III.ÚS 1708/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace KOLŠTEJN a.s., sídlem Zborovská 814/19, Praha 5 - Smíchov, zastoupené JUDr. Pavlem Pohorským, advokátem, sídlem Revoluční 767/25, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 117/2025-92 ze dne 17. dubna 2026 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 65 Af 5/2022-147 ze dne 13. května 2025, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Na základě smlouvy o poskytnutí dotace z 16. listopadu 2011 stěžovatelka získala dotaci na náhradu způsobilých výdajů vzniklých při realizaci projektu "Rekonstrukce zámku Kolštejn na konferenčně-společenské centrum se stylovým 4* renesančním hotelem". Poskytovatel dotace přislíbil stěžovatelce poskytnout finanční podporu v maximální výši 24 667 102,24 Kč (48,5 % způsobilých výdajů projektu), fakticky jí poskytl dotaci ve výši 22 147 835,30 Kč. V návaznosti na prověření porušení rozpočtové kázně v rámci uvedeného projektu Úřad Regionální rady regionu soudržnosti Střední Morava (správce daně) uložil stěžovatelce platebním výměrem z 3. února 2020 odvod za porušení rozpočtové kázně v rozsahu 100 % poskytnuté dotace. Porušení rozpočtové kázně spočívalo 1) v neoprávněném nárokování nezpůsobilých nákladů (dodávky a stavební práce buď nebyly vůbec provedeny, nebo nebyly provedeny podle smluvního rozpočtu), 2) v nedokončení projektu ve stanoveném termínu a 3) ve zřízení zástavního práva k dotované nemovitosti bez souhlasu poskytovatele.

3. Neoprávněné vyúčtování nákladů a pozdní dokončení projektu posoudil správce daně jako realizaci projektu v zásadním rozporu s předloženou žádostí, což je druh porušení rozpočtové kázně upravený v bodu 27 přílohy č. 2 Pravidel pro určování výše odvodu (pravidla), za nějž je možné uložit podle pravidel toliko odvod ve výši 100 % poskytnuté dotace. Stejnou výši odvodu uložil správce daně stěžovatelce za zřízení zástavního práva bez souhlasu poskytovatele dotace, které ve smyslu bodu 23, přílohy č. 2 pravidel kvalifikoval jako neoprávněně či bez souhlasu poskytovatele dotace zřízené zástavní právo. Celková výše uloženého odvodu se tedy rovnala částce, jež byla stěžovatelce poskytnuta.

4. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí správce daně odvolání, které vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 5. května 2022 zamítl a pouze změnil některé dílčí údaje výroku rozhodnutí správce daně. Uvedl, že jelikož pravidla v bodech 23 a 27 přílohy č. 2 neumožňují snížení odvodu pod 100 %, byl nucen stanovenou výši odvodu potvrdit.

5. K žalobě vedlejšího účastníka Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem č. j. 65 Af 5/2022-107 ze dne 30. ledna 2024 rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil s odůvodněním, že se správní orgány přiměřeností výše uloženého odvodu nezabývaly, neboť vycházely z toho, že pravidla pro určování výše odvodu připouštějí uložení odvodu toliko ve výši 100 %. Přiměřeností uloženého odvodu se však správní orgány měly zabývat na základě § 22 odst. 5 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění účinném do 20. února 2015 (malá rozpočtová pravidla), a judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu bez ohledu na to, zda pravidla umožňovala snížení odvodu pod stanovenou hranici (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 146/2020-37 ze dne 30. června 2022 nebo nález sp. zn.

III. ÚS 1344/23 ze dne

18. října 2023).

6. Ke kasační stížnosti vedlejšího účastníka Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 8 Afs 76/2024-40 ze dne 31. ledna 2025 rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poukázal na svou judikaturu, podle které již samotné sazby uvedené v sazebníku lze považovat za naplňující požadavek nezbytné přiměřenosti mezi porušením určitého pravidla a za něj následující opravou. Správní orgán není povinen sám uměle vytvářet a domýšlet množinu důvodů, pro které se od doporučené pevné sazby neodchýlil, ale má tak činit především v návaznosti na argumentaci a konkrétní důvody uplatněné příjemcem dotace. K zásahu ze strany správních soudů by mělo docházet pouze v případě zjištění, že došlo k uložení odvodu ve výši zjevně nepřiměřené, excesivní a svévolné. Tato východiska nejsou ani v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, kterou krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku na několika místech zdůrazňuje. Je přitom podstatné, zda argumentace příjemce dotace zpochybňuje vůbec samotné podřazení určitého jednání či pochybení pod příslušnou položku, nebo uvádí důvody směřující toliko ke snížení sazebníkem stanoveného odvodu v rámci určité položky. Krajský soud pochybil, když se těmito otázkami nezabýval.

7. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. I. ÚS 1042/25 ze dne 22. dubna 2025 pro nepřípustnost, neboť rozsudek Nejvyššího soudu nebyl konečným rozhodnutím ve věci.

8. Napadeným rozsudkem č. j. 65 Af 5/2022-147 ze dne 13. května 2025 krajský soud žalobu zamítl. Konstatoval, že jeho předchozí právní závěr, že se lze odchýlit od sazby stanovené v pravidlech, byl Nejvyšším správním soudem shledán nezákonným, a krajský soud je tímto právním závěrem vázán. Dospěl k závěru, že pravidla pro určování výše odvodu jsou dostatečně kazuistická, když obsahují celou řadu nejrůznějších pochybení, a jednotlivé výše odvodů jsou odstupňované podle jejich závažnosti. Stěžovatelka v daňovém řízení nezpochybnila žádnou konkrétní námitkou, že by snad jednotlivá zjištění nespadala právě pod uvedené body. Vedlejší účastník nehodnotil možnost korekce odvodu s ohledem na to, že byl naplněn účel dotace, protože v řízení taková argumentace nezazněla, stěžovatelka v žalobě nenamítala, že by snad zvolené výše sazeb byly excesivní či svévolné.

9. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost. V prvním okruhu námitek polemizovala se závěry krajského soudu o přiměřenosti uloženého odvodu, ve druhém okruhu námitek poukazovala na v mezidobí vydaný rozsudek Soudního dvora ze dne 27. listopadu 2025, C-539/24, Mikroregion Porta Bohemica, týkající se prekluzivní lhůty ve věci odvodů za porušení rozpočtové kázně, která je osmiletá. Tvrdila, že s ohledem na vydání rozhodnutí vedlejším účastníkem 5. května 2022 prekludovala všechna porušení spáchaná před 5. květnem 2014, tedy všechna jednání vyhodnocená správními orgány jako neoprávněné nárokování nezpůsobilých nákladů a odvod má být stanoven jen za zbývající pochybení, přičemž je třeba znovu posoudit jeho přiměřenost.

10. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost zamítl. První okruh námitek považoval za nepřípustný, neboť tyto námitky brojí proti prvnímu (závaznému a neměnnému) rozsudku Nejvyššího správního soudu. Námitky tvrzené prekluze neshledal důvodné.

11. Stěžovatelka setrvává na svém názoru, že správní orgány a soudy pochybily, když nezvážily přiměřenost jí uloženého odvodu. Takový postup má za rozporný s judikaturou Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, na kterou odkazuje. Dále stejně jako v kasační stížnosti opakuje, že nebyla zachována osmiletá prekluzivní lhůta pro vydání rozhodnutí ve vztahu k jednotlivým nesrovnalostem, ohledně kterých počaly běžet lhůty před 5. květnem 2014.

12. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem.

13. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy České republiky). Nepřísluší mu ani přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy zasahuje jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní. Ústavní soud ve věci stěžovatelky žádné z takových pochybení neshledal.

14. Jde-li o otázku přiměřenosti uloženého odvodu, stěžovatelka nijak nerozporuje závěr Nejvyššího správního soudu, že jde o nepřípustné námitky, protože kasační stížnost v této části směřuje proti rozhodnutí krajského soudu, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; stěžovatelka přitom nenamítala, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu (§ 104 odst. 3 soudního řádu správního). Za této situace, kdy stěžovatelka svými námitkami pouze vyjadřovala nesouhlas se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu ohledně otázky přiměřenosti uloženého odvodu, obstojí z ústavního hlediska závěr Nejvyššího správního soudu o nepřípustnosti těchto kasačních námitek, který byl dostatečně odůvodněn odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu i nálezovou judikaturu Ústavního soudu (body 12 až 15 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).

15. Krajský soud v napadeném rozsudku respektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu, že k zásahu správních soudů by mělo docházet pouze v případě zjištění, že došlo k uložení odvodu ve výši zjevně nepřiměřené, excesivní a svévolné, k tomu bude zpravidla zapotřebí posoudit nejen to, jakou podobu má popis konkrétních "porušení" použitý v příslušném sazebníku, ale zohlednit mimo jiné i to, jaké důvody pro odchýlení se od uvedené sazby v dané věci příjemce dotace předestřel. Krajský soud konstatoval, že stěžovatelka v daňovém řízení nepředestřela žádnou konkrétní argumentaci ohledně nepřiměřenosti odvodu za neoprávněné nárokování nezpůsobilých nákladů a nedokončení projektu ve stanoveném termínu, v odvolání brojila výhradně proti závěrům správce daně týkajícím se samotného porušení rozpočtové kázně. To nečiní ani v ústavní stížnosti.

16. Závěru krajského soudu, že výši uloženého odvodu se stěžovatelce nepodařilo žádnou žalobní námitkou zpochybnit, proto nelze z pohledu ústavnosti ničeho vytknout. Odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. III. ÚS 1344/23 neobstojí. V odkazované věci Ministerstvo průmyslu a obchodu z důvodu porušení dotačních podmínek stěžovatelem přistoupilo bez jakéhokoli správního uvážení ohledně závažnosti porušení dotačních podmínek ke krácení dotace, ačkoli stěžovatel v kasační stížnosti, a předtím i v žalobě tvrdil naplnění cíle dotačního programu i řadu dalších konkrétních (výjimečných) okolností věci. Nadto v nyní posuzované věci nejde o nevyplacení dotace, ale o uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně.

17. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku dostatečně vypořádal i s námitkou stěžovatelky týkající se prekluze práva stanovit odvod za neoprávněné nárokování nezpůsobilých nákladů. S odkazem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie vysvětlil, proč nepovažuje (typově podobné a úzce provázané) jednotlivé žádosti o platby za samostatné nesrovnalosti, nýbrž za jednu nesrovnalost, a že počátek běhu prekluzivní lhůty je nutno odvozovat až od okamžiku podání poslední (šesté) žádosti o proplacení nákladů (30. června 2015), nikoli páté žádosti (30. dubna 2014), přestože šestá žádost nebyla proplacena a nedošlo tak ke vzniku výhody. Nejvyšší správní soud se vypořádal i se stěžovatelkou uváděným rozsudkem Evropského soudního dvora ze dne 6. října 2015, C-59/14, Ernst Kollmer, a uvedl, že závěry tohoto rozsudku o tom, kdy dojde k poškození rozpočtu ve smyslu čl. 1 odst. 2 Nařízení Rady (ES, EURATOM) č. 2988/95 ze dne 18. prosince 1995 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství (až v den, kdy je přijato rozhodnutí o konečném přiznání výhody) nemění nic na skutečnosti, že nesrovnalostí je i jednání, v důsledku kterého by mohl být poškozen rozpočet Evropské unie (v dané věci již samotné podání neoprávněné žádosti). Odkazuje-li stěžovatelka na rozsudek krajského soudu č. j. 65 Af 2/2024-66 (vydaný v jiné věci), který na běh prekluzivní lhůty pro stanovení odvodu nahlíží jinak, ten nebyl podroben přezkumu Nejvyššího správního soudu a jeho závěry nejsou pro nyní posuzovanou věc určující.

18. Přednese-li soud srozumitelným způsobem klíčové úvahy, které jej vedly k rozhodnutí, a vypořádá-li se s relevantními argumenty, čemuž napadaná rozhodnutí vyhovují, nejsou rozhodnutí protiústavní jen proto, že podle názoru stěžovatelky měly být soudy vedeny jinými úvahami, resp. se měly s relevantními argumenty vypořádat jinak. Napadená rozhodnutí proto z ústavního hlediska obstojí.

19. Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 8. července 2026 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu