III.ÚS 1581/14

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. MUDr. Zdeňka Juráška, 2. Ing. Tomáše Olšovského, 3. Ing. Martina Olšovského a 4. MUDr. Jindřicha Olšovského, všech zastoupených JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem Slovákova 11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014 č. j. 28 Cdo 3358/2013-311, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. března 2013 č. j. 15 Co 288/2012-284 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. února 2012 č. j. 20 C 147/2006-244, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností (doručenou osobně dne 6. 5. 2014) se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces (podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

2. Stěžovatelé se žalobou před obecnými soudy domáhali, aby byl rozhodnutím soudu nahrazen výrok rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Brno tak, že stěžovatelé jsou vlastníci příslušných nemovitostí v katastrálním území Bystrc, původně v katastrálním území Veverská Bítýška (a contrario dům na ulici M. v tehdejším k. ú. Špilberk, kterého se rovněž týkala níže uvedená nabídka z roku 1960 a u kterého nabídka směřovala vůči Městskému národnímu výboru v Brně, kterým byla též přijata - k tomu viz např. závěrečná identifikace výroků v napadených rozsudcích městského a krajského soudu a následující text tohoto usnesení Ústavního soudu). Z odůvodnění rozhodnutí ministerstva vyplývá, že nemovitosti přešly na čsl. stát na základě nabídky dobrovolného převodu nemovitost na čsl. stát - Městský národní výbor v Brně ze dne 21. 4. 1960 a dodatku k této nabídce ze dne 14. 9. 1960 učiněné MUDr. Marií Novotnou, později provdanou Klímovou. Tato nabídka dobrovolného převodu byla jménem státu dne 29. 9. 1960 přijata. V další části rozhodnutí se správní orgán zabýval tím, zda žalobci jsou osoby oprávněné dle § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Žalobci tvrdili, že dokument nazvaný "nabídka dobrovolného převodu nemovitostí na čsl. stát", datovaný 21. 4. 1960, byl předložen MUDr. Marii Novotné a tato návrh podepsala, avšak adresát nabídky (ONV Brno-venkov) tuto nabídku neakceptoval.

3. Městský soud v Brně již v rozhodnutí ze dne 29. 4. 2009 č. j. 20 C 147/2006-130 dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti přešly z vlastnictví MUDr. Marie Novotné na československý stát na základě nabídky dobrovolného převodu nemovitostí, a to na Městský národní výbor v Brně ze dne 21. 4. 1960 a dodatkem k této nabídce ze dne 14. 9. 1960 s tím, že nabídka byla přijata dne 29. 9. 1960.

4. Krajský soud v Brně však v rozhodnutí ze dne 4. 1. 2011 č. j. 15 Co 351/2009-149 uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval tím, zda nabídka daru, směřující od MUDr. Marie Novotné vůči ONV Brno-venkov, byla příslušným orgánem státu akceptována, a to ve smyslu § 1 vládního nařízení č. 30/1954 Sb., o darech ve prospěch státu a o pořádání sbírek národními výbory (dále jen "vládního nařízení č. 30/1954 Sb."). Za situace, že by dospěl soud k závěru, že nabídka nebyla akceptována k tomu příslušným orgánem, měl se zabývat tím, zda se jednalo o důvod zakládající neplatnost převodu nemovitostí dle § 37 až 40 obč. zák., v tehdy platném znění. V případě, že by nemovitosti nepřešly na stát na základě darovací smlouvy, měl se zabývat tím, zda na stát nepřešly dle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě.

