III.ÚS 1550/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Milanem Hulmákem o ústavní stížnosti stěžovatelky L. O., zastoupené JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem, sídlem Mojmírovců 805/41, Ostrava, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 26. března 2026 č. j. 2 KZT 111/2026-17, a usnesení Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně ze dne 27. února 2026 č. j. 2 ZT 12/2026-33, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně (dále jen "okresní státní zastupitelství") bylo podle § 31 odst. 1 ve spojení s § 30 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) a contrario rozhodnuto, že státní zástupce okresního státního zastupitelství JUDr. Martin Kuběna není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci vedené u okresního státního zastupitelství pod sp. zn. 2 ZT 12/2026 a u Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Územního odboru Frýdek-Místek, oddělení hospodářské kriminality pod sp. zn. KRPT-299281/TČ-2024-070281.

3. Napadeným usnesením Krajského státního zastupitelství v Ostravě (dále jen "krajské státní zastupitelství") byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení okresního státního zastupitelství.

4. Vznesená námitka podjatosti byla odůvodněna tím, že poškozený v této trestní věci K. O. je policistou v N. a může tak mít v tomto městě pracovní kontakty jak na policisty, tak na státní zástupce.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí se zabývala pouze subjektivním hlediskem podjatosti a nebyl proveden objektivní test podjatosti. Mělo být hodnoceno, jak se daná věc a případné pochybnosti jeví navenek, neboť jestliže by se státní zástupce jevil jako podjatý, je již sama o sobě tato skutečnost podstatná a v takovém případě musí dojít k jeho vyloučení.

6. Není ani jasné, na základě čeho byl učiněn závěr, že státní zástupce JUDr. Martin Kuběna nezná poškozeného K. O. Odůvodnění též zamlčuje, že delegace věci policejním orgánem byla provedena právě pro možný vztah poškozeného k policejnímu orgánu. Pokud byla shledána podjatost policie, mělo by obdobné platit i pro státní zastupitelství.

7. O podjatosti jmenovaného státního zástupce svědčí i to, že řádně neprověřil trestní oznámení stěžovatelky proti poškozenému a jen jej označil za součást její obhajoby.

8. Stěžovatelka uvádí, že z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti si je vědoma stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 (ST 58/116 SbNU 266; 57/2023 Sb.), podle kterého je ústavní stížnost směřující proti usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci a kterým byl zamítnut opravný prostředek proti takovému usnesení, nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dle jejího názoru se však v případě podjatosti státních zástupců jedná o jinou věc, neboť otázku podjatosti státních zástupců není možné posuzovat v rámci rozhodování obecných soudů a opravných prostředků proti nim. Může jít i o otázku, která svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, neboť každý má nárok na to, aby byla jeho věc projednána nestranným orgánem a otázka podjatosti státních zástupců je podstatná a zásadní. I zmíněné stanovisko pléna připouští podání ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím, které uzavírají určitou část řízení nebo řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, pokud jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, a námitka porušení základních práv nebo svobod se omezuje jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy by již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda splňují zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejich projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

10. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Zásadu subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení.

11. Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze zhojit jiným způsobem. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jenž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, či teprve započal, lze případné vady napravit v trestním řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Intervence Ústavního soudu je v této fázi přípustná pouze výjimečně, a to za situace, v níž by šlo o zásah do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby). Pak by, po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde (obdobně viz např. usnesení ze dne 17. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 2602/11).

12. Naznačený restriktivní přístup Ústavního soudu byl zdůrazněn i ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23. V něm Ústavní soud dospěl k závěru, že není přípustné podat ústavní stížnost proti nevyloučení soudce z projednání a rozhodnutí v neskončené věci. Ústavní soud shledává, že pokud nelze napadat nevyloučení soudce, tím spíše nelze napadat nevyloučení státního zástupce, když potencionální zásah do práv osoby, proti níž se trestní řízení vede, může být ze strany soudce obecně jistě větší než ze strany státního zástupce. Stěžovatelce nic nebrání, aby v průběhu řízení brojila a podávala námitky proti postupům obžaloby. To že zmíněné stanovisko dopadá i na případy tvrzené podjatosti státního zástupce ostatně již Ústavní soud ve své judikatuře vyslovil (usnesení ze dne 23. 4. 2026 sp. zn. III. ÚS 421/26, bod 8).

13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud považuje ústavní stížnost za nepřípustnou a podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 25. srpna 2026 Milan Hulmák v. r. soudce zpravodaj