III.ÚS 1657/10
V PLATNOSTI- KS Ústí 6 To 225/2010-448
- ÚS III.ÚS 1657/10
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože se jednalo o zjevně neopodstatněný návrh. Soud se opřel o čl. 36 odst. 1 Listiny a § 60 odst. 1 trestního zákona, podle nichž soud při rozhodování o výkonu podmíněného trestu musí zvážit všechny relevantní okolnosti. I přes opomenutí odůvodnění stížnosti krajským soudem nebylo porušeno právo na spravedlivý proces. Rozhodnutí nebylo založeno na nových skutečnostech, které by mohly ovlivnit výsledek.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti A. P., právně zastoupené Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Bělehradská 6, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2010 č. j. 6 To 225/2010-448, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení a za účasti Okresního soudu v Ústí nad Labem jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť jím mělo dojít k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byla stěžovatelka pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. září 2006 č. j. 1 T 94/2005-379 uznána vinnou ze spáchání pokračujícího trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zákona, ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou roků. Dne 8. 12. 2009 rozhodl týž soud pod sp. zn. 1 T 94/2005 podle § 330 odst. 1 tr. řádu a § 60 odst. 1 tr. zákona tak, že se stěžovatelka v době podmíněného odsouzení neosvědčila, a proto vykoná trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Proti citovanému usnesení podala stěžovatelka stížnost, kterou však Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným usnesením ze dne 19. 4. 2010 jako nedůvodnou zamítl. Porušení práva na spravedlivý proces ze strany krajského soudu stěžovatelka spatřuje v tom, že obecný soud nepřihlédl k odůvodnění její stížnosti, která byla podána u okresního soudu dne 19. 3. 2010, tedy jeden měsíc před tím, než ve věci rozhodl krajský soud. II. Ústavní soud si dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření obecných soudů jako účastníků řízení k projednávanému návrhu. Krajský soud setrval na argumentech napadeného rozhodnutí a označil ústavní stížnost za nedůvodnou. Okresní soud se k návrhu nevyjádřil. Vzhledem k tomu, že vyjádření krajského soudu obsahovalo pouhý odkaz na napadené rozhodnutí, považoval Ústavní soud za nadbytečné, zasílat je stěžovatelce k replice. Ústavní soud si k posouzení návrhu stěžovatelky dále vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 94/2005. III. Na základě spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva jeho účastníka. Podle § 60 odst. 1 věta první zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (srov. § 83 odst. 1 tr. zákoníku), jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná. Ústavní soud se k otázce rozhodnutí o výkonu podmíněně odloženého trestu vyjádřil v několika svých nálezech a usneseních (viz zejména sp. zn. II. ÚS 222/07, II. ÚS 2976/07). Dle této judikatury musí obecný soud při svém rozhodování přihlédnout ke všem relevantním okolnostem a nemůže vycházet toliko ze skutečnosti, že odsouzený ve zkušební době spáchal jiný úmyslný trestný čin. Pro řízení dle § 330 odst. 1 tr. řádu platí garance spravedlivého procesu, včetně zásady kontradiktornosti ve smyslu příslušných nálezů Ústavního soudu (viz např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 574/05, sp. zn. I. ÚS 1756/08, sp. zn. I. ÚS 2669/09 dostupné v databázi rozhodnutí NALUS). V projednávané věci rozhodoval okresní soud o tom, zda se stěžovatelka ve zkušební době podmíněného odsouzení osvědčila, dne 8. prosince 2009, a to ve veřejném zasedání v přítomnosti stěžovatelky, jež proti rozhodnutí podala ihned stížnost do protokolu. Tuto stížnost právní zástupce stěžovatelky doplnil o odůvodnění podáním dne 19. 3. 2011, tzn. takřka po třech měsících. Je nesporným pochybením, že krajský soud k tomuto podání vůbec nepřihlédl, ba naopak v napadeném rozhodnutí výslovně konstatoval, že stížnost zůstala neodůvodněna. Za této situace Ústavní soud v souladu se svou judikaturou zvažoval, zda má uvedené opomenutí ústavněprávní relevanci a zda eventuální zásah Ústavního soudu by mohl vést v dalším řízení k rozhodnutí, které by bylo stěžovatelce příznivější. Ústavní soud dospěl k závěru negativnímu. Přihlédl k tomu, že v podání ze dne 19. 3. 2011 byly uplatněny toliko právní argumenty týkající se běhu zkušební doby a poukaz na skutečnost, že stěžovatelka byla v průběhu zkušební doby zároveň podmíněně propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody. Nejednalo se tedy o skutečnosti, jež by nebyly patrny již v řízení před soudem prvého stupně, ani o argumenty, jež by mohly mít zásadní vliv na rozhodnutí stížnostního soudu, a to především s ohledem na skutkový stav, jenž je ze spisu patrný (viz opakovaný postih stěžovatelky za krádeže v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení na str. 2 usnesení okresního soudu). Postupem obecných soudů, byť nebyl zcela korektní, nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatelky. S ohledem na zásadu sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. června 2011 Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.