5. V napadeném rozhodnutí soud prvního stupně po provedeném dokazování znovu dospěl k závěru, že k převodu nemovitostí došlo dobrovolnou nabídkou provedenou MUDr. Marií Novotnou na stát. Nejednalo se o přechod nemovitostí na stát bez právního důvodu. Z listiny ze dne 21. 4. 1960 dovodil, že se jedná o nabídku dobrovolného převodu nemovitostí, která byla řádně dne 29. 9. 1960 ve smyslu § 1 odst. 1 vládního nařízení č. 30/1954 Sb. přijata s tím, že směřovala vůči správnému subjektu, a to proti Městskému národnímu výboru v Brně. Odvolací soud dospěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že tímto způsobem nemovitosti na stát nepřešly. Nemovitosti byly nabídnuty jako dar nikoli Městskému národnímu výboru v Brně, nýbrž ONV Brno-venkov. Tato skutečnost je podstatná z pohledu § 1 odst. 1 vládního nařízení č. 30/1954 Sb. Z tohoto ustanovení vyplývá, že o nabídce, která směřuje ve prospěch státu a byla učiněna vůči národnímu výboru, rozhoduje výkonný orgán, v jehož obvodě je darem nabídnutý majetek. Listina nazvaná nabídka daru ze dne 21. 4. 1960, podepsaná MUDr. Marii Novotnou, byla přijata na finančním odboru Rady Městského národního výboru v Brně 25. 4. 1960 a dne 29. 9. 1960 bylo dárkyni sděleno ze strany finančního odboru Městského národního výboru v Brně, že nabídka jménem státu byla přijata. Skutečnost, že by finanční odbor ONV Brno-venkov nabídku MUDr. Marie Novotné přijal, nebyla v řízení prokázána. Bylo tedy namístě zabývat se tím, zda k přechodu nemovitostí na stát došlo jiným způsobem předvídaným v § 6 zákona o půdě. Shodně jako žalobci měl odvolací soud za to, že se tak stalo bez právního důvodu dle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. V případě přechodu nemovitosti na stát, na základě neplatného právního úkonu, se jedná o naplnění restitučního titulu dle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Žalobci však v řízení nespojují okamžik přechodu nemovitosti na stát s neplatným právním úkonem ze dne 21. 4. 1960, ale přesouvají okamžik přechodu nemovitosti na stát až do období po smrti MUDr. Marie Novotné. Poukázali přitom na obsah dopisu Technické a zahradní správy města Brna ze dne 14. 12. 1978 a hospodářské smlouvy ze dne 11. 6. 1979 a jejích příloh. Odvolací soud však z těchto důkazů tvrzené skutečnosti nedovodil. Z obsahu těchto listin nebylo zjištěno, že by došlo k převzetí držby státem v tomto období, případně k faktickému zmocnění věci, tzv. okupací nemovitosti. Obsah těchto důkazů směřuje vždy zpět k nabídce daru, kterou učinila MUDr. Marie Novotná, a od tohoto úkonu orgány státu dovozovaly své vlastnické právo. O tzv. okupaci se totiž jedná v případě, že by došlo k faktickému zmocnění se věci, tedy převzetím věci, aniž k tomu existoval právní důvod. V daném konkrétním případě existuje právní úkon - nabídka daru, jenž byl vyjádřením vůle převést nemovitosti. Nebylo tedy již třeba žádného faktického převzetí v letech 1978 a 1979, neboť existují odpovídající listiny o darování, byť z pohledu právního posouzení k uzavření řádné darovací smlouvy nedošlo. Žalobci tedy nemohou být oprávněnými osobami ve smyslu § 4 odst. 1 zákona o půdě, pokud svůj nárok na vydání nemovitostí odvozují od zemřelého Bohumíra Klímy.

6. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné. Uvedl, že v rozhodnutí odvolacího soudu nedošlo tedy k řešení právní otázky hmotného nebo procesního práva, při němž by se odvolací soud odchýlil od znění ustanovení § 4 odst. 1 a 2, § 6 odst. 1 písm. h) a p) zákona o půdě, ani od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu s aplikací těchto či jiných ustanovení.

II. Argumentace stěžovatelů

7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti mají shodně jako odvolací soud za to, že k převzetí nemovitostí došlo bez právního důvodu dle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Stěžovatelé však v řízení nespojují okamžik přechodu nemovitosti na stát s neplatným právním úkonem ze dne 21. 4. 1960, ale přesouvají okamžik přechodu nemovitosti na stát až do období po smrti MUDr. Marie Novotné. V případě převzetí nemovitosti bez právního důvodu, tedy bez platného písemného nabývacího titulu, je nutné, aby se subjekt, který se takto předmětných pozemků ujal, k předmětnému majetku jako jeho vlastník choval. Tak tomu na straně tehdejšího čsl. státu do období před 11. 6. 1979 nebylo, když dne 14. 12. 1978 Technická a zahradní správa města Brna teprve písemně informovala domnělou tehdejší vlastnici předmětných pozemků o tom, že její pozemky byly vyčleněny pro chatovou oblast a vyzvala ji k uzavření potřebných kupních smluv. Stěžovatelé poukázali na obsah dopisu Technické a zahradní správy města Brna ze dne 14. 12. 1978 a hospodářské smlouvy ze dne 11. 6. 1979 a jejích příloh. Podle stěžovatelů se tak stát považoval za vlastníka nemovitostí nejdříve až v roce 1979.

III. Formální předpoklady projednání návrhu

8. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli coby účastníky v řízení před obecnými soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy v jeho kompetenci přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Jak Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti podústavního práva, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu Nejvyšší soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva a sjednocování judikatury obecných soudů. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod.

10. Samotná ústavní stížnost je především opakováním v argumentaci stěžovatelů, s níž už se soudy (především soud odvolací) dostatečně vypořádaly. Proto je namístě - pro stručnost - odkázat na jejich argumentaci. Ústavní soud poukazuje i na novelu zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013. V důsledku této novely zní nyní ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu následovně: "(3) Usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné." Tudíž tato úprava umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Vychází se z předpokladu, že v takovém případě se Ústavní soud ztotožnil (z ústavně právních hledisek) s názory soudů nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny. Tak tomu je i v nynější věci (z pohledu soudu odvolacího a dovolacího).

11. Ústavní soud není povolán zkoumat míru racionality konkurujících skutkových a právních názorů; možnosti ústavněprávního přezkumu se vyčerpávají posouzením, zda názor obecného soudu lze považovat za racionální, a tudíž nikoli libovolný či svévolný nebo jinak extrémně chybný. Takovou požadovanou intenzitu pochybení v úsudku obecných soudů Ústavní soud neshledal, když zde může - jak bylo shora uvedeno - plně odkázat na argumentaci odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu aprobovanou též závěry dovolacího soudu. V závěrech obecných soudů nebyl shledán zásah do kautel práva na spravedlivý proces, ani nebylo zjištěno nějaké extrémní vybočení v rámci dokazování ve věci, když z okolností případu (okolnosti a důvody nabídky darování, tehdejší praxe) a judikatury nic takového dovodit ve prospěch stěžovatelů nelze.

12. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. června 2014 Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu