III.ÚS 1689/14
V PLATNOSTI- MS Praha 35 Co 250/2012-964
- NS 30 Cdo 2850/2013
- ÚS III.ÚS 1689/14
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud se nezabýval věcnou správností rozhodnutí nižších soudů, jelikož jeho pravomoc se omezuje na kontrolu dodržení ústavních principů. Stěžovatelka neuváděla žádné důkazy o porušení práva na spravedlivý proces či nestrannost soudu. Rozhodnutí bylo založeno na závěrech nižších soudů, které byly v souladu s ustálenou právní úvahou.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky APIS, s. r. o., v likvidaci, se sídlem v Praze 7, Heřmanova 7, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014 č. j. 30 Cdo 2850/2013-998, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2013 č. j. 35 Co 250/2012-964 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 12. 2011 č. j. 22 C 172/1997-895, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 4 a čl. 9 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 shora uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka proti žalované České republice - Ministerstvu zdravotnictví domáhala peněžitého plnění z titulu náhrady škody, a Městský soud v Praze toto rozhodnutí jako věcně správné potvrdil; následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Stěžovatelka v ústavní stížnosti setrvává v přesvědčení, že žalovaná (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník) vůči ní nepostupovala v souladu s právními normami a procesně nepřezkoumatelnou obstrukcí jí odňala ke dni 31. 3. 1996 možnost vyrábět, resp. prodávat svůj hlavní produkt - krevní plazmu, přičemž o její další žádosti v řádném řízení a bez průtahů nerozhodla, čím přivodila její ekonomický zánik. Poukazuje rovněž na závěry obsažené v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Rodinná záložna, spořitelní a úvěrní družstvo a ostatní proti České republice a dovozuje, že rovněž v jejím případě pro nemožnost právní obrany proti neoprávněnému zásahu veřejné moci došlo k žalovaným následkům. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavně zaručená práva, jichž se stěžovatelka dovolává, by mohla být relevantně dotčena tehdy, pakliže by řízení o jejím nároku nesplňovalo požadavky spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jenž zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Jelikož deficit těchto znaků soudu (nezávislosti či nestrannosti) tvrzen není (a není důvod pochybovat ani o tom, že se stěžovatelce dostalo náležitého postavení účastníka řízení, že měla možnost využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného), zbývá k posouzení, zda výsledek řízení, jemuž stěžovatelka oponuje, byl založen (či nikoli) "stanoveným způsobem" v rovině hmotněprávního posouzení dané věci. Jak se podává z předchozího, výsledek dosažený tímto "způsobem" nelze však identifikovat s výsledkem - podle stěžovatelky - věcně správným. Což je významné potud, že ústavní stížnost je - oproti tomu - obsahově polemikou se závěry obecných soudů, pokračující na stejné (podústavní) úrovni, jakož i s obdobnou argumentací, s níž stěžovatelka vystupovala již v řízení před nimi, obecné soudy se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně a srozumitelně vypořádaly, a stěžovatelka neuvádí nic, co by její oponenturu identifikovalo s kontextem potřebně ústavněprávním. Především na přiměřeně podrobné a výstižné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu lze v úplnosti odkázat. Dlužno zaznamenat, že Nejvyšší soud s poukazem na vlastní prejudikaturu (usnesení dne 25. 7. 2006 sp. zn. 25 Cdo 1195/2005 a rozsudek ze dne 12. 1. 2011 sp. zn. 30 Cdo 1151/2009) konstatoval, že v otázce nutnosti bezpečného prokázání příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a stěžovatelkou tvrzenou škodou (bez možnosti uvažovat o nenastalých, hypotetických situacích) soudy nižších stupňů přijaté závěry odpovídají ustálené interpretační praxi. Názor, že pro neúspěch stěžovatelčiny žaloby bylo určující, že nevydání inkriminovaného rozhodnutí "o prodloužení registračního čísla" nebylo v příčinné souvislosti s žalobkyní tvrzenou škodou, jestliže by jeho vydání s pozitivním výsledkem tak jako tak nebylo možné očekávat, nelze mít - bez ohledu na jeho věcnou správnost - z hledisek ústavněprávních, ve vztahu k čl. 11 odst. 1 Listiny, bez dalšího za neudržitelný. Z odůvodnění usnesení dovolacího soudu se podává, že ani nosné důvody stěžovatelkou vzpomínaného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 1. 2012 ve věci Rodinná záložna, spořitelní a úvěrní družstvo a ostatní v. Česká republika, stížnost č. 74152/01, pominuty nebyly. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Z předchozího je zřejmé, že předpoklady pro aplikaci právě citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu jsou dány. Tím je výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného odůvodněno; podle téhož ustanovení ji proto senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. března 2015 Jan Musil v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.