III.ÚS 1708/21

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Ř., zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou, sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2021 č. j. 25 Cdo 770/2021-831 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. září 2018 č. j. 12 Co 74/2014-754, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníků řízení, a J. Ř., města Š., obchodní společnosti Š. provozní vodohospodářská společnost a. s. a obchodní společnosti Vodohospodářská zařízení Š. a.s., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel, stručněji shrnuto, jako jeden z žalobců vedl řízení na zaplacení částky 240 000 Kč s odůvodněním, že jde o škodu vzniklou v souvislosti se smrtí jeho matky A. Ř., která spadla při sekání trávy do nezajištěné hluboké kanálové vpusti na pozemku žalovaného města Š. a utrpěla velmi těžká zranění, kterým dne 26. 7. 2006 podlehla.

3. Soud prvého stupně rozhodl, že žalované město a obchodní společnosti jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně každému z žalobců částku 240 000 Kč a rozhodl o nákladech řízení.

4. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 9. 2018 č. j. 12 Co 74/2014-754 bylo k odvolání žalovaných rozhodnuto (mimo jiné) tak, že ve vztahu ke stěžovateli byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen co do částky 216 000 Kč, a co do částky 24 000 Kč byla žaloba zamítnuta.

5. Stěžovatelem podané dovolání proti rozsudku krajského soudu bylo odmítnuto pro nepřípustnost dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy nebo o vztah pracovněprávní, a dovoláním je požadována změna rozsudku odvolacího soudu v rozsahu peněžitého plnění nepřevyšujícího 50 000 Kč.

II. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel není spokojen s tím, že krajský soud určil 10% spoluzavinění A. Ř. na jejím úraze. Všechny instance obecných soudů se shodly, že se nedopustila žádného protiprávního jednání, dokonce na nebezpečnost daného místa dříve upozorňovala, a naopak žalovaní navzdory upozornění nekonali. Soud prvého stupně se správně domníval, že stanovení spoluzavinění poškozené je v tomto případě v rozporu s dobrými mravy.

7. Co se týče usnesení Nejvyššího soudu, dle stěžovatele je jeho postup možná v souladu se zákonem, nicméně i tak jde o formalismus. Nejvyšší soud nenaplnil svoji úlohu sjednocovat judikaturu nižších soudů.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno uvedené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen dle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proti rozhodnutí Nejvyššího soudu přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), v části týkající se rozsudku krajského soudu však procesní předpoklady k projednání nesplňuje (viz dále).

IV. Posouzení opodstatněnosti a včasnosti ústavní stížnosti

9. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, přičemž důvody jeho nepřípustnosti ve svém usnesení vyložil. Souladnost takovéhoto posouzení podaného dovolání s příslušnou procesní úpravou stěžovatel ve své ústavní stížnosti v zásadě ani nerozporuje. Pouhá nespokojenost stěžovatele s následky použití této právní úpravy ústavněprávní argumentaci nepředstavuje. Ústavní soud za této situace shledává ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněnou.

10. Předestřené skutečnosti mají nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení včasnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku krajského soudu. V ní je totiž třeba ústavní stížnost, z důvodů které budou vyloženy, hodnotit jako opožděnou.

11. Lhůty k podání ústavní stížnosti jsou upraveny v § 72 odst. 3 až 5 zákona o Ústavním soudu, kdy na většinu situací dopadá lhůta dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Lhůty stanovené uvedenými ustanoveními jsou přitom propadné a nelze je tedy ani prodloužit, ani prominout. Zjistí-li Ústavní soud nedodržení lhůty, ústavní stížnost bez jednání odmítne.

12. Podáním nepřípustného opravného prostředku nedochází k prodloužení lhůty k podání ústavní stížnosti proti jí napadeným rozhodnutím (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 378/06 a ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 3874/13, dostupná na http://nalus.usoud.cz). To neplatí pouze tehdy, jestliže by mimořádný opravný prostředek byl orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, což ale není případ posuzované věci (a stěžovatel to ani netvrdí). Za rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu uvedené úpravy v zákoně o Ústavním soudu je tak třeba považovat rozsudek krajského soudu ze dne 27. 9. 2018. Ten musel být stěžovateli doručen v každém případě dříve, než Nejvyšší soud rozhodl dne 14. 4. 2021 o podaném dovolání. Ústavní stížnost však byla podána až dne 25. 6. 2021. Příslušná dvouměsíční lhůta tak zjevně nebyla dodržena.

13. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. května 2022 Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu