III.ÚS 163/22

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Václava Veselého, advokáta, sídlem Gutova 3297/4, Praha 10, proti I. výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. září 2021 č. j. 25 Co 145/2021-244, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení a Lenky Prokešové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 1. 2022 napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí.

2. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným výrokem rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha - západ (dále jen "okresní soud") ze dne 24. 9. 2020 č. j. 6 C 253/2017-169, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 2. 2021 č. j. 6 C 253/2017-189 a opravného usnesení ze dne 21. 6. 2021 č. j. 6 C 253/2017-200 tak, že výše nákladů řízení činí 90 303 Kč a lhůta k plnění činí 30 dnů.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, že krajský soud náklady řízení přiznané okresním soudem jeho dnes již zemřelému klientu Josefu Smolíkovi ve výši 170 513,20 Kč snížil na částku 90 3030 Kč. Stěžovatel se domnívá, že přizná-li orgán veřejné moci procesně úspěšnému a advokátem zastoupenému účastníku za kvalifikované právní zastoupení nikoliv plnou výši mimosmluvní odměny, může tím dojít k zásahu do ústavně zaručeného práva na ochranu majetku nejen klienta, ale též jeho právního zástupce, a současně i k zásahu do ústavně zaručeného práva na spravedlivou odměnu za práci advokáta podle čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel je proto přesvědčen, že je oprávněn podat ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, kterým byla výše jeho mimosmluvní odměny krácena, v této souvislosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, která připouští právo soudního exekutora podat ústavní stížnost proti pravomocnému rozhodnutí soudu, jímž byla stanovena jeho odměna ve výši nižší, než v jaké ji soudní exekutor vyčíslil v příkazu k náhradě nákladů exekuce.

5. Ústavní soud se otázkou přípustnosti ústavní stížnosti, v níž advokát jako stěžovatel s obdobnou argumentací namítal zásah do práv advokáta na podnikání a na odměnu za práci, a takový návrh shledal podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

6. V usnesení ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3399/13 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud uvedl, že nebyl-li advokát účastníkem soudního řízení, nemohla mu být přiznána náhrada nákladů řízení, a proto nemohlo být zasaženo ani do jeho ústavně zaručených práv. V citovaném usnesení Ústavní soud dodal, že náhrada nákladů řízení je zásadně přiznávána a připadá účastníkovi soudního řízení a nikoliv jeho advokátovi. Přiznání či nepřiznání náhrady nákladů řízení přitom není rozhodující pro stanovení odměny advokáta. Odměňování advokáta se totiž ve shodě se zákonem č. 85/1996 Sb., o advokacii, řídí smlouvou o poskytování právních služeb uzavřenou mezi klientem a jeho advokátem, případně mimosmluvní odměnou podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Stanoví-li si potom strany odměnu za poskytování právních služeb na základě úspěchu ve věci nebo ve výši náhrady nákladů řízení, je taková úprava především na odpovědnosti obou smluvních stran, a proto v případě, kdy není přiznána náhrada nákladů řízení, je nutno odmítnout tvrzení o zásahu do ústavně zaručených práv advokáta. Obdobně v usnesení ze dne 4. 1. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3043/21 Ústavní soud dospěl k závěru, že zastupoval-li advokát účastníka v řízení, ve kterém bylo vydáno napadené rozhodnutí, pak nebyl účastníkem tohoto řízení, a proto není sám o sobě oprávněn podat proti z něho vyšlému rozhodnutí ústavní stížnost.

7. Ústavní soud neshledal důvodu se od svých výše uvedených závěrů odchýlit. Odkazuje-li stěžovatel na judikaturu Ústavního soudu týkající se práva soudního exekutora podat ústavní stížnost, nelze než uvést, že Ústavní soud se k procesnímu postavení soudního exekutora v exekučním řízení již dříve mnohokrát vyjádřil tak, že soudní exekutor má v průběhu exekuce dvojí postavení a jeho charakter se mění - vždy je třeba odlišovat vlastní exekuční činnost při výkonu pravomocného rozhodnutí, kdy vystupuje jako úřední osoba, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení [viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545)]. V nyní posuzované věci však stěžovatel účastníkem řízení nebyl a nešlo o jemu v řízení vzniklé náklady (na rozdíl od postavení soudního exekutora).

8. Ústavní soud uzavírá, že námitky, které předložil stěžovatel v ústavní stížnosti, by svědčily pouze účastníku nalézacího řízení, který by mohl namítat, že v důsledku postupu krajského soudu bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv. Vzhledem k tomu, že tento napadeným rozhodnutím dotčený účastník před doručením rozhodnutí krajského soudu zemřel, náleží právo podat ústavní stížnost pouze jeho dědicům, bez jejich projevu vůle se advokát sám o sobě zrušení výroku, jímž byla přiznána jejich právnímu předchůdci náhrada nákladů řízení ve výši 90 303 Kč, domáhat nemůže.

9. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. února 2022 Jiří Zemánek v. r. soudce zpravodaj