III.ÚS 1573/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Krajníka, zastoupeného Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem, sídlem Novotného lávka 200/5, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2026 č. j. 33 Cdo 608/2026-926, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. září 2025 č. j. 8 Co 1082/2025-872 a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 23. prosince 2024 č. j. 2 C 237/2016-808, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Zastřešení bazénů POOLOR, s. r. o., sídlem Albeř 109, Nová Bystřice - Albeř, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel (jako objednatel) domáhal na vedlejší účastnici (jako zhotovitelce) zaplacení částky 39 594 Kč s příslušenstvím z titulu 50% slevy z ceny údajně vadného díla - zastřešení bazénu, a uložil stěžovateli, aby vedlejší účastnici nahradil náklady řízení ve výši 153 752,08 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že dílo vytčenou vadou netrpí.

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení 11 568 Kč.

4. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že stěžovatel nepředložil žádnou právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 811,50 Kč.

II. Stěžovatelova argumentace

5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy pominuly, že voda a vodní pára se do bazénového zastřešení dostává dvěma fyzikálními procesy - nejen difuzí, ale i kapilaritou, což představuje vadu díla, a vytýká jim, že své rozhodnutí založily na vnitřně rozporném a nelogickém posudku Ústavu znalectví a oceňování při Vysoké škole technické a ekonomické v Českých Budějovicích (dále jen "znalecký ústav VŠTE"). Argumentuje, že z něj plynoucí závěr o bezvadnosti díla vyvrátil výslechem zpracovatele tohoto posudku a znaleckým posudkem Technického a zkušebního ústavu stavebního Praha, s. p., který zjistil absenci těsnicí pásky a odtokových otvorů v hliníkovém U-profilu čela bazénu, načež výskyt kondenzátu a nečistot uvnitř zastřešení označil za jednoznačnou vadu díla způsobenou vzlínáním vody s nečistotami do dutin polykarbonátu neutěsněnými spodními okraji. Okresní soud pominul, že tuto vadu vedoucí k estetickému znehodnocení a riziku vzniku plísní a řas vytkl v reklamaci a žalobě, a krajský soud pominul, že zastřešení plní i estetickou funkci. Nejvyšší soud ignoroval položené otázky a jeho postup je v rozporu se závěry vyjádřenými v rozsudku ze dne 24. 1. 2017 sp. zn. 23 Cdo 4349/2014, který řešil typově podobnou otázku.

6. Podle stěžovatele jsou napadená rozhodnutí v extrémním logickém rozporu jak s jeho žalobním tvrzením (o vadném utěsnění), tak s provedenými důkazy. Obecným soudům v této souvislosti stěžovatel vytýká, že posuzovaly pouze vlastnost materiálu bez ohledu na vadné provedení výrobku, přičemž argumentuje, že je-li kondenzace vodní páry uvnitř dutin polykarbonátu vlastností tohoto materiálu způsobena přirozenou difuzí, pak neutěsnění dutin je vadou způsobující pronikání vody dovnitř v ještě větší míře, a to navíc s nečistotami. To snižuje nejen funkci, ale i estetickou hodnotu a způsobuje hygienická rizika. Zmiňuje rovněž vysokou, pro spotřebitele "likvidační" cenu posudku znaleckého ústavu VŠTE a potřebnost jím prováděných experimentů, jakož i to, že pokyny k užívání výrobku neobsahovaly postup čištění, a přesto mu bylo vytčeno, že prováděl nesprávnou údržbu. Rozpornost posudku spatřuje v tom, že konstrukční řešení nemůže být současně bezvadné i vadné; vyžaduje-li splnění jedné funkce (odtok vody) porušení jiných funkcí (estetika, hygiena, zamezení vstupu nečistotám, řasám a plísním), nelze takové dílo označit za bezvadné. Uložení náhrady veškerých nákladů řízení považuje stěžovatel za diskriminační.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána napadená soudní rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

9. Z výše uvedeného plyne, že stěžovatel měl být obecnými soudy dotčen co do částky 39 594 Kč s příslušenstvím; to značí, že podává svou ústavní stížnost v tzv. bagatelní věci [srov. § 202 odst. 2, § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Ústavní soud přitom opakovaně judikuje, že spor o bagatelní částku zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení takové ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14); zákon sice v této věci možnost přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu v dovolacím řízení připouští, nicméně sama tato skutečnost z hlediska ústavněprávního přezkumu zásadní roli nehraje (srov. usnesení ze dne 2. 2. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3583/20 nebo ze dne 7. 12. 2021 sp. zn. III. ÚS 1687/21).

10. Stěžovatel neuvádí, že by napadenými rozhodnutími byl z nějakého důvodu zásadním způsobem dotčen na své majetkové pozici (tzv. kvantitativní hledisko), a ani že by v posuzované věci bylo třeba vyřešit nějakou ústavněprávní otázku (např. související s ochranou spotřebitele), která by svým významem v jistém smyslu přesahovala věc samotnou (tzv. kvalitativní hledisko). Nicméně Ústavní soud u bagatelních věcí připouští možnost ústavněprávního přezkumu i ve výjimečných (excesivních) případech evidentní svévole orgánů veřejné moci, např. kde v důsledku zcela zásadních pochybení nastává kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva, zpravidla práva na soudní ochranu (srov. např. usnesení ze dne 3. 7. 2024 sp. zn. I. ÚS 739/24, bod 6).

11. Stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že se nezabýval právními otázkami, které v dovolání předestřel, nereflektuje však důvody, které uvedený soud vedly k závěru, že žádná z nich přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Není tudíž zřejmé, v jakém konkrétním ohledu měl uvedený soud pochybit; dovolává-li se stěžovatel rozsudku sp. zn. 23 Cdo 4349/2014, s tímto poukazem se vypořádal již Nejvyšší soud v bodě 10 svého usnesení.

12. Ve zbývající části ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s tím, jak soudy nižších stupňů provedené důkazy zhodnotily. Z napadených rozsudků je patrno, že obecné soudy se spornou otázkou (ne)existence vady díla velmi podrobně zabývaly, řádně zdůvodnily, proč vyšly především ze závěrů plynoucích z posudku znaleckého ústavu VŠTE, a v této souvislosti se vypořádaly s námitkami, které stěžovatel opakuje v ústavní stížnosti, tedy že podle uvedeného znaleckého posudku výskyt kondenzátů a absence pásky "může být vadou a nemusí" či že pokyn k použití výrobku neobsahoval potřebné informace (bod 25 a 27 napadeného rozsudku krajského soudu). Námitkou zcela vadného hodnocení důkazů se zabýval Nejvyšší soud, a k závěru, že by nastal tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, nedospěl. S ohledem na dostatečně odůvodněné závěry obecných soudů by Ústavní soud jejich postup mohl označit za nesprávný, natož pak za projev (výše zmíněné) "evidentní svévole" jen stěží.

13. Nesouhlasí-li stěžovatel s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení, protože posudek znaleckého ústavu VŠTE je "protimluvný", a tudíž náklady na jeho vypracování by měly nést obě strany a žádnému z účastníků by neměla být náhrada nákladů řízení přiznána, ani v tomto ohledu mu nelze přisvědčit. Obecné soudy z uvedeného posudku vycházely, stěžovatel nebyl v řízení úspěšný, a tudíž jdou vzniklé náklady k jeho tíži (§ 142 odst. 1, § 148 o. s. ř.), přičemž žádné relevantní důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. se zde nepodávají (viz také bod 29 napadeného rozsudku krajského soudu).

14. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. července 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu