III.ÚS 1606/19

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy H. (jedná se o pseudonym), t. č. Věznice Světlá nad Sázavou, zastoupené JUDr. Ivem Palkoskou, advokátem, sídlem Kleinerova 1504/24, Kladno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. února 2019 sp. zn. 7 To 4/2019 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. srpna 2018 č. j. 50 T 1/2016-1780, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka byla rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 5. 2016 č. j. 50 T 1/2016-1109 uznána vinnou že, stručně shrnuto, za prvé podala svému nezletilému vnukovi víno, v němž rozpustila blíže nezjištěné množství léku obsahující metabolit mirtazapinu, s úmyslem jej tímto způsobem uspat, a když nezletilý pod vlivem uspávacích účinků alkoholu a podané látky odešel do svého pokoje spát, založila, po předchozím uvážení, v úmyslu usmrtit sebe a nezletilého, s využitím zakoupeného benzínu jako akcelerantu, dvě ohniska požáru, poté odešla spát k vnukovi do jeho pokoje, kde také na lůžku vedle jeho postele ležela do doby, než byla vzbuzena vnukem, kterého probudila oznamovatelka požáru, svědkyně Pavla B. (jedná se o pseudonym), tím, že házela do pootevřeného okna jeho pokoje kameny a kterému sdělila, že dům hoří, čímž jim oběma umožnila včas dům opustit a zabránila tak dokonání činu, jehož následek v podobě trýznivé smrti nebo vážné újmy na zdraví již vzhledem k velikosti a neovladatelnosti požáru bezprostředně hrozil.

3. V druhé řadě pak byla odsouzena pro jednání spočívající v tom, že uplatnila právo na plnění z pojištění, když zástupci pojišťovny oznámila vznik škodné události - požáru rodinného domu - a při vyplňování elektronického formuláře "Oznámení škodné události na majetku" nepravdivé uvedla, že "v domě začalo z nezjištěných důvodů hořet", ačkoliv si byla vědoma, že požár v domě sama úmyslně založila.

4. V uvedeném jednání byl shledán pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 2 a 3 písm. c) a i) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a pokus zločinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1 k § 210 odst. 1 písm. c), odst. 5 písm. c) trestního zákoníku. Stěžovatelce byl podle § 140 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šestnácti roků se zařazením podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, byla stěžovatelka dále zavázána nahradit poškozenému škodu spočívající v nároku na odčinění nemajetkové újmy způsobené trestným činem podle § 2971 občanského zákoníku ve výši 200 000 Kč a podle § 229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody ve výši 1 800 000 Kč na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Usnesením krajského soudu ze dne 8. 8. 2018 č. j. 50 T 1/2016-1780 byl podle § 283 písm. d) trestního řádu zamítnut návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení ve shora popsané trestní věci.

6. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2019 sp. zn. 7 To 4/2019 byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost stěžovatelky proti usnesení krajského soudu.

II. Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka uvádí, že v návrhu na obnovu řízení poukazovala na znalecký posudek z oboru požární ochrana, vypracovaný znalcem JUDr. Václavem Šubrtem, který zpochybňuje dosavadní závěry o příčině požáru. Je přesvědčena, že ve snaze uhájit původní rozsudek soud nepostupoval při provádění tohoto důkazu korektně. O tom vypovídá, jak předseda senátu krajského soudu znalce při výslechu přerušoval a napomínal. Následně tento důkaz ani nebyl správně hodnocen. Ačkoliv soudu, jak sám i v odůvodnění svého rozhodnutí připouští, nepřísluší odborné hodnocení příčin požáru, přesto uvedl, že se zdráhá uvěřit tomu, že znalec dokáže některá z vyslovených zjištění učinit z jediné fotografie. Přestože tedy soud nemá odborné znalosti k posouzení problému, zpochybňuje, že znalci stačí pouze jedna fotografie k správnému znaleckému posouzení odborné otázky.

8. Krajský soud také odmítl návrh stěžovatelky na svědecké dokazování k existenci polystyrenových desek na stropě místnosti. Rovněž byl zamítnut její návrh, aby soud řízení doplnil o znalecký posudek znalce Václava Protivy a výslechy svědků za účelem zjištění stavebního stavu domu před posledním požárem včetně toho, které věci po předchozím požáru byly opraveny a jakým způsobem; zjištění těchto okolností může mít vliv na další hodnocení případných příčin požáru ve vztahu k samovznícení elektroinstalace či projevům hoření a rozvoje požáru s přihlédnutím k různým hořlavým materiálům, které byly v domě uskladněny, respektive byly součástí stavebního stavu domu.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak jestliže by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

11. Ústavní soud úvodem v obecné rovině konstatuje, že návrh na povolení obnovy řízení je mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je - na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona a dovolání - odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních. Je určen k nápravě vad vzniknuvších tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a to pakliže takto dotčený skutkový základ může ovlivnit právní posouzení věci a následně i výrok o vině, trestu nebo náhradě škody.

12. Obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, se povolí za podmínek uvedených v § 278 odst. 1 větě prvé trestního řádu. V řízení o povolení obnovy se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda došlo k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit dosavadní výroky napadeného rozhodnutí. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)]. Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky podle § 278 odst. 1 trestního řádu, což znamená, že soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí či jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Nikoli každá nová skutečnost nebo důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04 (U 19/33 SbNU 409)].

13. Hlavním důkazem, kterým se stěžovatelka snažila svůj návrh na obnovu řízení podložit, byl znalecký posudek z oboru požární ochrana. Jestliže tomuto posudku soudy odmítly přiznat relevanci, učinily tak po velmi podrobném rozboru, a svůj postup přesvědčivě odůvodnily. I když lze v obecné rovině souhlasit se stěžovatelkou, že soudu nepřísluší činit odborné hodnocení, jistě to neznamená, že nemůže přihlížet k celkové kvalitě a způsobu zpracování posudku v takových ohledech, jako že znalec se vyjadřoval k otázkám, které mu nepříslušely, nebo že znalec hovoří o některých skutečnostech, ze kterých vycházel, jako by byly pevně dány, ačkoli jde o pouhá tvrzení obhajoby. Stěžovatelkou kladená otázka, zda soud může znalci vytýkat, že mu k některým závěrům stačila pouze jedna fotografie, se jeví poněkud marginální, když jde o toliko jednu z mnoha výhrad, pro které soud stěžovatelčině návrhu nepřisvědčil.

14. Namítá-li stěžovatelka neprovedení navrhovaných důkazů, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V posuzované věci obecné soudy důvody, pro které nebylo důkazním návrhům obhajoby vyhověno, dostatečně a přesvědčivě vyložily (srov. str. 8 až 9 usnesení krajského soudu).

15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. března 2020 Jiří Zemánek v.r. předseda senátu