III.ÚS 1597/09

Rubrum

Ústavní soud rozhodl dne 27. října 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Pražské služby, a. s., se sídlem Pod Šancemi 444/1, 190 00 Praha 9, IČ: 60194120, právně zastoupené Mgr. Martinem Řandou, LL.M., advokátem se sídlem Truhlářská 13-15, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. března 2009 č. j. 5 As 24/2008 - 92, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 55 odst. 1 věta druhá, zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:

Výrok

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na zrušení ustanovení § 55 odst. 1 věta druhá zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.

Odůvodnění

I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne

19. června 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. března 2009 č.j. 5 As 24/2008 - 92, a to pro porušení článku 1, článku 3 odst. 1, článku 4 odst. 3 a odst. 4, článku 26 odst. 1, článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále článku 6 odst. 1 a článku 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Spolu s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na zrušení ust. § 55 odst. 1 věta druhá, zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpadech"). Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím ze dne 25. července 2006 č. j. 4169/M/06, 51291/ENV/06, sp. zn. R/1846 ministr životního prostředí zamítl jako nepřípustný rozklad stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 10. dubna 2006 č. j. OODP/38282/5519/4128/05. Tímto rozhodnutím Ministerstvo životního prostředí vzneslo námitku k plánované přepravě 40 000 000 kg odpadu z mechanického třídění odpadů ze Spolkové republiky Německo do České republiky v období od 17. října 2005 do 16. října 2006 za účelem spálení za současného využití vzniklé energie ve Spalovně komunálních odpadů Malešice, kterou provozuje stěžovatelka. Oznámení o přepravě odpadu podala společnost DAR Duale Abfallwirtschaft und Verwertung Ruhrgebiet GmBH. Rozklad podala stěžovatelka z toho důvodu, že s ní nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, přestože je stranou příslušné smlouvy o odběru odpadů a rozhodnutí Ministerstva životního prostředí se jí dle jejího tvrzení úzce dotýkalo. Stěžovatelka napadla rozhodnutí ministra životního prostředí žalobou u Městského soudu v Praze. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. listopadu 2007 č. j. 10 Ca 306/2006 - 45 žalobu zamítl. Rozsudek Městského soudu v Praze napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. března 2009 č. j. 5 As 24/2008 - 92 zamítl. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že Městský soud v Praze zcela důvodně zaměřil veškerou svou pozornost na otázku, zda právní úprava účinná v rozhodné době přiznávala stěžovatelce právo být účastníkem předmětného správního řízení o přeshraniční přepravě odpadů, či nikoliv. Ustanovení § 55 odst. 1 zákona o odpadech přitom výslovně hovoří o tom, že "účastníkem řízení zahájeného oznámením podle tohoto odstavce je pouze oznamovatel". Naproti tomu ust. § 14 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), který měl být dle stěžovatelky aplikován přednostně, stanovil, že "účastníkem řízení je ten, o jehož právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech má být v řízení jednáno nebo jehož práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny; účastníkem řízení je i ten, kdo tvrdí, že může být rozhodnutím ve svých právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech přímo dotčen, a to až do doby, než se prokáže opak". Nejvyšší správní soud konstatoval, že v daném případě neměl pochyb o správnosti výkladu podaného městským soudem, neboť okruh účastníků předmětného řízení je zcela jednoznačně a taxativně vymezen zvláštním ust. § 55 odst. 1 zákona o odpadech, přičemž se omezuje pouze na subjekt jediný, tedy na oznamovatele. Naproti tomu ust. § 14 odst. 1 správního řádu představuje ustanovení obecné, jehož aplikace je vyloučena existencí již citovaného speciálního ustanovení zákona o odpadech. II. V podrobně zdůvodněné ústavní stížnosti stěžovatelka obsáhle polemizuje se závěry obsaženými v soudních rozhodnutích vydaných v předmětné věci ohledně otázky účastenství v daném správním řízení a vznáší v zásadě shodné námitky jako v kasační stížnosti, především poukazující na dotčení vlastních práv a zájmů stěžovatelky jako jedné ze stran smlouvy o odběru odpadů, jimiž zdůvodňuje porušení ústavně zaručených práv. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že hlavním argumentem všech ve věci rozhodujících orgánů pro nepřipuštění jejího účastenství v předmětném správním řízení byl poukaz na ust. § 55 odst. 1 věta druhá zákona o odpadech, podle nějž "účastníkem řízení zahájeného oznámením podle tohoto odstavce je pouze oznamovatel". Stěžovatelka přitom v dané věci vystupuje jako příjemce odpadů a vlastník zařízení pro využití odpadu. Argumentaci Nejvyššího správního soudu týkající se přípustnosti omezení okruhu účastníků správního řízení pouze na oznamovatele dle názoru stěžovatelky v posuzovaném případě nelze akceptovat. Stěžovatelka je přesvědčena, že ust. § 55 odst. 1 věta druhá zákona o odpadech je v rozporu s článkem 1, článkem 3 odst. 1, článkem 4 odst. 3 a 4 a článkem 36 odst. 1 Listiny, a proto navrhuje jeho zrušení. III. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Jak je patrno z obsahu napadeného rozhodnutí, nebylo se stěžovatelkou, která je příjemcem odpadu, ve správním řízení zahájeném k oznámení shora jmenované společnosti o přeshraniční přepravě odpadů, jednáno jako s účastníkem řízení. Oba správní soudy svá, žalobě stěžovatelky nevyhovující rozhodnutí, zdůvodnily odkazem na ust. § 55 odst. 1 zákona o odpadech, podle něhož účastníkem správního řízení zahájeného oznámením o přeshraniční přepravě odpadů je pouze oznamovatel (v daném případě shora jmenovaná německá společnost). Napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je podrobně zdůvodněno a vyčerpávajícím způsobem reaguje na všechny námitky stěžovatelky obsažené v kasační stížnosti, které stěžovatelka nyní opakuje v ústavní stížnosti i v připojeném návrhu na zrušení zákonného ustanovení. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, z jakých důvodů stěžovatelce, byť tato může být na věci ekonomicky zainteresována, nelze přiznat právo být účastníkem předmětného správního řízení o přeshraniční přepravě odpadů, ani aktivní legitimaci k podání správní žaloby proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí. Dále Nejvyšší správní soud připomenul i možnost využití ust. § 34 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního pro přiznání procesního postavení osoby zúčastněné na řízení vyvolaném správní žalobou oznamovatele. S těmito právními závěry Nejvyššího správního soudu se Ústavní soud zcela ztotožňuje, a proto na odůvodnění tohoto rozhodnutí, řešícího otázku okruhu účastníků správního řízení z pohledu ust. § 55 odst. 1 zákona o odpadech, zcela odkazuje a to včetně podrobné argumentace vztahující se k závěru o tom, že aplikované ust. § 55 odst. 1 zákona o odpadech není v rozporu s ústavním pořádkem ČR. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Společně s ústavní stížností stěžovatelka podala návrh na zrušení ust. § 55 odst. 1 věta druhá, zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Z ust. § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení ust. § 55 odst. 1 věta druhá, zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud odmítl podle ust. § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. října 2009 Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu