III.ÚS 1593/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Milanem Hulmákem o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Jankovským ml., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 292/15, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2026 č. j. 25 Co 170/2024, 25 Co 156, 157/2025-980, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1. A. A. a 2. B. B. (jedná se o pseudonymy), jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") z důvodu tvrzeného rozporu s čl. 7, čl. 10, čl. 11, čl. 12 a čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky v minulosti vznikl slovní a fyzický konflikt, jenž byl vyvolán podezřením vedlejších účastníků (rodičů), že stěžovatel měl s jejich nezletilou dcerou nedobrovolný pohlavní styk. V návaznosti na to byla zahájena dvě trestní řízení - jedno proti vedlejším účastníkům a jedno proti stěžovateli. V rámci trestního řízení vedeného proti stěžovateli trestní soudy dospěly k závěru, že nebylo prokázáno, že stěžovatel nezletilou znásilnil (příp. že skutek není trestným činem). V rámci druhého trestního řízení byli vedlejší účastníci odsouzeni za spáchání přečinů loupeže a porušování domovní svobody; stěžovatel byl se svým nárokem na náhradu újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Právě v tomto navazujícím občanskoprávním řízení byl vydán ústavní stížností napadený rozsudek.

3. Stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") domáhal na vedlejších účastnících zaplacení náhrady za újmu na zdraví v celkové výši 1 115 961 Kč a zadostiučinění za zásah do přirozených práv v celkové výši 160 000 Kč.

4. Obvodní soud v prvním kole řízení přiznal stěžovateli rozsudkem ze dne 3. 4. 2019 celkem 147 596 Kč s příslušenstvím a ve zbylé části žalobu zamítl. Tento rozsudek byl zrušen usnesením městského soudu ze dne 5. 3. 2020.

5. Obvodní soud proto ve druhém kole řízení rozhodl rozsudkem ze dne 19. 12. 2023 tak, že žalobě vyhověl co do částky 300 540 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do částky 975 421 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III až V). Jde-li o tu část rozsudku obvodního soudu, kterou bylo žalobě zčásti vyhověno, uvedený soud přiznal stěžovateli částku 5 500 Kč za zásah do jeho přirozených práv a částku 295 040 Kč za ztížení společenského uplatnění. Ve zbylé části žalobu zamítl. O nároku stěžovatele na bolestné nerozhodl.

6. Městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí obvodního soudu v prvním vyhovujícím výroku co do částky 5 500 Kč s příslušenstvím (výrok I) a zrušil jej v prvním vyhovujícím výroku co do částky 295 040 Kč, ve druhém zamítavém výroku a v nákladových výrocích a v tomto rozsahu věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II). Zaprvé, jde-li o náhradu újmy na zdraví, městský soud doplnil dokazování o výslech znalce, z něhož vyplynulo, že ve znaleckém posudku hodnotil pouze míru ztížení společenského uplatnění stěžovatele, nikoli otázku bolestného, u níž měl (nesprávně) za to, že již byla posouzena. V návaznosti na to městský soud konstatoval, že znalec i obvodní soud opomněli posoudit stěžovatelův nárok na bolestné a naopak mu nesprávně přiznali nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, byť zhoršení jeho zdravotního stavu bylo pouze dočasné. Z toho důvodu dospěl k závěru, že rozsudek obvodního soudu je vadný ve vyhovujícím výroku I co do částky 295 040 Kč (přiznaná náhrada za ztížení společenského uplatnění) a v příslušné části zamítavého výroku II (nepřiznané bolestné). Zadruhé, jde-li o zadostiučinění za zásah do stěžovatelových přirozených práv, městský soud dospěl k závěru, že s ohledem na skutkové okolnosti věci je zadostiučinění v celkové výši 5 500 Kč přiměřené. Stěžovatel se totiž podle městského soudu choval v rozporu s dobrými mravy (zejm. umožňoval nezletilým, aby v jeho bytě pravidelně konzumovali alkohol a drogy, přičemž když byly nezletilé dívky - včetně dcery vedlejších účastníků - pod vlivem těchto látek, tak to na ně "zkoušel"). Ač nebyl za znásilnění odsouzen, je nesporné, že u dcery vedlejších účastníků se po styku se stěžovatelem rozvinula posttraumatická stresová porucha. Navíc je zřejmé, že zásah do přirozených práv stěžovatele ze strany vedlejších účastníků nebyl tak intenzivní a závažný, jak prezentuje stěžovatel. Podle městského soudu proto nebyl dán důvod k tomu, aby stěžovateli byl přiznán i zbytek částky požadované za zásah do jeho přirozených práv. Městský soud účastníky závěrem poučil, že 1) v části, v níž byl rozsudek obvodního soudu potvrzen, je dovolání přípustné, a 2) v části, v níž byl rozsudek obvodního soudu zrušen a vrácen k dalšímu řízení, dovolání přípustné není.

II. Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadeným rozsudkem došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Primárně má za to, že napadený rozsudek městského soudu je vnitřně rozporný. V této souvislosti poukazuje na to, že městský soud výrokem II zrušil zamítavý výrok II rozsudku obvodního soudu v plném rozsahu (tj. i v části, kterou byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na přiznání zbylých 154 500 Kč za zásah do jeho přirozených práv), ačkoli z odůvodnění plyne, že městský soud se ve skutečnosti vymezoval pouze proti posouzení otázky náhrady za újmu na zdraví, nikoli proti posouzení otázky zadostiučinění za zásah do přirozených práv. Stěžovatel má za to, že výroková část napadeného rozsudku městského soudu neodpovídá jeho odůvodnění, což vede k porušení stěžovatelovy právní jistoty. Sekundárně namítá, že částka 5 500 Kč, která mu byla přiznána za zásah do přirozených práv, je nepřiměřeně nízká a neplní ani funkci reparační, ani funkci preventivní. Nakonec uvádí, že městský soud jej nesprávně poučil stran přípustnosti dovolání.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení. V tomto kontextu uvádí, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je nicméně zčásti nepřípustná a zčásti podána neoprávněným navrhovatelem.

9. Ústavní soud nejprve zkoumal přípustnost ústavní stížnosti. V této souvislosti připomíná, že ústavní stížnost je vůči jiným prostředkům nápravy ve vztahu subsidiarity [stanovisko pléna ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 (ST 58/116 SbNU 266; 57/2023 Sb.), bod 23 a násl.]. Její subsidiarita se mj. projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků nápravy. Ústavní soud proto zasahuje do rozhodovací činnosti jiných orgánů moci veřejné zásadně až v situaci, kdy namítaná pochybení již nemohou být napravena v řízení před těmito orgány. Z toho důvodu odmítá ústavní stížnost pro nepřípustnost v případě, kdy je napadeno kasační rozhodnutí (usnesení ze dne 24. 10. 2018 sp. zn. I. ÚS 3345/18; usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom uplatní i tehdy, je-li soud, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí nadřízeného soudu (usnesení ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 4164/18; usnesení ze dne 24. 10. 2018 sp. zn. I. ÚS 3426/18; usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11).

10. Ústavní stížností napadený výrok II rozsudku městského (tj. výrok, jímž byl rozsudek obvodního soudu zrušen a vrácen k dalšímu řízení ve vyhovujícím výroku I co do částky 295 040 Kč, v zamítavém výroku II a v nákladových výrocích III až V) je kasačním rozhodnutím. Řízení před obecnými soudy zatím není v tomto rozsahu pravomocně ukončeno. Stěžovatelova ústavní stížnost je proto v rozsahu výroku II rozsudku městského soudu nepřípustným návrhem dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

11. Na uvedeném nic nemění ani argumentace stěžovatele, že městský soud pochybil, když zrušil zamítavý výrok II rozsudku obvodního soudu v plném rozsahu (tj. i v části, kterou byl zamítnut stěžovatelův nárok na poskytnutí zadostiučinění za zásah do přirozených práv ve zbývající výši 154 500 Kč), ačkoli se v odůvodnění vymezoval pouze proti posouzení otázky náhrady za újmu na zdraví. Ústavní soud se ztotožňuje se stěžovatelem v tom, že městský soud pochybil, když v důsledku nepřesné formulace výrokové části zrušil rozsudek obvodního soudu v širším rozsahu, než zamýšlel (tj. správně měl městský soud rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku II potvrdit co do částky 154 500 Kč a zrušit co do částky 820 921 Kč, nikoli jej zrušit v plném rozsahu). Uvedené pochybení však bylo paradoxně ve prospěch stěžovatele. Stěžovateli se tím otevřela cesta k tomu, aby mohl v řízení před obvodním soudem znovu argumentovat nejen ve vztahu k otázce přiměřené náhrady za utrpěnou újmu na zdraví, ale také ve vztahu k otázce přiměřenosti přiznaného zadostiučinění za zásah do přirozených práv. Stěžovatel pak po rozhodnutí obvodního soudu o těchto otázkách bude moci využít všechny řádné i mimořádné procesní prostředky nápravy, které mu občanský soudní řád poskytuje, a event. podat novou ústavní stížnost, bude-li mít za to, že je to nezbytné.

12. Jde-li o napadený výrok I rozsudku městského soudu, Ústavní soud se zabýval otázkou oprávněnosti navrhovatele. Tímto výrokem bylo rozhodnuto ve prospěch stěžovatele, neboť jeho žalobě na poskytnutí zadostiučinění za zásah do přirozených práv bylo zčásti (v rozsahu částky 5 500 Kč) vyhověno. Ústavní soud má za to, že není přípustné, aby stěžovatel napadl svou stížností výrok, kterým mu bylo vyhověno, ať už se jedná o částku jakkoli vysokou. Stěžovatel je oprávněn napadat pouze taková rozhodnutí, jimiž dochází k negativnímu zásahu do jeho základních práv, tj. jimiž stěžovateli nebylo vyhověno (srov. např. usnesení ze dne 13. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2/09). Ústavní stížnost je proto v rozsahu výroku I rozsudku městského soudu podána osobou zjevně neoprávněnou ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

13. Nakonec Ústavní soud považuje za vhodné reagovat také na námitku stran nesprávného poučení městského soudu o (ne)přípustnosti dovolání. Jde-li o poučení o nepřípustnosti dovolání proti kasačnímu výroku II rozsudku městského soudu, poučení bylo správné. Toto poučení odpovídá § 238 odst. 1 písm. k) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dle něhož dovolání není přípustné proti rozhodnutím, kterými odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Jde-li o poučení o přípustnosti dovolání proti výroku I rozsudku městského soudu, jímž byl rozsudek prvostupňového soudu potvrzen co do částky 5 500 Kč, jde o poučení nesprávné (§ 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu). Tímto nesprávným poučením nicméně mohli být na svých právech negativně zasaženi nanejvýš vedlejší účastníci, nikoli stěžovatel. Stěžovatel totiž z důvodu tzv. subjektivní nepřípustnosti dovolání v každém případě nebyl oprávněn napadnout dovoláním takový výrok, jímž bylo jeho žalobě zčásti vyhověno, ať by se daný výrok týkal jakkoliv vysoké částky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. 23 Cdo 2042/2020, bod 15 a tam citovanou judikaturu).

14. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl soudcem zpravodajem bez přítomnosti účastníků zčásti pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti pro neoprávněnost navrhovatele podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. července 2026 Milan Hulmák v. r. soudce zpravodaj