III.ÚS 1558/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Hovorky, zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, sídlem Západní 449, Chýně, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. dubna 2026 č. j. 9 As 200/2025-42, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. listopadu 2025 č. j. 15 A 13/2024-106, rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 26. března 2024 č. j. KUUK/0115087/2024/6, rozhodnutí Magistrátu města Chomutova ze dne 5. ledna 2024 č. j. MMCH/147943/2023/10/B/ODSČ/Ši, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem, Krajského úřadu Ústeckého kraje a Magistrátu města Chomutova, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho základních práv zaručených v čl. 10 odst. 3, čl. 13 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a principů zakotvených v čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny.

2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatel se bránil proti provedení záznamu bodů v jeho evidenční kartě řidiče. Magistrát města Chomutova tyto námitky napadeným rozhodnutím zamítl podle § 123f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu. Podané odvolání Krajský úřad v Ústí nad Labem (dále jen "krajský úřad") zamítl. Žalobu stěžovatele proti tomuto rozhodnutí zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud) napadeným rozsudkem. Stejně rozhodl Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti.

3. Správní soudy se vypořádaly s námitkami stěžovatele týkajícími se zejména otázky opomenutých důkazů ve správním řízení. Uvedly, že návrhy stěžovatele (datové zprávy označené ID, odkazy na internetové články, stížnost na stav přechodu) lze obtížně považovat za skutečné důkazní návrhy. Shodly se také na tom, že neprovedení důkazů nezpůsobilo nezákonnost napadeného rozhodnutí. Správní soudy se vyjádřily i k námitce stěžovatele, že byl v době nehody v zahraničí a nemohl ji tedy spáchat. Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatel tuto skutečnost uvedl pouze obecně bez konkrétních podrobností, a pokud poukazuje na výpis z kreditní karty, činí tak poprvé až v kasační stížnosti, přičemž ani v řízení o kasační stížnosti výpis z kreditní karty nedokládá.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel stejně jako v kasační stížnosti namítá, že do jeho karty řidiče byly zaznamenány body za dopravní přestupek, který nespáchal, neboť v rozhodné době se vůbec nenacházel na území České republiky. Uvádí dále, že zatímco u krajského úřadu jsou zásadní pochybení bagatelizována jako písařské chyby (jako např. údajná záměna osob), na stěžovatele byly ohledně dokazování kladeny přísné nároky. Stěžovatel dále nesouhlasí se způsobem provádění a hodnocení důkazů, a to především ve vztahu k videozáznamu z místa nehody a absenci podepsaného pokutového bloku.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud předně uvádí, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním či ve správním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů a soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

7. Těmto požadavkům správní soudy a před nimi též správní orgány dostály. Správní soudy se v odůvodnění napadených rozhodnutí vypořádaly se všemi v ústavní stížnosti uváděnými námitkami stěžovatele (k námitce, že se stěžovatel v době nehody nenacházel na území České republiky viz bod 28 rozsudku Nejvyššího správního soudu a bod 42 rozsudku krajského soudu; k údajné záměně osob viz bod 19 rozsudku Nejvyššího správního soudu a bod 44 rozsudku krajského soudu; k námitce absence pokutového bloku viz bod 20 rozsudku Nejvyššího správního soudu a body 33 - 41 rozsudku krajského soudu a k námitce týkající se videozáznamu viz bod 17 rozsudku Nejvyššího správního soudu a bod 41 rozsudku krajského soudu). Odůvodnění napadených rozhodnutí považuje Ústavní soud za racionální, dostačující, přesvědčivé a nevybočující z nároků kladených ustálenou judikaturou Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí. Není úkolem Ústavního soudu, aby jako další v pořadí opakoval, co stěžovateli již přesvědčivě vysvětlily správní soudy a správní orgány.

8. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí tak Ústavní soud shledal, že k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele nedošlo. Předložené námitky jsou pouze opakovanou polemikou s právními závěry správních soudů i správních orgánů, které jsou však výsledkem výkladu a aplikace podústavního práva, jimiž se Ústavní soud může zabývat pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí svévolí a interpretační libovůlí. Jak vyplývá z výše uvedeného, nic takového přitom v posuzované věci dovodit nelze. Nejvyšší správní soud a před ním též krajský soud a správní orgány aplikovaly adekvátní zákonnou úpravu a vyložily ji způsobem, proti kterému nemá Ústavní soud výhrad. Jejich závěry jsou navíc souladné s předchozí rozhodovací praxí správních soudů (viz body 22 a 23 rozsudku Nejvyššího správního soudu).

9. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. července 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu