III.ÚS 1651/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Koška, zastoupeného Mgr. Vítem Veselým, advokátem, sídlem Politických vězňů 1511/5, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 326/2025-400 ze dne 13. března 2026 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 28 C 481/2022-274 ze dne 8. dubna 2025, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodní korporace LIMER, s.r.o., sídlem Na Cvičišti 739/9, Liberec, obchodní korporace NAXOS, a.s., sídlem Strakonická 3367, Praha 5 - Smíchov, obchodní korporace Hlista & Pril, v.o.s., sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 - Nové Město, a JUDr. Jaroslava Brože, MJur., sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, insolvenčního správce dlužníka BOHEMIA HEALING MARIENBAD WATERS, a.s., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. První vedlejší účastnice (žalobkyně) se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhala vyslovení neplatnosti dobrovolné dražby podle § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. Městský soud napadeným rozsudkem žalobu z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Uvedl, že § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách obsahuje taxativní výčet osob oprávněných navrhnout soudu vyslovení neplatnosti dražby. Těmito osobami jsou účastník dražby, navrhovatel, osoba oprávněná z práva předkupního k předmětu dražby, osoba oprávněná z práva na přednostní nabytí předmětu dražby a osoba, jejímuž návrhu bylo vykonatelným rozhodnutím zakázáno s předmětem dražby nakládat. Žalobkyně jako insolvenční dlužník ztratila dispoziční oprávnění ke svému majetku, které přešlo na insolvenčního správce, a nemůže tak být navrhovatelem dražby, tj. osobou způsobilou k uzavření smlouvy o provedení dražby, nemůže být ani účastníkem dražby a nenáleží ani do skupiny dalších oprávněných osob. Pro úplnost uvedl, že žalobu by zamítl i v případě, kdyby žalobkyně aktivně legitimována byla, neboť v řízení bylo zjištěno, že cena předmětu dražby byla stanovena znaleckým posudkem, dražba byla řádně schválena insolvenčním soudem i zajištěnými věřiteli dle schválené smlouvy o provedení dražby.

3. Proti rozsudku obvodního soudu podala žalobkyně odvolání. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Ztotožnil se se závěrem obvodního soudu, že žalobkyně byla v postavení dlužníka (úpadce), návrh podával insolvenční správce, žalobkyně tak není žádnou z osob uvedených v § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, proto není aktivně legitimován k podání žaloby na neplatnost dražby. Tento závěr je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

4. V průběhu odvolacího řízení žalobkyně navrhla, aby městský soud připustil její vystoupení z řízení a přistoupení stěžovatele (vlastníka části předmětu dražby - stavby průzkumného hydrogeologického vrtu) na její místo (§ 92 odst. 2 občanského soudního řádu). Odvolací soud při jednání informoval žalobkyni, že navrhovaná záměna účastníků není podle § 216 odst. 1 občanského soudního řádu v odvolacím řízení přípustná, proto k ní nebude přihlížet. Nato žalobkyně navrhla vstup stěžovatele do řízení jako vedlejšího účastníka na své straně. Stěžovatel se svým vstupem do řízení souhlasil a stal se tak vedlejším účastníkem na straně žalobkyně (§ 93 občanského soudního řádu). Žalobkyně již dříve se souhlasem stěžovatele navrhovala, aby obvodní soud podle § 92 odst. 1 občanského soudního řádu připustil přistoupení stěžovatele do řízení jako dalšího účastníka na straně žalobkyně. Usnesením č. j. 28 C 481/2022-175 ze dne 14. července 2024 obvodní soud přistoupení stěžovatele do řízení jako dalšího účastníka na straně žalobkyně nepřipustil. Městský soud k odvolání žalobkyně usnesením č. j. 39 Co 314/2024-200 ze dne 13. prosince 2024 změnil (pouze formální změnou výroku) usnesení obvodního soudu tak, že se návrh žalobkyně, aby do řízení přistoupil stěžovatel jako další účastník na straně žalobkyně, zamítá. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 21 Cdo 2007/2025-338 ze dne 11. září 2025 odmítl. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla odmítnuta usnesením sp. zn.

IV. ÚS 3688/25 ze dne

3. února 2026 pro neoprávněnost navrhovatele.

5. Stěžovatel namítá, že ač byl vedlejším účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí městského soudu, soud se jeho nároky (zejména námitkami směřujícími k ochraně jeho vlastnického práva) vůbec nezabýval. Městský soud postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které se řízení o určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby podle § 24 zákona o veřejných dražbách musí z hlediska věcné legitimace účastnit všichni, jejichž práv a povinností se rozhodnutí o žalobě o neplatnosti dražby dotýká (včetně vlastníka nebo nositele jiného práva k předmětu dražby). Stěžovatel se stal vlastníkem stavby vrtu zpětně s účinky ke dni 20. června 2020, k samotnému nabytí dědictví však podle něj došlo 10. února 2026, tedy po uplynutí prekluzivní lhůty tří měsíců ode dne konání dražby. Neměl proto možnost své vlastnické právo chránit samostatnou žalobou o vyslovení neplatnosti dražby podanou v zákonné lhůtě.

