeho konání (tj. soud její účast nepovažoval za nutnou). Vyrozumění o konání veřejného zasedání jí doručoval jak na zapsanou adresu trvalého bydliště, tak zejména na adresu, kterou sama označila jako adresu pro doručování (na ulici B, Y). Soudu v době, kdy bylo stěžovatelce odesláno vyrozumění, nebyla známa jiná adresa pro doručování.

II. Argumentace stěžovatelky

15. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje důvody, pro které rozporovala nařízení výkonu trestu odnětí svobody, resp. žádala o odklad jeho výkonu. Poukazuje především na to, že výkon trestu by jí znemožnil pečovat o svou vážně nemocnou matku a zasáhl by do její resocializace. Tím se podle názoru stěžovatelky napadená rozhodnutí dostávají do rozporu s principy restorativní justice a se snahou snížit celkový počet vězněných osob, na nichž má podle jejího názoru stát poslední novela trestněprávních předpisů.

16. Stěžovatelka dále uvádí, že obvodní soud jí řádně nevyrozuměl o konání veřejného zasedání dne 30. 12. 2025, čímž jí znemožnil osobní účast na něm a potažmo ji připravil o možnost vysvětlit svou životní situaci. Obvodní soud jí totiž doručoval vyrozumění na adresu trvalého bydliště na ulici A, X, a na neaktuální adresu pro doručování na ulici B, Y, ačkoli ze spisu mohl zjistit, že v současnosti se již zdržuje na adrese C, Z. Nesprávný postup obvodního soudu tak založil nezákonnost všech navazujících rozhodnutí.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

17. Jde-li o usnesení obvodního soudu ze dne 30. 12. 2025, usnesení městského soudu ze dne 25. 3. 2026, usnesení obvodního soudu ze dne 24. 4. 2026 a usnesení obvodního soudu ze dne 4. 5. 2026, ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny dostupné prostředky nápravy (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

18. Jde-li o namítaný jiný zásah spočívající ve vydání výzvy k nastoupení k trestu podle § 321 odst. 1 trestního řádu, Ústavní soud se její povahou v minulosti již zabýval. Podle judikatury lze vycházet z toho, že sama výzva autoritativně a pravomocně do stěžovatelčiny právní sféry nezasahuje, neboť přímo nevede ke vzniku, změně nebo zániku žádného oprávnění či povinnosti. Takovým autoritativním rozhodnutím je v daném případě příslušný rozsudek, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu, event. společně s nařízením výkonu trestu. Jde spíše o opatření organizačně-technické povahy, jehož prostřednictvím jsou stěžovatelce oznamovány bližší podmínky, za nichž má být uložená povinnost "dobrovolně" splněna, tedy uložený trest vykonán. Samotnou výzvu tak nelze považovat za rozhodnutí či jiný zásah, jenž by svou právní povahou byl způsobilý zasáhnout do stěžovatelčiných základních práv [usnesení ze dne 7. 5. 2025 sp. zn. III. ÚS 1235/25, bod 6; usnesení ze dne 30. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1954/14; usnesení ze dne 12. 9. 2007 sp. zn. IV. ÚS 1778/07 (U 10/46 SbNU 527) a další]. Jinými slovy, tato výzva není způsobilá projevit se negativně v právní sféře stěžovatelky (k tomu by došlo např. až vydáním příkazu k dodání do výkonu trestu, resp. následným zadržením stěžovatelky a jejím faktickým dodáním do výkonu trestu - z poslední doby srov. např. usnesení ze dne 18. 7. 2023 sp. zn. I. ÚS 1269/23), pročež ji nelze považovat za rozhodnutí nebo jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud tudíž není příslušný k projednání a rozhodnutí této části ústavní stížnosti [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti IV.

1. Námitky stran (ne)splnění podmínek pro nařízení výkonu trestu 19. Jde-li o usnesení obvodního soudu ze dne 30. 12. 2025 a usnesení městského soudu ze dne 25. 3. 2026, stěžovatelka svou ústavní stížností napadá rozhodnutí o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody v délce 12 měsíců, resp. o přeměně podmíněného na nepodmíněný trest odnětí svobody.

20. Úvodem je vhodné připomenout, že podle § 83 odst. 1 trestního zákoníku může soud rozhodnout o nařízení výkonu trestu, pokud odsouzený ve zkušební době nevedl řádný život nebo nevyhověl uloženým podmínkám; výjimečně může vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i pokud byla zavdána příčina k nařízení výkonu trestu, a odsouzenému uložit dodatečné podmínky vymezené v tomto ustanovení. Vedením řádného života lze v obecné rovině rozumět především dodržování právního řádu, plnění povinností vůči státu a společnosti a nezneužívání svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2010 sp. zn. 4 Tz 53/2010). Povinnost vedení řádného života - a v rámci toho konkrétněji dodržování právního řádu - ve zkušební době primárně předpokládá, že odsouzený nebude páchat další trestné činy (ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 950, marg. 4). Současně zahrnuje i povinnost nepáchat ve zkušební době přestupky, a to především přestupky závažnější, byť jde o tu zcela nejnižší intenzitu, s jakou lze podmínku vedení řádného života porušit (srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2193/23 nebo usnesení ze dne 29. 1. 2026 sp. zn. III. ÚS 3013/25, bod 17; obdobně srov. ŠČERBA, F. Trestní zákoník, s. 950, marg. 5). Posouzení splnění podmínek k přeměně podmíněného na nepodmíněný trest odnětí svobody (resp. k nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody) je obecně doménou trestních soudů. Zásah Ústavního soudu je namístě pouze při extrémním vybočení ze zákonných kritérií, např. v důsledku zřejmé interpretační svévole (nález ze dne 22. 4. 2025 sp. zn. III. ÚS 2932/24, bod 25).

21. K takové situaci nicméně ve věci stěžovatelky nedošlo. Je zřejmé, že stěžovatelka se ve zkušební době dopustila hned několika dalších trestných činů a závažného dopravního přestupku. Zatímco zpočátku byl obvodní soud značně shovívavý, když navzdory spáchání trestného činu na samotném počátku běhu zkušební doby přistoupil pouze k prodloužení původní zkušební doby, po spáchání dalších trestných činů neshledal prostor pro další benevolenci a přistoupil k nařízení výkonu trestu. Ústavní soud konstatuje, že v jeho postupu neshledává žádné ústavněprávně relevantní pochybení, natož svévoli. Ústavní stížnost není v tomto rozsahu opodstatněná. IV.

2. Námitky stran "pouhého" vyrozumění o konání veřejného zasedání dne 30. 12. 2025 22. Stěžovatelka namítá také to, že obvodní soud porušil její procesní práva, když ji "pouze" vyrozuměl o konání veřejného zasedání dne 30. 12. 2025.

23. V obecné rovině stěžovatelce lze přisvědčit, že právo osobně se zúčastnit řízení před soudem a být slyšena podle čl. 38 odst. 2 Listiny je důležitou složkou práva na spravedlivý proces. Toto právo přitom dopadá také na rozhodování o nařízení výkonu trestu odnětí svobody [nález ze dne 22. 4. 2025 sp. zn. III. ÚS 2932/24; nález ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. I. ÚS 2959/20 (N 124/106 SbNU 339)]. To ostatně odráží i právní úprava, dle níž rozhodnutí o nařízení výkonu trestu může být vydáno jen po provedení veřejného zasedání (§ 330 odst. 1 trestního řádu), čímž má být zajištěna možnost odsouzené efektivně se hájit proti skutkovým zjištěním a právním argumentům vzneseným v její neprospěch. Naopak u stížnostního soudu právní úprava i judikatura akceptuje, že o stížnosti může rozhodovat v neveřejném zasedání (§ 141 an. ve spojení s § 240 trestního řádu).

24. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že obvodní soud byl povinen nařídit veřejné jednání a umožnit stěžovatelce, aby se ho zúčastnila. Samotný fakt, že bylo nařízeno a posléze i provedeno veřejné zasedání obvodního soudu, stěžovatelka nijak nerozporuje. Sporné je pouze to, zda měl obvodní soud povinnost stěžovatelku předvolat (u předvolání není umožněno náhradní doručení) nebo zda postačovalo její vyrozumění (u vyrozumění trestní řád umožňuje náhradní doručení). Judikatura i odborná literatura stojí na závěru, že obviněnou (odsouzenou) je nutno předvolat v případě, je-li potřebné vyslechnout ji, vyzvat ji k vyjádření k prováděným důkazům nebo ji požádat o jiné bližší vysvětlení, kdežto v ostatních případech postačuje pouhé vyrozumění [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007 sp. zn. 11 Tdo 18/2007 (T 972); usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2002 sp. zn. 3 To 709/2001 (R 38/2003 tr.); obdobně též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2914]. V nyní posuzované věci obvodní soud usoudil, že s ohledem na předmět veřejného zasedání postačuje "pouhé" vyrozumění stěžovatelky. Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby tento závěr přehodnocoval, neboť bylo primárně na obvodním soudu, aby řádně posoudil, zda je osobní účast stěžovatelky nezbytná nebo nikoli. Soud současně učinil řádný pokus o doručení vyrozumění a zabezpečení osobní účasti stěžovatelky na veřejném zasedání (v podrobnostech viz níže). IV.

3. Námitky stran doručování vyrozumění o konání veřejného zasedání dne 30. 12. 2026 25. Stěžovatelka namítá, že soud jí vyrozumění doručoval na nesprávnou adresu, čímž jí zabránil v osobní účasti na veřejném zasedání. Konkrétně uvádí, že obvodní soud doručoval na její adresu na ulici A, X a na ulici B, Y, ačkoli ze spisu mohl zjistit, že stěžovatelka již fakticky bydlí jinde (C, Z).

26. Ústavní soud především zdůrazňuje, že stěžovatelka námitky stran vadného doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání neuplatnila v rámci své stížnosti proti příslušnému rozhodnutí obvodního soudu ze dne 30. 12. 2025, ač jí podala k městskému soudu prostřednictvím zvoleného advokáta. To by standardně mělo vést ke konstatování nepřípustnosti uvedených námitek, neboť stěžovatelka neposkytla příslušným trestním soudům (zejména městskému soudu) možnost, aby je posoudil a reagoval na ně. Materiálně tak v tomto rozsahu nevyčerpala opravné prostředky, které jí zákon poskytuje k ochraně jejího práva. Nicméně s ohledem na to, že stěžovatelka vznesla tytéž námitky v rámci své žádosti o odklad výkonu trestu a že obvodní soud je meritorně přezkoumal v napadeném usnesení ze dne 4. 5. 2026, Ústavní soud považuje za nutné vyjádřit se k nim.

27. Doručování vyrozumění na nesprávnou adresu by v obecné rovině mohlo být relevantní z pohledu dodržení stěžovatelčiných základních práv podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní soud ale dospěl k názoru, že o možnost osobní účasti na veřejném zasedání se připravila jen a pouze stěžovatelka svým laxním přístupem k přebírání úředních písemností.

28. Ústavní soud si ověřil z vyžádaného soudního spisu, že vyrozumění o konání veřejného zasedání obvodní soud doručoval stěžovatelce na adresu jejího trvalého bydliště na ulici A, X (doručenka na č. l. 1261) a současně na její doručovací adresu na ulici B, Y (doručenka na č. l. 1264). Ze soudního spisu plyne, že stěžovatelka v průběhu řízení opakovaně potvrzovala, že adresu trvalého bydliště má a chce mít hlášenou na ulici A, X, ačkoli tam již léta nebydlí a nepřebírá si poštu (srov. např. č. l. 902 záznam ohledně stěžovatelčina předvedení policií z důvodu nepřebírání písemností). Stěžovatelka k dotazům soudů a policie taktéž opakovaně uváděla, že její adresou pro doručování je adresa na ulici B, Y (srov. např. č. l. 950, č. l. 987), ačkoli ani na ní si zpravidla nepřebírala poštu (srov. např. doručenky na č. l. 932, č. l. 980, č. l. 1002, č. l. 1071 a další). Stěžovatelka v průběhu trestních řízení uváděla i několik dalších adres svého údajného pobytu, avšak na žádné z nich si písemnosti nepřebírala nebo přebírala jenom velice sporadicky. Ze soudního spisu nakonec plyne i to, že stěžovatelka v průběhu trestních řízení měnila také emailové adresy a telefonní čísla a zpravidla nebyla na žádném z nich kontaktní, ač se orgány činné v trestním řízení pokoušely o kontakt se stěžovatelkou alespoň touto cestou.

29. Namítá-li stěžovatelka, že obvodní soud mohl a měl vědět, že se již fakticky zdržuje na adrese C, Z, pročež jí měl vyrozumění o konání veřejného zasedání dne 30. 12. 2025 doručovat na tuto adresu, jde o tvrzení neodpovídající obsahu soudního spisu. První informaci o tom, že stěžovatelka by se snad mohla fakticky zdržovat na adrese C ve Z se v soudním spisu objevila dne 1. 12. 2025 ve večerních hodinách, kdy byla obvodnímu soudu doručena datová zpráva obsahující odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3, v němž bylo toto nové faktické místo pobytu stěžovatelky zmíněno (srov. doručenka na č. l. 1247). V té době však byly zásilky obsahující vyrozumění o konání veřejného zasedání již odeslány a jedna z nich byla dokonce připravena k vyzvednutí (srov. doručenky na č. l 1261 a č. l. 1264). Druhou informaci o tom, že stěžovatelka by se nově mohla zdržovat na uvedené adrese, obvodní soud obdržel dokonce až dne 15. 12. 2025, kdy mu byla doručena zpráva Probační a mediační služby, v níž byla adresa v C ve Z také zmíněna (srov. č. l. 1250). I tato informace se pochopitelně ve spisu objevila až v době po odeslání zásilek s vyrozuměními o konání veřejného zasedání.

30. Zásadní je, že stěžovatelka v žádné chvíli obvodnímu soudu nesdělila, že se rozhodla změnit svou adresu pro doručování na C ve Z. V situaci, kdy stěžovatelka nezměnila svou adresu pro doručování ani jiným způsobem soud neinformovala o změně svého faktického místa pobytu a ze soudního spisu současně plynula celá řada dalších adres, na kterých by se stěžovatelka mohla fakticky vyskytovat, nebylo povinností soudu pokoušet se stěžovatelce doručovat na každou z nich.

31. Ústavní soud navíc nemohl přehlédnout, že stěžovatelka si zpravidla nepřebírala doručované písemnosti ani na adrese C ve Z (srov. např. doručenky na č. l. 1352, č. l. 1366 a č. l. 1370). Soud se dokonce pokoušel dne 2. 2. 2026 stěžovatelce doručit písemnosti na danou adresu i prostřednictvím policie, která však zjistila, že stěžovatelčin výskyt v obci byl znám, ale místním není známo, "zda se ... aktuálně zdržuje v obci Z nebo změnila lokalitu." To ve svém souhrnu podle Ústavního soudu zakládá další silné pochybnosti o tom, zda by stěžovatelkou požadované doručování vyrozumění o konání veřejného zasedání na adresu C ve Z cokoliv změnilo na současné situaci, resp. přispělo k její osobní účasti na veřejném zasedání. IV.

4. Námitky stran existence důležitých důvodů pro nenařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody nebo pro odložení jeho výkonu (nemoc stěžovatelčiny matky)

32. Stěžovatelka namítá také to, že existují výjimečné okolnosti, pro které měl soud ponechat její podmíněné odsouzení v platnosti (§ 83 odst. 1 trestního zákoníku), resp. že jsou dány důležité důvody pro odložení výkonu trestu odnětí svobody na dobu nepřevyšující tři měsíce (§ 323 odst. 1 trestního řádu). V této souvislosti argumentuje tím, že její matka je těžce nemocná a závislá na její péči.

33. Ústavní soud ze soudního spisu zjistil, že stěžovatelčina matka se v roce 2024 potýkala s poměrně závažnými kardiologickými potížemi a souvisejícími komplikacemi. Nic ve spisovém materiálu ovšem nesvědčí o tom, že by tyto potíže přetrvávaly ve své akutní, život ohrožující podobě až do současnosti. Podle předložené zdravotnické dokumentace z konce ledna 2026 jsou její aktuální zdravotní problémy spíše psychiatrického charakteru a souvisejí zejména s její dlouhodobou, resp. vracející se závislostí na alkoholu a jiných látkách. Z toho důvodu byla matce stěžovatelky doporučena "stabilizační" hospitalizace na lůžku psychiatrie.

34. Jakkoli nelze snižovat závažnost těchto zdravotních problémů stěžovatelčiny matky, nejde o stav, který by z povahy věci vylučoval výkon - relativně krátkodobého - trestu odnětí svobody stěžovatelkou. Z lékařských zpráv se navíc nejeví, že by stěžovatelčina osobní péče o matku v domácím prostředí byla s to vyřešit její zdravotní problémy. Její matka ostatně koncem ledna 2026, po přibližně měsíci spolubydlení se stěžovatelkou, sama požádala lékařku o hospitalizaci na psychiatrické klinice za účelem uklidnění - v lékařské zprávě konkrétně stojí "chtěla by hospitalizaci, potřebuje uklidnit".

35. S ohledem na to Ústavní soud neshledal, že trestní soudy porušily stěžovatelčina základní práva, když s ohledem na okolnosti věci nepřistoupily k odložení výkonu trestu odnětí svobody podle § 323 odst. 1 trestního řádu, resp. navzdory všem shora uvedeným okolnostem (znovu) neponechaly v platnosti stěžovatelčino podmíněné odsouzení za spáchání trestného činu podvodu podle § 83 odst. 1 trestního zákoníku. Napadená rozhodnutí trestních soudů naopak odpovídají relevantním ustanovením zákona a nijak nevybočují z ústavních limitů jejich interpretace a aplikace. Ústavní soud proto i v této části považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.

V. Závěr

36. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost zčásti pro nepříslušnost [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu] a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost [§ 43 odst.2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

37. Jelikož neshledal důvody pro odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, stěžovatelčin návrh podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu rovněž odmítl. Stěžovatelčinu návrhu na přednostní projednání věci Ústavní soud vyhověl fakticky, aniž by považoval za nutné samostatně o tomto návrhu rozhodnout.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 2. července 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu