III.ÚS 1623/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele A. P. S., zastoupeného Mgr. Davidem Černým, advokátem, sídlem Ve Vinicích 553/17, Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 22/2026-366 ze dne 8. dubna 2026, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 200/2025-309 ze dne 1. října 2025 a usnesení Okresního soudu v Mělníku č. j. 7 C 282/2021-239 ze dne 12. června 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a V. A. S., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva.

2. Stěžovatel a vedlejší účastnice byli v minulosti manželé. U Okresního soudu v Mělníku vedli na základě žaloby stěžovatele ze září 2021 řízení o vypořádání společného jmění manželů a spoluvlastnictví. Okresní soud o žalobě rozhodl rozsudkem č. j. 7 C 282/2021-64 ze dne 28. ledna 2022, který nabyl právní moci dne 11. března 2022.

3. Vedlejší účastnice v březnu 2024 napadla rozsudek žalobou pro zmatečnost z důvodů podle § 229 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Okresní soud žalobě vyhověl a rozsudek zrušil. Krajský soud usnesení okresního soudu na základě odvolání stěžovatele potvrdil a Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu odmítl.

4. Obecné soudy shodně shledaly žalobu pro zmatečnost za včasnou, tak za důvodnou. Rozhodující pro ně bylo, že vedlejší účastnice v době původního řízení trpěla duševní poruchou, která jí bránila v řízení, ve kterém nebyla zastoupena, samostatně právně jednat. Duševní porucha, kterou již tehdy - podle znaleckého posudku - trpěla, jí byla diagnostikována až v souvislosti s hospitalizací v psychiatrické nemocnici v období července až září 2023. Její stav byl sice následně medikací stabilizován, avšak duševní choroba její život ovlivňuje i nadále. Z posudku vyplynulo, že bez pomoci zástupce není schopna se zorientovat a plnohodnotně účastnit občanského soudního řízení. Pokud jde o včasnost žaloby pro zmatečnost, soudy se sice neshodly na tom, který z do úvahy připadajících důvodů je rozhodný pro počátek běhu subjektivní lhůty, avšak shodně vyhodnotily, že žaloba podaná dne 11. března 2024 byla podána při zachování jak tříleté objektivní lhůty od právní moci žalobou napadeného rozsudku, tak tříměsíční subjektivní lhůty od odpadnutí překážky, jak požaduje § 234 odst. 2 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud k posledně uvedenému vysvětlil, že vzhledem k tomu, že duševní choroba vedlejší účastnice jí nadále znemožňuje samostatně právně jednat, pak v souladu s jeho judikaturou překážka odpadla až v okamžiku, kdy měla zástupkyni pro zastupování v řízení o žalobě pro zmatečnost, což bylo v den udělení plné moci pro řízení, tedy až dne 23. února 2024. Odkázal přitom na judikaturu, podle které překážka nedostatku jednat v řízení samostatně odpadá ustanovením zástupce. Takový okamžik pak ztotožnil s okamžikem udělení plné moci (zde pro řízení o žalobě pro zmatečnost).

5. Stěžovatel ústavní stížností napadá rozhodnutí všech tří soudů v řízení o žalobě pro zmatečnost. Sporuje jak závěr o naplnění zmatečnostního důvodu, tak o včasnosti žaloby pro zmatečnost. Poukazuje na to, že vedlejší účastnice byla v řízení, které skončilo vydáním rozsudku, naprosto pasivní, neúčastnila se žádného jednání, vůbec se nevyjadřovala, o průběhu řízení byla ale informována stěžovatelem i jejich společnými dětmi a měla k dispozici veškeré písemnosti. Někdejší nestandardní jednání vedlejší účastnice připisuje nadměrné konzumaci alkoholu. Zmiňuje, že vliv alkoholu se v průběh dne měnil, po část dne byla schopná běžně fungovat. Namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav a nekritické převzetí závěrů znalce. Zpochybňuje, že by soudní znalec mohl na základě podkladů, které měl k dispozici, učinit závěry o tom, že v době původního řízení vedlejší účastnice již trpěla duševní chorobou. Má zato, že duševní choroba se mohla rozvinout až během období 1,5 roku po skončení původního řízení v lednu 2022. Současně namítá, že soudy stanovily nesprávně okamžik, od kterého se měla počítat subjektivní tříměsíční lhůta. Připomíná, že z psychiatrické nemocnice byla vedlejší účastnice propuštěna již 18. září 2023, dne 9. listopadu 2023 zmocnila advokátku k nahlédnutí do spisu a jeho prostudování, dne 11. prosince 2023 advokátka do spisu nahlížena a dne 23. února 2024 vedlejší účastnice udělila advokátce plnou moc k řízení o žalobě pro zmatečnost. Podle stěžovatele překážka odpadla již 9. listopadu 2023 a žaloba tak byla podána opožděně.

6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí.

7. Jde-li o posouzení přípustnosti ústavní stížnosti, je třeba vzít v potaz, že ústavní stížnost směřuje proti kasačnímu rozhodnutí. Ústavní soud si je vědom vlastní rozhodovací praxe, podle níž ústavní stížnost směřující proti zrušujícímu rozhodnutí je zásadně nepřípustná. Stěžovatelova ústavní stížnost by tak mohla být předčasná s tím, že je třeba vyčkat na nové rozhodnutí o původní žalobě a teprve později po vyčerpání všech procesních prostředků proti novému rozhodnutí bude přípustné, aby - spolu s novými rozhodnutími - byla napadena i nyní napadená rozhodnutí. Nejde však o přístup bezvýjimečný. Ústavní soud totiž výjimečně připouští k věcnému posouzení i ústavní stížnosti, které směřují proti kasačnímu rozhodnutí, přestože řízení ve věci samé (právě vlivem kasace) doposud neskončilo, a to tehdy, může-li být napadené rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do práv stěžovatele a současně uzavřelo samostatnou uzavřenou součást řízení a v pokračujícím řízení o věci samé již nemůže být efektivně přezkoumáno (srov. např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 61/25 ze dne 12. listopadu 2025, bod 3 a násl., a tam uvedená judikatura; nálezy sp. zn.

I. ÚS 1091/19 ze dne

17. července 2019, bod 28, či sp. zn. IV. ÚS 3026/20 ze dne 26. dubna 2022). Takovou situaci představuje i otázka naplnění samotných předpokladů vyhovění žalobě pro zmatečnost proti rozhodnutí o věci samé, tedy otázka její včasnosti a otázka existence zmatečnostního důvodu. Tyto dvě otázky již nebudou předmětem posuzování v dalším pokračujícím řízení před obecnými soudy. Ústavní soud proto shledal stěžovatelovu ústavní stížnost přípustnou.

8. Ústavní soud není další superrevizní instancí oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Argumentace v ústavní stížnosti se pohybuje především v rovině podústavního práva, přičemž stěžovatel opakuje argumenty, s nimiž se již dostatečně vypořádaly obecné soudy.

9. K včasnosti žaloby pro zmatečnost (zachování subjektivní tříměsíční lhůty): Obecné soudy se touto otázkou podrobně zabývaly, braly pečlivě v potaz různé aspekty, a tak i různá data počátku běhu subjektivní lhůty. Nejvyšší soud svůj závěr postavil na analogii se situací, kdy osobě, která není způsobilá bez zastoupení samostatně jednat, musí soud pro to, aby taková překážka odpadla, ustanovit zástupce. Teprve tím překážka odpadá a teprve od takového okamžiku tak běží subjektivní lhůta k podání žaloby pro zmatečnost. V posuzované věci nebyl zástupce vedlejší účastnici ustanoven, ale sama si ho vybrala a udělila mu plnou moc. Výklad Nejvyššího soudu, že takovým okamžikem překážka odpadá, v ústavní rovině obstojí, je vstřícný k ústavně zaručenému právu na přístup k soudu. Stěžovateli lze dát za pravdu, že plná moc, která by zástupkyni opravňovala za vedlejší účastnici podat žalobu pro zmatečnost, mohla být s vysokou pravděpodobností rovnající se jistotě udělena i dříve, v kratším odstupu od propuštění z nemocnice a dříve než tři měsíce před podáním žaloby, avšak nestalo se tak. A to je podstatné. Vzhledem k okolnostem ani nelze případné zdržení vyčítat vedlejší účastnici. A hlavně z něj nelze dovozovat odpadnutí překážky rozhodné pro počátek běhu subjektivní lhůty, který je spojen až s okamžikem, kdy vedlejší účastnice skutečně měla zástupce pro řízení o žalobě pro zmatečnost. Je tak skutečně myslitelné, ač se nad tím stěžovatel pozastavuje, že překážka odpadne (či neodpadne vůbec) až po uplynutí tříleté objektivní lhůty. Právě proto - s respektem k právní jistotě - zákon objektivní lhůtu vůbec upravuje.

10. K existenci zmatečnostního důvodu: Závěr soudů, které posuzovaly duševní stav vedlejší účastnice v době předchozího řízení o stěžovatelově žalobě na podkladě posudku znalce v příslušném oboru, se nejeví nijak excesivní. Mezi akutní fází choroby, která vedla až k hospitalizaci (a tak i prvnímu stanovení diagnózy), a předchozím řízení neuplynul nijak závratně dlouhý čas, který by případně sám o sobě relativizoval závěr o tom, že vedlejší účastnice byla stižena duševní chorobou již během řízení. Navíc i to, jak sám stěžovatel popisuje situaci a chování vedlejší účastnice v období, kdy běželo předchozí řízení, spíše potvrzuje, než vyvrací to, že již tehdy byla stižena duševní chorobou, která ji činila nezpůsobilou samostatně bez zastoupení jednat před soudem.

11. Ústavní soud tak ve vztahu k napadeným rozhodnutím vzešlým z řízení o žalobě pro zmatečnost, nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr stěžovatele o porušení jeho základních práv. Ústavní stížnost proto odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

12. Obecné soudy nyní znovu povedou řízení o stěžovatelově žalobě za účasti řádně zastoupené vedlejší účastnice. Výsledek takového řízení nelze předjímat a ze samotného vyhovění žalobě pro zmatečnost nyní přezkoumávanými rozhodnutími neplyne, že by se nový výsledek musel od původního lišit, ale samozřejmě může. Stěžovateli (i vedlejší účastnici) zůstává možnost se proti novému rozhodnutí bránit řádnými či mimořádnými prostředky, případně i ústavní stížností.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 1. července 2026 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu