III.ÚS 1693/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. Ivy Enachescu-Hroncové, Ph.D., zastoupené Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou, sídlem Jaselská 197/14, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2026 č. j. 24 Cdo 3225/2025-250, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Kateriny Franklin, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu z důvodu tvrzeného rozporu s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že 7. 1. 2018 se zůstavitel trpící virovým respiračním onemocněním ze svého bytu v Kanadě telefonicky připojil k předem sjednané pracovní schůzce, která probíhala na území České republiky v bytě stěžovatelky. Během tohoto hovoru na hlasitý odposlech zůstavitel prohlásil, že se má stěžovatelka stát den po jeho smrti vlastníkem jeho bytu v K. Tomuto telefonickému prohlášení byly v bytě stěžovatelky současně přítomny další čtyři osoby. Později byl zůstavitel z důvodu zhoršení zdravotního stavu hospitalizován a 19. 1. 2018 ve věku 101 let zemřel.

3. Okresní soud v Kroměříži (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 4. 12. 2023 ukončil účast stěžovatelky v pozůstalostním řízení po zůstaviteli, neboť se nejedná o jejích právech a povinnostech (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). V odůvodnění poukázal zejména na to, že u zůstavitele nebyly splněny podmínky pro pořízení závěti s úlevami podle § 1542 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Vyložil, že závěť s úlevami může být pořízena za splnění dvou kumulativních podmínek - zaprvé, zůstavitel musí být pro nenadálou událost v patrném a bezprostředním ohrožení života a zadruhé, ústní závěť musí pořídit před třemi současně přítomnými svědky. Ve věci stěžovatelky však nebyla naplněna ani jedna z těchto podmínek. Zůstavitel nebyl v dané chvíli v bezprostředním ohrožení života v důsledku nenadálé situace, neboť jeho vysoký věk ani onemocnění běžnou virovou infekcí za takovou nenadálou situaci bez dalšího považovat nelze. Současně závěť s úlevami nepořídil před třemi současně přítomnými svědky, jelikož zůstavitel se nacházel v Kanadě a tvrzení svědci v České republice, přičemž se spojili pouze pomocí telefonického hovoru. Z toho důvodu stěžovatelkou tvrzená ústní závěť zůstavitele, v níž je stěžovatelka označena jako dědička bytové jednotky v K., není způsobilá být řádným dědickým titulem, na jehož základě by stěžovatelka měla být jako dědička účastnicí pozůstalostního řízení.

4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") potvrdil při mírně pozměněné formulaci první výrok rozsudku okresního soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). V odůvodnění korigoval závěr okresního soudu, že u osoby tak vysokého věku nelze přistoupit na nenadálost zhoršení zdravotního stavu vedoucího k bezprostřednímu ohrožení života. Místo toho uvedl, že i osoba vysokého věku se může ocitnout v neočekávaném bezprostředním ohrožení života. U zůstavitele však k takové situaci nedošlo, jelikož se po telefonu účastnil plánované pracovní schůzky (na níž pak měl pořídit ústní závěť). To svědčí přinejmenším o jeho schopnosti telefonické komunikace a řešení dokonce i pracovních záležitostí. U zůstavitele tak byla v době tvrzeného pořízení ústní závěti patrně zachována schopnost telefonicky kontaktovat advokáta v místě svého bydliště (velké městské aglomeraci) a pořídit s jeho pomocí standardní písemnou závěť. Ostatně zůstavitel komunikoval ohledně možnosti pořízení písemné závěti již několik týdnů předtím s velvyslanectvím České republiky v Kanadě. S ohledem na to, že nebyla naplněna první ze dvou kumulativních podmínek pro pořízení závěti s úlevami, nebylo nutné podrobněji se zabývat naplněním druhé podmínky (účasti svědků při pořízení závěti). Současně okresnímu soudu vytknul, že se měl zabývat otázkou formální platnosti ústní závěti nejen z pohledu českého práva, ale také práva Britské Kolumbie, neboť k formální platnosti pořízení pro případ smrti postačí splnění formálních požadavků vyplývajících z alespoň jednoho z právních řádů. Dospěl však k závěru, že ve věci nebyly naplněny ani podmínky plynoucí z kanadského práva (mj. ta, že o platnosti takto pořízené závěti by muselo být vedeno samostatné řízení, které však dle dostupných informací nebylo nikdy zahájeno).

5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. V odůvodnění uvedl, že (ústní) závěť s úlevami je zvláštní formou závěti a její pořízení je umožněno jen ve výjimečných případech, kdy zůstavitel nemá možnost pořídit závěť některou z běžných forem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4333/2017). Zjištěný skutkový stav však v nyní posuzované věci takový závěr neumožňoval. Respirační onemocnění zůstavitele nebylo nenadálou událostí, která by ohrožovala jeho život. Rovněž nelze dovodit, že zůstavitel se v době pořízení ústní závěti ocitl v patrném a bezprostředním ohrožení života, pokud její pořízení ponechal až na předem sjednaný pracovní hovor s hlasitým odposlechem. Navíc pokud zůstaviteli nebránil jeho zdravotní stav v době pořízení závěti v účasti na předem sjednané pracovní schůzce, není na místě ani úvaha, že nebyl s to pořídit závěť bez úlev nebo se telefonicky obrátit na kancelář v místě svého pobytu a nechat si vyhotovit standardní závěť. Ostatně s pořízením závěti v Kanadě již měl zkušenosti, neboť v minulosti již jednu závěť tímto způsobem sepsal (nota bene, podle této starší závěti soudy nakonec postupovaly v pozůstalostním řízení). Ztotožnil se i se závěrem krajského soudu o nenaplnění podmínek podle kanadského práva.

II. Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud při posouzení otázky nenadálosti ve smyslu § 1542 občanského zákoníku postupoval přepjatě formalisticky, neboť účelem této právní úpravy je umožnit osobám, které se v důsledku nenadálé události ocitnou v situaci, kdy reálně nemohou pořídit závěť standardní formou. Stěžovatelka setrvává na svém názoru, že zůstavitel se nacházel v patrném a bezprostředním ohrožení života, pročež byly naplněny podmínky pro vyhotovení závěti s úlevami. V důsledku neočekávaného respiračního onemocnění a dalších zdravotních omezení souvisejících s vysokým věkem zůstavitel neměl možnost pořídit závěť standardním způsobem, byť se o to snažil. Redukcionistický výklad uvedeného ustanovení ze strany obecných soudů, kdy je vyžadována medicinská vzácnost nastalého zdravotního stavu, u starých nebo polymorbidních osob ve své podstatě vylučuje možnost pořízení závěti s úlevami. Stěžovatelka navíc rozporuje závěr soudů o tom, že nebyly naplněny ani podmínky pro vyslovení platnosti ústní závěti podle kanadského práva. Tím mělo dojít k porušení práva stěžovatelky na ochranu majetku a spravedlivý proces.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pouze v případě, kdy je rozhodovací činnost soudů stižena vadami, jež ve svém důsledku porušují ústavně zaručená základní práva a svobody, lze uvažovat o jeho zásahu (nález ze dne 9. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 3047/23, bod 11).

9. Interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k vyhovění její ústavní stížnosti (např. usnesení ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 435/20).

10. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat za situace, kdy je rozhodování obecných soudů stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc. Jiným příkladem je situace, kdy se obecný soud dopustí neakceptovatelné libovůle, např. nerespektuje jednoznačně znějící kogentní normu nebo zjevně a neodůvodněně vybočí ze standardů výkladu, který je uznáván v soudní praxi nebo odpovídá všeobecně přijímanému chápání právních institutů právní vědou [nálezy ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), ze dne 28. 6. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2795/09 (N 129/57 SbNU 583) či ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 14/17 (N 84/89 SbNU 269)], ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 463/23, ze dne 11. 9. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 23/24)].

11. Účelem úlev při pořizování závěti podle § 1542 odst. 1 občanského zákoníku je zajistit platnost takových závětí, které vznikají v situaci, kdy je život zpravidla v bezprostředním ohrožení a není možno dostát náležitostem obyčejného pořízení. Ulehčení spočívají ve snížení nároků na formální stránku poslední vůle. Vzhledem k mimořádnému charakteru závěti a v situaci, kdy by byla dána možnost použití řádné formy závěti, bude lépe preferovat tuto řádnou formu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2018 sp. zn. 21 Cdo 4333/2017; Salák, P. in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník. § 1475-1720. Velký komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 445).

12. Obecné soudy podrobně zkoumaly, zda se zůstavitel v době zamýšleného pořízení ústní závěti nacházel v bezprostředním ohrožení života a zda šlo o událost nenadálou. Zjistily, že zůstavitel v rozhodné době nebyl v bezprostředním ohrožení života, které by mu znemožňovalo pořídit závěť standardní formou. Pořízení ústní závěti si nechal na konec předem sjednané pracovní schůzky. O pořízení (nové) písemné závěti úřední cestou prostřednictvím honorárního konzula přitom usiloval již několik týdnů předem. Pokud zůstaviteli nebránil jeho zdravotní stav v době pořízení závěti v účasti na předem sjednané pracovní schůzi, není namístě úvaha, že by nemohl pořídit závěť bez úlev, nebo se telefonicky obrátit na kancelář v místě svého pobytu a nechat si vyhotovit závěť. Běžné virové onemocnění v době pořízení závěti nebylo nenadálou a nepředvídatelnou událostí, a to ani za situace, kdy se zůstavitel s jinými osobami stýkal jenom minimálně.

13. Závěr, že za těchto okolností nebyly naplněny předpoklady pro závěť s úlevami podle § 1542 odst. 1 občanského zákoníku, není neakceptovatelnou libovůlí, nejde o interpretaci a aplikací zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu. K zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky proto nedošlo.

14. Jelikož Ústavní soud nedospěl k závěru o porušení stěžovatelčiných základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 30. července 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu