III.ÚS 167/02
V PLATNOSTI- MS Praha 22 Co 297/2001-151
- NS 26 Cdo 1018/2002
- ÚS III.ÚS 167/02
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána proti rozhodnutí soudu II. stupně, nikoli proti rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon poskytuje. Stížnost byla nepřípustná, protože stěžovatelka již uplatnila poslední právní prostředek, kterým bylo dovolání k Nejvyššímu soudu. Soud se opřel o § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož musí být stížnost podána proti rozhodnutí o posledním prostředku. Závěr byl v souladu s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
III. ÚS 167/02 Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 11. listopadu 2003 ve věci navrhovatelky A. V., zastoupené JUDr. A. V., advokátkou, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2001 č. j. 22 Co 297/2001-151, t a k t o :
Výrok
Návrh se o d m í t á .
Odůvodnění
Navrhovatelka se cestou ústavní stížnosti domáhala zrušení rozsudku odvolacího soudu s tím, že podle jejího přesvědčení změnou rozhodnutí soudu I. stupně a uložením jí povinnosti odstranit ze společných prostor označené věci bylo zasaženo do práva, jež je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a současně umožněno, aby žalobkyně jednala v rozporu se zákonem chráněnými zájmy, a tedy v rozporu s čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Uvedla, že proti rozsudku soudu II. stupně podala dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů, když tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. K ústavní stížnosti musí být připojena kopie rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu návrhu a rozsudku Nejvyššího soudu ČR č. j. 26 Cdo 1018/2002-181 bylo zjištěno, že dovolání, podané stěžovatelkou proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2001 č. j. 22 Co 297/2001-151, bylo Nejvyšším soudem České republiky dne 11. června 2003 zamítnuto, ústavní stížnost brojí proti rozsudku soudu II. stupně. S ohledem na citovaná ustanovení zákona o Ústavním soudu a výše učiněná zjištění nutno konstatovat, že návrh stěžovatelky nesměřuje proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo zamítnuto její dovolání - tedy proti rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje a který stěžovatelka uplatnila. Proto byl shledán nepřípustným a dle § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 11. listopadu 2003
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.