III.ÚS 1693/10
V PLATNOSTI- VS Praha 1 To 57/2010
- ÚS III.ÚS 1693/10
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože její podnět nevykazoval zjevnou neopodstatněnost, která by byla podmínkou pro zřízení případu. Soud se nezabýval věcnou správností rozhodnutí obecných soudů, protože jeho pravomoc se omezuje na kontrolu dodržení ústavně zaručených práv. Stížnost se založila na nesouhlasu s výkladem advokátního tarifu, což spadá do podústavního práva a není předmětem ústavního přezkumu. Ústavní soud proto rozhodl, že stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji odmítl bez jednání.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Mgr. J. H., advokáta, zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem se sídlem tamtéž, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 4. 2010 sp. zn. 1 To 57/2010, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), ustanovení čl. 11 odst. 1, čl. 28, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a ustanovení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví označené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, vydané v trestněprávní věci, v níž byl stěžovatel (do svého zproštění ze dne 19. 10. 2009) ustanoveným obhájcem. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 1. 3. 2010 sp. zn. 7 T 1/2008 stanovil stěžovateli (jako obhájci obžalovaného L. S.) odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 715 367 Kč, a co do "zbytku účtované částky" (23 219,70 Kč) stěžovatelův návrh zamítl. Ke stížnosti obžalovaného ("kterou blíže nijak neodůvodnil") Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením usnesení krajského soudu dle ustanovení § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušil a nově rozhodl tak, že stanovil stěžovateli odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 703 502,70 Kč, a ohledně dalších 35.084,30 Kč stěžovatelův návrh zamítl. V ústavní stížnosti stěžovatel s těmito rozhodnutími obsáhle polemizuje; namítá, že 1) v období od 30. 6. 2006 do 24. 8. 2006 mu byla nesprávně (dle ustanovení § 15a vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "advokátního tarifu") o 10% snížena částka již snížené částky za jeden úkon právní služby, 2) došlo k nesprávnému zkrácení odměny za dobu studia spisu, 3) krajským soudem mu nebyla přiznána částka za promarněný čas v rámci úkonů právní služby ze dne 10. 10. 2006 (vrchní soud toto pochybení krajského soudu odmítl napravit s poukazem na ustanovení § 150 odst. 1 tr. řádu; dle stěžovatelova názoru však ke zhoršení procesní situace obžalovaného přiznáním spravedlivé odměny obhájci za vykonanou obhajobu dojít nemohlo) a konečně 4) považuje za nesprávné i rozhodnutí nepřiznat mu k náhradě za promeškaný čas režijní paušály ve vztahu k hlavním líčením ve dnech 1. 6. 2009, 29. 6. 2009 a 19. 10. 2009. K porušení ohlášených ústavně zaručených práv došlo dle stěžovatele tím, že soud vyložil a aplikoval rozhodné právní předpisy - trestní řád a advokátní tarif - v rozporu s jejich smyslem a napadené rozhodnutí tím vykazuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti a obsahuje prvky svévole, nadto za situace, kdy se stížností obžalovaného proti usnesení krajského soudu neměl možnost seznámit [ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 písm. c) tr. řádu], a tudíž ani se k ní vyjádřit. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti atuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Podmínkou zásahu Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů je tedy jen takové porušení jimi aplikovaného práva, jež stěžovateli způsobuje kvalifikovanou - ústavněprávně relevantní - újmu v jeho právním postavení. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod. To je vyznamné potud, že tak je tomu i v posuzované věci. Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny se v rovině právního posouzení věci (o což v daném případě jde výlučně) nemůže projevit jinak než poměřením, zda obecnými soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Nic z řečeného posuzované ústavní stížnosti nesvědčí. Její podstatou je totiž toliko námitka, že obecné soudy při rozhodování o stěžovatelově odměně a náhradách ve smyslu § 151 odst. 3 tr. řádu "nesprávně" aplikovaly ustanovení advokátního tarifu, čímž však není ničím jiným, než otevřením polemiky se závěry obecných soudů, a stěžovatel - zcela nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě - a toliko spolu s tvrzením o extrémním rozporu s principy spravedlnosti - Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu (instančnímu) přezkumu; jak bylo však výše řečeno, "věcná správnost" kritériem ústavněprávního přezkumu sama o sobě není. Ústavnímu soudu se proto přísluší omezit na zjištění, že odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí je racionální, srozumitelné a znaky libovůle nevykazuje. I kdyby mohly být námitky stěžovatele hodnoceny jako relevantní (resp. jím předestřený výklad "správnější" než výklad zvolený obecnými soudy), spadají svojí povahou zásadně do rámce podústavního práva, a ústavněprávní reflex zjevně postrádají (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2006 sp. zn. II. ÚS 435/06). Je přiléhavé též zaznamenat, že ústavněprávnímu přezkumu přípustné by mohly být pouze ty stěžovatelovy námitky, jež nemohl směřovat již proti rozhodnutí krajského soudu; skutečnost, že stěžovatel sám nepodal proti němu stížnost z osobních pragmatických důvodů (urychlení vyplacení odměny po odvedení DPH), nemůže být významná. Okolnost, že mu nebylo oznámeno podání stížnosti obžalovaným, stěžovatelova procesní práva v dané věci omezit z povahy věci nemohlo, neboť prostor pro oponenturu neodůvodněné stížnosti obžalovaného logicky zde dán nebyl; své stanovisko ostatně stěžovatel vyjádřil již ve svém vyúčtování (návrhu) ze dne 15. 10. 2009. K ostatním stěžovatelem tvrzeným základním právům, jež měla být dotčena, je namístě poukázat na stanovisko Pl. ÚS-st.-1/96, v němž Ústavní soud mimo jiné uvedl, že při posuzování rozporu rozhodnutí obecných soudů s ustanoveními tehdy platného advokátního tarifu je z hlediska ústavního rozhodné, zdali se tento rozpor dotýká čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny intenzitou narušující princip proporcionality, tj. způsobem spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být intenzita, s níž bylo případně zasaženo do Ústavou zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 60/97, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 11, str. 9 a násl.). Existenci této "intenzity" zásahu v projednávané věci rozhodně dovodit nelze, a to i kdyby podústavní nesprávnost mohla být vskutku "ve hře". Z řečeného je tedy přiléhavé učinit závěr, že podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných v dané věci splněny nejsou. Tím je shora předznačený úsudek, že stěžovatelova ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, odůvodněn. Jako takovou ji Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. února 2012 Jan Musil v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.