6. Při zkoumání naplnění procesních předpokladů je nezbytné zohlednit především skutečnost, že stěžovatel byl pouhým vedlejším účastníkem v řízení před městským soudem. Stěžovatel jako vedlejší účastník tak nebyl k podání dovolání oprávněn. První vedlejší účastnice, žalobkyně v původním řízení, dovolání nepodala (informace z aplikace infoSoud).

7. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že ústavní stížnost podaná vedlejším účastníkem nemůže být odmítnuta jako stížnost podaná osobou zjevně neoprávněnou z důvodu, že zákon o Ústavním soudu v § 72 odst. 1 písm. a) přiznává aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí jen osobě, která byla "účastníkem řízení" vedoucího k vydání tohoto rozhodnutí. V nálezu sp. zn. II. ÚS 310/04 ze dne 26. dubna 2005 dovodil, že zákonodárce v § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu nespecifikuje, o jakou formu účastenství má jít; oprávněnost podat ústavní stížnost však podmiňuje porušením základního práva či svobody navrhovatele. Z výše uvedeného tak lze učinit závěr, že stěžovatel může být aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným v řízení, kde měl postavení vedlejšího účastníka (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2327/23 ze dne 4. září 2023 nebo sp. zn.

IV. ÚS 778/16 ze dne

14. června 2016).

8. Ústavní stížnost proti napadenému rozhodnutí městského soudu byla tedy podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je tedy přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Uvedené platí s výjimkou části ústavní stížnosti směřující proti napadenému rozsudku obvodního soudu, kdy stěžovatel nebyl účastníkem řízení (ani vedlejším účastníkem) a ústavní stížnost je v této části návrhem podaným někým zjevně neoprávněným.

9. Ústavní soud dlouhodobě dovozuje, že jde-li o otázku opodstatněnosti ústavních stížností stěžovatelů, kteří v řízení před civilními soudy vystupovali jako vedlejší účastníci, je třeba zohlednit, že vedlejší účastník je osobou odlišnou od účastníka samotného. Řízení se neúčastní proto, aby v něm uplatňovali nebo bránili své právo, ale z důvodu, že chtějí pomoci zvítězit ve sporu některému z účastníků, neboť na jeho úspěchu v řízení mají (jen) právní zájem. Smyslem vedlejšího účastenství je "pomoc ve sporu" některému z účastníků řízení při uplatnění či bránění jeho práv. Při rozhodování o věci samé soud nemůže vedlejšímu účastníkovi přiznat (hmotná) práva nebo uložit povinnosti, což má ten důsledek, že nemůže být ani porušeno právo stěžovatele - vedlejšího účastníka na spravedlivý proces z hlediska přístupu k soudu zakotvené v čl. 36 Listiny ani vlastnické právo podle čl. 11 Listiny. V tomto směru je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná ratione materiae (k tomu srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1648/24 ze dne 18. září 2024, sp. zn. I. ÚS 667/23 ze dne 24. dubna 2023 nebo sp. zn.

II. ÚS 496/14 ze dne

17. února 2015).

10. Námitky stěžovatele směřují primárně k jeho vlastní aktivní legitimaci, ochraně jeho vlastnického práva a účasti na řízení jako "hlavní" účastník. Tyto námitky se ale míjí s tím, že v řízení - se svým souhlasem - vystupoval v postavení jen vedlejšího účastníka. Otázka vstupu stěžovatele do řízení jako "hlavního" účastníka nebyla řešena napadenými rozhodnutími o věci samé, nýbrž již v průběhu řízení (viz bod 4).

11. Pokud jde o část ústavní stížnosti směřující proti nákladovému výroku napadeného rozsudku městského soudu, jímž bylo uloženo žalobkyni a stěžovateli jako vedlejšímu účastníkovi na straně žalobkyně společně a nerozdílně zaplatit druhé vedlejší účastnici, třetí vedlejší účastnici a čtvrtému vedlejšímu účastníkovi v součtu necelých 27 tisíc Kč, Ústavní soud pouze ve stručnosti uvádí, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to mimořádnější takové okolnosti musí být, jde-li, jako v posuzované věci, o náklady v bagatelní výši (nedosahující ani limitu přípustnosti dovolání ohledně věci samé). Stěžovatel žádné takové okolnosti netvrdí, přesně řečeno ve vztahu k nákladovým výrokům nevznáší žádnou, natož ústavně relevantní argumentaci, a není úkolem Ústavního soudu ji za něj domýšlet.

12. Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 24. června 2026 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu