III.ÚS 154/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Veroniky Navrátilové, advokátky, sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. srpna 2025 č. j. 3 To 42/2025-1023 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. května 2025 č. j. 30 T 7/2023-989, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") z důvodu tvrzeného rozporu s čl. 11 odst. 1, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, dalších přiložených listin a informací, které jsou Ústavnímu soudu známy z úřední činnosti, plyne, že stěžovatelka vystupovala v trestním řízení jako zmocněnkyně čtyř poškozených (dětí zavražděného A. A. /jedná se o pseudonym/), přičemž všem byl přiznán nárok na bezplatnou právní pomoc. Krajský soud shledal obviněného vinným ze spáchání vraždy (mj. i proto, že se doznal) a poškozeným v adhezním řízení přiznal náhradu nemajetkové újmy v celkové výši 5 mil. Kč (u nejmladší poškozené 2 mil. Kč, u dalších tří poškozených po 1 mil. Kč).

3. Stěžovatelka následně uplatnila u soudu nárok na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů za zastupování poškozených v adhezním řízení.

4. Rozhodnutí soudů vydaná v prvním kole řízení byla zrušena nálezem ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1406/24. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu byla protiústavní aplikace § 12 odst. 4 advokátního tarifu (vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění vyhlášky č. 406/2021 Sb., účinném do 31. 12. 2024 - dále jen "advokátní tarif"), zakotvujícího pravidlo o krácení výše mimosmluvní odměny advokáta při zastupování dvou a více osob o 20 % za každou zastupovanou osobu, ze strany soudů. Konkrétněji, Ústavní soud prohlásil za protiústavní rozhodnutí soudů, v nichž byla stěžovatelce a) za některé společné úkony - tj. úkony činěné jménem několika poškozených - přiznána odměna pouze za jeden "společný úhrnný úkon", ačkoli advokátní tarif takový pojem nezná a naopak zakotvuje jasné pravidlo, že společné úkony se započítávají u každé zastupované osoby zvlášť, avšak výše mimosmluvní odměny se v takovém případě krátí u každé z těchto osob o 20 %, a b) za některé jasně samostatné úkony jí byla odměna krácena o 20 %, ač k takovému postupu nebyl dán důvod. Dalšími námitkami stěžovatelky (srov. body 5 až 8 citovaného nálezu) se Ústavní soud nezabýval, neboť to nepovažoval za potřebné (srov. bod 25 citovaného nálezu).

5. Krajský soud ve druhém kole řízení napadeným usnesením rozhodl, že stěžovatelce se přiznává za zastupování poškozených celkem 134 927 Kč bez DPH (163 262 Kč s DPH). V odůvodnění zaprvé uvedl, že při stanovování odměny zmocněnce je nutno rozlišovat úkony učiněné před uplatněním adhezního nároku a po jeho uplatnění. Na úkony provedené před uplatněním adhezního nároku podle judikatury dopadá § 9 odst. 1 advokátního tarifu (stanovení tarifní hodnoty ve výši 10 tis. Kč pro případy, kdy hodnotu věci nebo práva nelze vyjádřit v penězích nebo ji lze zjistit jenom s nepoměrnými obtížemi), zatímco na úkony provedené po uplatnění adhezního nároku dopadá v případě poškozenými uplatňované nemajetkové újmy § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu (stanovení tarifní hodnoty sporu ve výši 50 tis. Kč ve věcech týkajících se mj. ochrany osobnostních práv). Za okamžik uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy ze strany poškozených soudy v nyní posuzované věci považovaly den 23. 9. 2023. V kontextu nyní posuzované věci to znamená, že za úkony provedené před uvedeným datem krajský soud přiznal stěžovatelce v základní výši odměnu 1 500 Kč (§ 9 odst. 1 ve spojení s § 7 položkou 4 advokátního tarifu) a za úkony provedené po tomto datu odměnu 3 100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. a) ve spojení s § 7 položkou 5 advokátního tarifu]. Zadruhé, za společné úkony stěžovatelce přiznal v souladu s nosnými důvody kasačního nálezu Ústavního soudu u každého z poškozených odměnu ve výši snížené o 20 % (tj. 1 200 Kč u úkonů provedených před uplatněním adhezního nároku a 2 480 Kč u úkonů po jeho uplatnění). Zatřetí, u samostatných úkonů v souladu s pokynem Ústavního soudu stěžovatelce přiznal základní, neredukovanou odměnu. Začtvrté, krajský soud stěžovatelce přiznal také režijní paušál (36 x 300 Kč), náhrady za promeškaný čas a cestovní výdaje. Počet režijních paušálů vypočetl tak, že u společných úkonů jej přiznal pouze jednou (tedy ne za každou zastupovanou osobu zvlášť). Zapáté, u deseti úkonů stěžovatelce přiznal odměnu pouze v poloviční výši [§ 11 odst. 2 písm. d), odst. 3 advokátního tarifu]. Zašesté, dva úkony právní služby krajský soud považoval za neúčelné, pročež za ně stěžovatelce nepřiznal odměnu.

6. Vrchní soud napadeným usnesením zamítl stěžovatelčinu stížnost, přičemž se ve všech podstatných bodech ztotožnil se závěry krajského soudu. Konstatoval, že napadené rozhodnutí vyhovělo požadavkům kasačního nálezu sp. zn. IV. ÚS 1406/24 ohledně aplikace § 12 odst. 4 advokátního tarifu. Dále uvedl, že s rozlišováním úkonů na adhezní a neadhezní, resp. na úkony učiněné před a po uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy, se plně ztotožňuje, pročež v podrobnostech pouze odkazuje na správné odůvodnění rozhodnutí krajského soudu. Vrchní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatelky, že u třech úkonů jí neměla být zkrácena odměna na polovinu - u dvou úkonů měl za to, že ke zkrácení odměny došlo správně, a u jednoho měl s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu za to, že stěžovatelce za něj vůbec nenáležela odměna (vzhledem ke skutečnosti, že stížnost byla podána pouze stěžovatelkou, však nepřistoupil ke snížení přiznané odměny). Vrchní soud dále nesouhlasil s tím, že stěžovatelce měla být přiznána odměna za dva úkony, které krajský soud považoval za neúčelné. Nakonec, pokud jde o namítanou chybu ve výpočtu celkové výše stěžovatelčiny odměny, vrchní soud uznal, že správný součet přiznaných částek měl být o 3 100 Kč bez DPH vyšší (tj. že krajský soud nesprávně nezapočetl jeden úkon). Nepřistoupil však ke korekci rozhodnutí krajského soudu, neboť ten stěžovatelce na druhé straně přiznal také odměny za několik úkonů právní služby, které jí nenáležely. Ve výsledku tak podle vrchního soudu stěžovatelka obdržela o 12 300 Kč víc, než měla.

II. Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka ve své obsáhlé a poněkud nepřehledné ústavní stížnosti z velké části uplatňuje stejné námitky jako v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 1406/24. Odůvodňuje to tím, že Ústavní soud její námitky v předchozím řízení neposoudil a trestní soudy jim ani ve druhém kole řízení nevyhověly.

8. Stěžovatelka napadá každý způsob krácení odměny, k němuž soudy v napadených rozhodnutích přistoupily. Ve srovnání se svými předchozími podáními stěžovatelka již akceptuje, že tarifní hodnotou není reálně přiznaná výše náhrady nemajetkové újmy (celkem 5 000 000 Kč), nýbrž částka 50 tis. Kč. Má však za to, že výpočet odměny měl u všech úkonů vycházet jednotné tarifní hodnoty 50 tis. Kč, nikoli z tarifní hodnoty 10 tis. Kč u úkonů provedených před uplatněním nároku na náhradu nemajetkové újmy a z tarifní hodnoty 50 tis. Kč po uplatnění tohoto nároku. Má za to, že pro aplikaci § 9 odst. 1 advokátního tarifu a potažmo pro použití tarifní hodnoty 10 tis. Kč není v posuzované věci prostor. Odůvodňuje to tím, že a) hodnota sporu byla po celou dobu řízení stejná a neměnná, pročež se měla u všech úkonů použít pouze vyšší tarifní hodnota 50 tis. Kč, nebo alternativně b) pokud chtěly soudy aplikovat u úkonů předcházejících uplatnění nároku sníženou tarifní hodnotu, tak ji měly určit ve výši 35 tis. Kč podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, nebo alternativně c) soudy měly alespoň dospět k závěru, že k uplatnění tohoto adhezního nároku na náhradu nemajetkové újmy došlo dne 12. 9. 2022, resp. u jednoho z poškozených již dne 7. 9. 2022, nikoli až dne 23. 9. 2022. Má za to, že použití nižší tarifní hodnoty 10 tis. Kč a potažmo nižší odměny za jeden úkon právní služby (1 500 Kč) je arbitrární, nemá oporu v zákoně ani judikatuře, zakládá nerovnost mezi obhájci a zmocněnci a znevažuje význam práce zmocněnců. Namítá také to, že krajský soud se odchýlil od jiných svých rozhodnutí ve srovnatelných věcech. Poukazuje taktéž na to, že pozdější - na nyní posuzovanou věc nedopadající - novelizací advokátního tarifu došlo mj. u zmocněnců k výraznému navýšení tarifní hodnoty.

9. V ústavní stížnosti rozporuje i nepřiznání či zkrácení odměny za některé úkony právní služby (část porad s poškozenými), neboť tyto porady považuje za účelné. Dále stěžovatelka napadá také zkrácení své odměny na polovinu u třech úkonů právní služby, neboť má za to, že tyto úkony se svou povahou blížily spíše úkonům, za které je přiznávána odměna v plné výši podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu, nikoli úkonům, které jsou honorovány pouze poloviční odměnou podle § 11 odst. 2 advokátního tarifu. Nakonec tvrdí, že jí měl být přiznán režijní paušál ke každému z provedených samostatných či společných úkonů ke každé zastupované osobě zvlášť.

10. Stěžovatelka má za to, že v důsledku namítaných pochybení jí měla být přiznána částka 174 717 Kč bez DPH (211 407 Kč s DPH), tedy o 39 790 Kč bez DPH (48 146 Kč s DPH) více.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátka, takže nemusí být zastoupena jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637)]. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Stěžovatelka napadá rozhodnutí soudů o její odměně coby zmocněnkyně poškozených v trestním řízení. Jelikož stěžovatelka uplatňuje hned několik alternativních či eventuálních argumentačních linií stran toho, jak soudy měly správně vypočíst celkovou výši její odměny (přičemž existuje poměrně vysoké množství vzájemných kombinací těchto argumentačních linií, z nichž každá by ve výsledku vedla k jinému určení celkové "správné" výše stěžovatelčiny odměny), Ústavní soud se bude zabývat pouze těmi, které považuje za relevantní pro posouzení podstaty ústavní stížnosti.

13. Hlavní stížnostní námitka spočívá v tvrzení, že soudy měly stěžovatelčinu odměnu za jeden úkon právní služby pro celé řízení určovat z jednotné tarifní hodnoty 50 tis. Kč, tedy za každý úkon právní služby jí měla být přiznána odměna v základní výši 3 100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu ve spojení s § 7 položkou 5 advokátního tarifu], u společných úkonů zkrácené o 20 % (§ 12 odst. 4 advokátního tarifu). Brojí tím proti závěru soudů, že je nutno rozlišovat mezi úkony provedenými před uplatněním adhezního nároku na náhradu nemajetkové újmy (resp. úkony neadhezními) a úkony provedenými po uplatnění tohoto nároku (resp. úkony adhezními).

14. Ústavní soud se k problematice odměn zmocněnců za zastupování poškozených v adhezním řízení vyjádřil už mnohokrát, a to i specificky ve vztahu k ustanovením advokátního tarifu ve znění vyhlášky č. 406/2021 Sb. V rámci své judikatury vymezil ústavně akceptovatelná kritéria pro určení výše odměny zmocněnce a naznačil algoritmus přezkumu ústavních stížností, jež se této problematiky týkají (v podrobnostech srov. např. nález ze dne 13. 11. 2023 sp. zn. III. ÚS 2835/23, body 27 až 40 a tam citovanou judikaturu).

15. Obecně lze shrnout, že jeho judikatura je v dané oblasti velice zdrženlivá [srov. např. nález ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 1255/18 (N 203/103 SbNU 39), bod 16; nález sp. zn. III. ÚS 2835/23, bod 30], což mj. vychází z jeho ustáleného názoru, že interpretace a aplikace advokátního tarifu a sjednocování příslušné judikatury je především úkolem obecných soudů, nikoli Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 22. 10. 2024 sp. zn. I. ÚS 832/24, body 7 a 8). Ústavní soud v této souvislosti také zdůrazňuje, že ne každé pochybení obecných soudů zakládá porušení základních práv stěžovatelů a lze jej úspěšně napadnout prostřednictvím ústavní stížnosti.

16. Ústavní soud se otázkou akceptovatelnosti rozlišování úkonů zmocněnců na ty úkony, které přímo směřovaly k vymožení adhezního nároku (tzv. adhezní úkony), a na úkony ostatní (tzv. neadhezní úkony), zabýval v poslední době několikrát. Interpretaci a aplikaci advokátního tarifu, jež takové rozlišování umožňuje, přitom judikatura Ústavního soudu zatím nepovažuje za ústavně problematickou (srov. např. usnesení ze dne 26. 2. 2026 sp. zn. III. ÚS 2504/25, bod 8; usnesení ze dne 8. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 15/25, bod 8; usnesení ze dne 22. 10. 2024 sp. zn. I. ÚS 832/24; usnesení ze dne 3. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2201/23). Ústavní soud akceptoval, že při určování odměny za neadhezní úkony mohly soudy vycházet z § 9 odst. 1 advokátního tarifu, u něhož byla v rozhodné době stanovena tarifní hodnota 10 tis. Kč (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2504/25, bod 8). Naopak u adhezních úkonů týkajících se uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené usmrcením nebo zvlášť závažným ublížením na zdraví osoby blízké soudy mohly vycházet z § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, u něhož byla v rozhodné době stanovena tarifní hodnota 50 tis. Kč [srov. např. nález ze dne 5. 12. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2137/23 (N 179/121 SbNU 236), bod 19; nález ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2334/23 (N 9/122 SbNU 75), body 20 a 21; usnesení ze dne 17. 9. 2025 sp. zn. III. ÚS 2217/25, bod 15; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021 sp. zn. 25 Cdo 3771/2020, č. 12/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní]. Ač Ústavní soud k tomuto přístupu vyslovil jisté výhrady, neoznačil jej za protiústavní. Řada jeho vesměs koncepčních a systémových výhrad navíc byla zákonodárcem vyslyšena a vtělena do novelizace advokátního tarifu vyhláškou č. 258/2024 Sb. (ta však na nyní posuzovanou věc nedopadá), což by mělo pomoci předcházet podobným problémům v budoucnosti. Z uvedených důvodů Ústavní soud nepovažoval za protiústavní již samotnou skutečnost, že soudy v napadených rozhodnutích zčásti vycházely z tarifní hodnoty sporu ve výši 10 tis. Kč podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu (tj. odměnu za jeden takový úkon stanovily ve výši 1 500 Kč) a zčásti vycházely z tarifní hodnoty ve výši 50 tis. Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu (tj. odměnu za jeden takový úkon stanovily ve výši 3 100 Kč). Jde sice o postup hraniční, avšak prejudikaturou akceptovaný.

17. Podobně, Ústavní soud neshledal protiústavnost napadených rozhodnutí z důvodu rozlišování mezi úkony uplatněnými před a po uplatnění nároku poškozených na náhradu nemajetkové újmy s tím, že měly alespoň (alternativně) vycházet z § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, stanovujícího tarifní hodnotu ve výši 35 tis. Kč. Jakkoliv stěžovatelčina argumentace není zcela nelogická, jde pouze o jí preferovaný výklad advokátního tarifu. Stejně tak totiž není zcela nelogická ani Ústavním soudem v minulosti akceptovaná argumentace obecných soudů, dle níž bylo v takových případech vhodnější postupovat podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu a vycházet z tarifní hodnoty 10 tis. Kč. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší vykládat předpisy podústavního - tady dokonce podzákonného práva - nebo rozhodovat, který z palety ústavně akceptovatelných výkladů těchto předpisů je ten nejlepší možný.

18. V návaznosti na to se Ústavní soud zabýval tím, zda protiústavnost napadených rozhodnutí nelze spatřovat v tom, že soudy si rozlišování mezi adhezními a neadhezními úkony poněkud zjednodušily, když u úkonů provedených do 23. 9. 2022 měly en bloc za to, že jde o úkony neadhezní, zatímco u úkonů provedených po tomto datu měly en bloc za to, že jde o úkony adhezní. Jinak řečeno, soudy nezkoumaly u každého z úkonů zvlášť, zda směřoval k vymožení adhezního nároku poškozených (jak by naznačovala judikatura Ústavního soudu, např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2504/25), ale určily si jeden okamžik, který úkony rozděloval na adhezní a neadhezní. Jakkoliv jde o zjednodušující úvahu, stěžovatelka v důsledku ní nezbytně nemusela být poškozena na svých právech. Některé úkony, za které jí byla přiznána vyšší odměna určená z tarifní hodnoty 50 tis. Kč, by totiž při bližším zkoumání nemusely být nutně považovány za adhezní ve shora uvedeném smyslu.

19. Dále se Ústavní soud zabýval tím, zda nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky v dalších oblastech, a to zejm. v důsledku nesprávného určení okamžiku uplatnění nároku poškozených na náhradu nemajetkové újmy (23. 9. 2022 vs. 12. 9. 2022, příp. již 7. 9. 2022 u jednoho z poškozených), nepřiznání odměny za několik úkonů pro neúčelnost, zkrácení odměny u několika úkonů na polovinu nebo nepřiznání režijních paušálů ve stěžovatelkou požadovaném počtu. Ústavní soud však dospěl k závěru, že i kdyby část uvedených námitek byla opodstatněná (např. u určení okamžiku, kdy syn zemřelého uplatnil svůj nárok na náhradu újmy), intenzita těchto tvrzených pochybení by - ani kumulativně - nedosahovala ústavně relevantní úrovně. Rozdíl mezi "správně" vypočtenou a reálně přiznanou výší odměny stěžovatelky coby zmocněnkyně poškozených by se totiž pohyboval nanejvýš v řádech tisíců korun, což lze považovat za újmu nepatrnou a bagatelní (ostatně i kdyby se Ústavní soud ztotožnil se všemi stížnostními námitkami stěžovatelky, včetně aplikace jednotné tarifní hodnoty 50 tis. Kč, rozdíl mezi stěžovatelkou požadovanou a reálně přiznanou odměnou by pořád nepřesáhl 39 790 Kč bez DPH, resp. 48 156 Kč s DPH).

20. Pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že soudy v nyní posuzované věci respektovaly kasační závaznost vyhovujícího nálezu sp. zn. IV. ÚS 1406/24 ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy, neboť rozhodly v souladu s jeho nosnými důvody.

21. Ústavní soud ze všech uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 12. srpna 2026 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu