III.ÚS 1710/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti a) PETR FRANTA architekti & asoc., spol. s r. o., se sídlem Londýnská 596/28, Praha 2, a b) Ing. arch. Petra Franty, zastoupených JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem, se sídlem Voršilská 10, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2025, č. j. 23 Cdo 1268/2024-443, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2023, č. j. 2 Co 49/2022-413, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2022, č. j. 32 C 37/2016-353, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a TECHNICO Opava, s. r. o., se sídlem Hradecká 1576/51, Opava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Vedlejší účastnice je generálním projektantem stavby "ČVUT - Český institut informatiky, robotiky a kybernetiky". Stěžovatelka vystupovala v projektu jako zhotovitelka části projektové dokumentace stavby a stěžovatel jako architekt a autor architektonického návrhu stavby. Stěžovatelka i stěžovatel později podali proti vedlejší účastnici žalobu: a) Stěžovatelka se domáhala zaplacení smluvní odměny ve výši 726 000 Kč za řádné zhotovení projektové dokumentace stavby. b) Stěžovatel žádal o přiměřené zadostiučinění ve výši 100 000 Kč za neoprávněný zásah do svých autorských práv. Vedlejší účastnice mu totiž podle něj neumožnila řádný autorský dohled a zanesla do dokumentace úpravy, které zkomolily architektonickou koncepci díla, snížily jeho hodnotu a ohrozily autorovu profesní čest.

2. Městský soud žalobu zamítl. Ohledně nároku na smluvní odměnu soud rozhodl, že stěžovatelka neprokázala řádné a včasné předání díla v dohodnuté formě a počtu vyhotovení. Ohledně nároku na přiměřené zadostiučinění soud uznal, že vedlejší účastnice provedla v projektové dokumentaci změny, které byly způsobilé dílo zkomolit a snížit jeho hodnotu. Ve výsledku však k žádnému zkomolení nedošlo. Změny dokumentace byly opraveny ještě před realizací díla stavbou nebo k nim došlo na přání investora.

3. Vrchní soud zrušil rozhodnutí o nároku na smluvní odměnu a potvrdil rozhodnutí o nároku na přiměřené zadostiučinění. Ve vztahu k nároku na smluvní odměnu nebyl městský soud věcně příslušný. Spor o smluvní odměnu za zhotovení díla je sporem ze smlouvy o dílo a z hlediska povinnosti zaplatit cenu díla není podstatné, zda jde o autorské dílo. Vrchní soud proto v této části postoupil věc místně příslušnému okresnímu soudu. Ve vztahu k nároku na zadostiučinění vrchní soud uvedl, že případná újma nedosáhla intenzity odůvodňující přiznání peněžitého zadostiučinění a že tvrzený zásah nemohl mít vliv na pověst autora nebo jeho díla.

4. Nejvyšší soud zamítl stěžovatelčino dovolání ohledně nároku na smluvní odměnu a odmítl stěžovatelovo dovolání ohledně nároku na přiměřené zadostiučinění. Ve vztahu k prvnímu nároku potvrdil, že spor o zaplacení ceny za provedení díla není sporem vyplývajícím z práva duševního vlastnictví - a to ani tehdy, pokud tato cena zahrnuje licenční odměnu. Ve vztahu k nároku na přiměřené zadostiučinění nejsou úvahy soudů zjevně nepřiměřené a jejich závěry neodporují ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.

II. Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé podali ústavní stížnost proti všem třem rozhodnutím. Tato rozhodnutí podle nich porušují jejich právo na vlastnictví majetku, ochranu výsledků tvůrčí duševní činnosti a na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 11, čl. 34 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

6. Stěžovatelka považuje rozhodnutí o smluvní odměně za protiústavní z těchto důvodů: a) Vrchní soud postoupil věc Okresnímu soudu v Opavě neodůvodněně, překvapivě a nedůvodně. Postoupení věci je odůvodněno změnou rozhodovací praxe o věcné příslušnosti, která nastala až během řízení. Vrchní soud neodůvodnil tuto změnu dostatečně, čímž porušil stěžovatelčino legitimní očekávání. Postoupení je navíc nesprávné, protože důvodem pro posouzení sporu jako sporu vyplývajícího z práva duševního vlastnictví je, že u něj "cena" zahrnuje nejen cenu za práci autora, ale i licenční odměnu za poskytnutí oprávnění k užití výsledku. Závěr soudů zatěžuje okresní soudy vysoce specializovanou agendou, kterou mají jednotným způsobem posuzovat specializované senáty krajských soudů. b) Postoupení věci Okresnímu soudu v Opavě je v této věci nehospodárné a nepraktické. Městský soud provedl rozsáhlé dokazování, které bude nutné opakovat. S obvodem Okresního soudu v Opavě spojuje spor pouze sídlo vedlejší účastnice. Ve věci však jde o stavební realizaci v Praze, vedlejší účastnice má kancelář v Praze a účastníci sídlí v Praze. Kvůli postoupení věci se po 8 letech odsune výsledek sporu na neurčito. c) Nejvyšší soud chybně a bez řádného odůvodnění odmítl posoudit argumentaci ohledně porušení legitimního očekávání při rozhodnutí o věcné příslušnosti (§ 13 občanského zákoníku). Nejvyšší soud označil tuto námitku za nepřípustnou námitku "jiné vady řízení", ke které by mohl přihlédnout jen při přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným ve vztahu k související otázce věcné příslušnosti soudu ve sporech vyplývajících z práva duševního vlastnictví.

7. Stěžovatel považuje rozhodnutí o zadostiučinění za protiústavní z těchto důvodů: d) Soudy řádně neodůvodnily a nezohlednily závažnost, intenzitu a délku trvání zásahu, jeho vnímání stěžovatelem, vztah vedlejší účastnice k zásahu, její úmysl a snahu ušetřit na úkor stěžovatelů i preventivně-sankční funkci zadostiučinění. e) Soudy mohly přiznat stěžovateli nižší než žalovanou částku (například i symbolickou 1 Kč) a chybně mu nepřiznaly ani nárok na omluvu. Úplné zamítnutí žaloby jen proto, že omluva nebyla žalována, je alibistické a představuje sekundární viktimizaci. f) Soudy nesprávně kladly důraz na to, že stěžovatel zabránil zkomolení finální stavby, a toto úsilí vyhodnotily k jeho tíži. Stěžovatelovo pracovní nasazení pramenilo ze strachu o profesní renomé u prestižního investora a obavy z ostudy. g) Vrchní soud nepřípustně odkázal stěžovatele na náhradu nákladů od investora namísto přiznání zadostiučinění proti vedlejší účastnici jako původci újmy, čímž zaměnil a započetl dva zcela samostatné a nezávislé nároky. h) Nejvyšší soud nesprávně označil tvrzení ohledně strachu o renomé a profesní čest za nepřípustná "nova", ačkoli stěžovatel tyto skutečnosti tvrdil již od počátku řízení. i) Mezi rozhodnutím městského a vrchního soudu došlo k podstatnému posunu v odůvodnění rozhodnutí. Nejvyšší soud měl proto povinnost dovolání projednat jako přípustné a neupřít mu právo na opravný prostředek.

III. Posouzení procesních předpokladů řízení

8. Ústavní soud není příslušný k projednání ústavní stížnosti proti zrušené části rozhodnutí městského soudu. Ústavní soud totiž nemůže přezkoumat rozhodnutí, které je v době jeho rozhodování již zrušeno nebo změněno [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3377/23, bod 11; IV. ÚS 222/23, bod 13; III. ÚS 2160/25, bod 13; III. ÚS 1718/24, bod 6].

9. Ve zbylém rozsahu je ústavní stížnost přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady - včetně možnosti podat stížnost proti rozhodnutí vrchního soudu o věcné nepříslušnosti podle § 221 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3256/25, body 2, 5 a 8; III. ÚS 3038/24, body 2 a 10; II. ÚS 275/24, bod 12).

III. Posouzení procesních předpokladů řízení

8. Ústavní soud není příslušný k projednání ústavní stížnosti proti zrušené části rozhodnutí městského soudu. Ústavní soud totiž nemůže přezkoumat rozhodnutí, které je v době jeho rozhodování již zrušeno nebo změněno [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3377/23, bod 11; IV. ÚS 222/23, bod 13; III. ÚS 2160/25, bod 13; III. ÚS 1718/24, bod 6].

9. Ve zbylém rozsahu je ústavní stížnost přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady - včetně možnosti podat stížnost proti rozhodnutí vrchního soudu o věcné nepříslušnosti podle § 221 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3256/25, body 2, 5 a 8; III. ÚS 3038/24, body 2 a 10; II. ÚS 275/24, bod 12).

IV. Posouzení ústavní stížnosti

10. Podstatou tohoto řízení je otázka, zda obecné soudy ústavně souladným způsobem rozhodly ve věci stěžovatelčiny žaloby na zaplacení smluvní odměny (část III.1 usnesení) a stěžovatelovy žaloby na přiznání přiměřeného zadostiučinění (část III.2 usnesení).

11. Rozhodnutí o těchto žalobách závisí především na hodnocení skutkového stavu a výkladu podústavního práva. Tento úkol přitom náleží především obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy neporušily ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelů [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

12. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí s ohledem na námitky stěžovatelů a dospěl k závěru, že jejich ústavně zaručená práva a svobody nebyly porušeny. III.1 Posouzení stěžovatelčiny ústavní stížnosti - smluvní odměna 13. Ústavní soud neshledal, že by postoupení věci o stěžovatelčině žalobě bylo protiústavním způsobem nedůvodné, neodůvodněné nebo překvapivé [námitka a)].

14. Ústavní soud nepovažuje za protiústavní samotný závěr, podle něhož "spor o zaplacení ceny za provedení díla není sporem vyplývajícím z práva duševního vlastnictví podle § 9 odst. 2 písm. g) o. s. ř. ani tehdy, pokud se zhotovitel ve smlouvě o dílo zavázal provést činnost, jejímž výsledkem je předmět práva duševního vlastnictví, nebo pokud pro takový případ strany sjednaly poskytnutí (licenčního) oprávnění objednateli k užití takového předmětu" (bod 39 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Posouzení otázky příslušnosti soudu a s tím spojený výklad občanského soudního řádu přísluší především obecným soudům. Ústavní soud přitom neshledal toto posouzení ve stěžovatelčině věci svévolným, formalistickým nebo jinak protiústavním. Z přisouzení věcné příslušnosti okresnímu soudu nelze předem dovozovat, že bude standard ochrany práv účastníka nižší. Ústavní soud zároveň považuje za podstatné, že ať už v prvním stupni rozhoduje okresní či krajský soud, má účastník stále právo na přístup k odvolacímu, dovolacímu i Ústavnímu soudu (shodně např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3335/21, body 10 až 13; IV. ÚS 1777/21, body 16 až 17; II. ÚS 3576/19, část IV).

15. Obecné soudy postoupení věci řádně odůvodnily. Nosným důvodem tohoto postoupení bylo to, že "spor o zaplacení peněžitého plnění za vytvoření (autorského) díla je (pouze) sporem ze smlouvy o dílo, na podkladě, které bylo (autorské) dílo vytvořeno. Z pohledu vzniku povinnosti zaplatit cenu díla je totiž bezvýznamné, zda sjednané dílo vykazuje znaky díla autorského ve smyslu autorského zákona, či nikoliv" (bod 34 rozhodnutí vrchního soudu a obdobně bod 34 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Obecné soudy podpořily tento závěr popisem dřívější i současné úpravy a dřívějších soudních rozhodnutí a vyjádřily se i k roli licenční odměny. Ústavní soud proto nepovažuje za protiústavní závěr Nejvyššího soudu, že vrchní soud změnu právního názoru řádně odůvodnil (body 29 až 37 rozhodnutí vrchního soudu a body 29 až 39 rozhodnutí Nejvyššího soudu).

16. Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani námitku protiústavní překvapivosti postoupení věci. Ústavní soud pochopitelně nepovažuje za vhodné, že k postoupení věci došlo více než 7 let po zahájení řízení. Věcná příslušnost soudu je však jednou ze základních podmínek řízení, kterou je soud povinen zkoumat z úřední povinnosti v kterékoli fázi řízení (§ 104a odst. 1 občanského soudního řádu). Skutečnost, že soudní spor trval řadu let, nemůže vést k ignorování zákonných pravidel o věcné příslušnosti. Pokud tedy vrchní soud zjistil nedostatek věcné příslušnosti prvostupňového soudu, měl zákonnou povinnost jej napravit.

17. Ústavní soud chápe, že stěžovatelka může považovat postoupení části věci Okresnímu soudu v Opavě za nehospodárné a nepraktické [námitka b)]. Stěžovatelka a stěžovatel však uplatnili různé nároky se samostatným skutkovým základem, a proto bylo namístě zkoumat příslušnost soudu u každého nároku zvlášť (body 40 až 41 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Stěžovatelka uvádí, že jediná věc, která spor pojí s obvodem Okresního soudu v Opavě, je sídlo vedlejší účastnice (bod 53 ústavní stížnosti). Právě sídlo je přitom u žaloby proti právnické osobě hlavním zákonným hlediskem pro určení místní příslušnosti soudu (§ 84 a § 85 odst. 3 občanského soudního řádu). Ústavní soud však dodává, že stěžovatelka může dosáhnout přikázání věci jinému soudu téhož stupně pomocí návrhu na přikázání z důvodu vhodnosti (§ 12 odst. 2 občanského soudního řádu).

18. Ústavní soud neshledal důvodnou námitku, že Nejvyšší soud chybně a bez řádného odůvodnění odmítl posoudit stěžovatelčinu argumentaci ohledně porušení legitimního očekávání při hodnocení věcné příslušnosti [námitka c)]. Nejvyšší soud se touto argumentací odmítl zabývat pouze ve vztahu k nepřípustnému dovolání stěžovatele (bod 24 rozhodnutí). Ve vztahu ke stěžovatelce se však touto námitkou výslovně zabýval, protože její dovolání přípustné bylo (bod 43 rozhodnutí). Nejvyšší soud vycházel z toho, že § 13 občanského zákoníku neznemožňuje změnu rozhodovací praxe. Soud je však povinen tuto změnu řádně vysvětlit (bod 44 rozhodnutí). Tuto povinnost přitom podle něj vrchní soud splnil, což Nejvyšší soud řádně odůvodnil (bod 45 rozhodnutí). Tvrzení stěžovatelky, že Nejvyšší soud tuto námitku "odmítl posoudit", protože jde o pouhou "námitku jiné vady řízení", tak neodpovídá skutečnosti. III.2 Posouzení stěžovatelovy ústavní stížnosti - zadostiučinění 19. Soudy nevyhověly nároku na přiměřené zadostiučinění ve výši 100 000 Kč proto, že provedení změn v projektové dokumentaci nedosáhlo takové intenzity, aby stěžovateli vznikl nárok na peněžitou náhradu. Změny v projektové dokumentaci se díky stěžovatelově autorskému dohledu podařilo odstranit a do výsledné stavby se nepromítly. Zásahy vedlejší účastnice tedy veřejnost neměla možnost vnímat a její jednání nesnížilo pověst autora nebo jeho díla na veřejnosti či v odborných kruzích. Výsledná budova je naopak vysoce ceněna odbornou veřejností a přináší stěžovateli mezinárodní renomé. Stěžovatel byl navíc povinen provádět kontrolu zachování původní ideje stavby a odstranění nepřesností projektové dokumentace na základě smlouvy s investorem (body 17 až 23 rozhodnutí Nejvyššího soudu, bod 4 a body 38 až 41 rozhodnutí vrchního soudu a bod 9, body 16 až 17 a body 31 až 33 rozhodnutí městského soudu).

20. Ústavní soud přistupuje zdrženlivě k přezkumu rozhodnutí o náhradě újmy mezi jednotlivci. Těžiště rozhodování o konkrétní formě a výši zadostiučinění leží na obecných soudech, které vykládají civilní právo a nejlépe znají skutkové okolnosti každého případu. Ústavnímu soudu proto zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry rozhodnutí o formě přiměřeného zadostiučinění nebo případné výši peněžitého zadostiučinění. I kdyby měl Ústavní soud hypoteticky za to, že by bylo vhodnější přiznat stěžovateli náhradu újmy v penězích, neznamená to, že je opačný závěr soudů protiústavní (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3846/25, body 14 a 15; IV. ÚS 3853/18, bod 13; II. ÚS 4085/18, bod 10).

21. Ústavní soud se proto vyjádří ke stěžovatelovým námitkám jen stručně a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.

22. Ústavní soud nepovažuje za protiústavní závěry ani odůvodnění napadených rozhodnutí ohledně kritérií pro posouzení nároku na přiměřené zadostiučinění [námitka d)]. Závěry napadených rozhodnutí nevykazují prvky libovůle či jiného zjevného excesu a nejsou formalistické nebo nepřiměřeně restriktivní. Obecné soudy zároveň řádně vysvětlily, z jakých skutkových okolností vycházely, jakými právními východisky se při rozhodování řídily a proč stěžovateli nevyhověly. Ústavní soud považuje za plně ústavně obhajitelný jejich nosný závěr, že jednání vedlejší účastnice nedosahuje takové intenzity zásahu do stěžovatelových osobnostních práv, aby stěžovateli vznikl nárok na přiměřené zadostiučinění v penězích.

23. Ústavní soud se nezabýval námitkou, podle níž soudy mohly přiznat stěžovateli symbolickou částku nebo alespoň nárok na omluvu [námitka e)]. Stěžovatel mohl tuto argumentaci uplatnit v řízení před obecnými soudy a bylo především na něm, jak formuluje svůj žalobní požadavek. Podle jím přiložených podání a odůvodnění napadených rozhodnutí tak ale neučinil a požadoval toliko zadostiučinění v penězích (za které symbolickou jednu korunu považovat nelze). Napadená rozhodnutí se o této námitce nezmiňují v popisu argumentů ani v následném právním posouzení. Stěžovatel přitom neuvádí, že by tuto argumentaci již dříve vznesl a soudy na ni nereagovaly. Ústavní soud se zpravidla nemůže zabývat námitkami, které stěžovatel řádně neuplatnil v řízení před obecnými soudy. Tento závěr platí i pro argumenty, které soud musí zvážit i bez odpovídající námitky. V posuzovaném případě navíc nenastala žádná výjimka, která by mohla materiální nepřípustnost této námitky prolomit (podrobněji např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1259/24, body 11 až 18; IV. ÚS 511/25, bod 9; III. ÚS 235/25, část III.2.1; III. ÚS 2761/23, část IV.1; I. ÚS 2305/24, bod 14).

24. Ústavní soud neshledal opodstatněnou námitku, podle níž obecné soudy při posuzování intenzity újmy chybně přihlédly ke skutečnosti, že stěžovatel zabránil zkomolení finální podoby stavby [námitka f)]. Podmínkou pro vznik práva na peněžité zadostiučinění podle § 40 odst. 1 písm. e) autorského zákona není jen samotný neoprávněný zásah do autorského práva nebo jeho hrozba, ale také vznik konkrétní nemajetkové újmy. Obecné soudy se proto ve svých rozhodnutích oprávněně zabývaly tím, jaké reálné dopady mělo jednání vedlejší účastnice do osobnostní sféry stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel odvrátil znehodnocení díla, soudy legitimně zohlednily jako okolnost, která objektivně oslabila výslednou intenzitu újmy. Ústavní soud nepovažuje za protiústavní závěr, že stěžovatelovy obavy o renomé nebo strach z ostudy samy o sobě neodůvodňují přiznání peněžitého zadostiučinění v situaci, kdy byla hrozící újma odvrácena a úsilí při dohledu bylo předmětem honorovaného vztahu s investorem.

25. Vrchní soud neučinil to, že by protiústavním způsobem odkázal stěžovatele na uplatnění jiného nároku [námitka g)]. Rozhodnutí vrchního soudu závisí na závěru, že změny v projektové dokumentaci nemohly stěžovateli způsobit nemajetkovou újmu, kterou by bylo namístě odčinit v penězích. Vrchní soud pouze na závěr svého rozhodnutí dodal, že pro odčinění následků vynaloženého úsilí se má stěžovatel obrátit na investora, protože v jeho zájmu a na jeho popud takto postupoval. Činnost při odstraňování vad v dokumentaci totiž stěžovatel vykonával jako autorský dohled na základě smlouvy s investorem (body 4 a 41 rozhodnutí). Vrchní soud tímto pouze rozlišil náhradu za zvýšené pracovní úsilí stěžovatele od náhrady za neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv. Ani toto posouzení - které nemělo přímý vliv na rozhodnutí o žalovaném nároku - Ústavní soud nepovažuje za protiústavní.

26. Nejvyšší soud nepochybil tím, že nepřihlédl k tvrzení stěžovatele "o vzniku jeho nemajetkové újmy v podobě dlouhotrvajících duševních útrap [...], neboť v dovolacím řízení nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§ 241a odst. 6 o. s. ř.)" [bod 23 jeho rozhodnutí a námitka h)]. Z odůvodnění napadených rozhodnutí ani stěžovatelovy žaloby, odvolání a dovolání skutečně nevyplývá, že by stěžovatel v řízení namítal újmu v podobě dlouhotrvajících duševních útrap. Stěžovatel přitom tento závěr řádně nevyvrátil. V ústavní stížnosti totiž necituje a ani jinak nezmiňuje žádnou konkrétní pasáž svého dřívějšího podání, která by tuto argumentaci obsahovala (body 62, 70 a 77 ústavní stížnosti).

27. Opodstatněná není ani stěžovatelova námitka, že mezi rozhodnutími nižších soudů došlo k podstatnému posunu v odůvodnění, a proto byl Nejvyšší soud povinen projednat jeho dovolání jako přípustné a "neupřít" mu právo na opravný prostředek [námitka i)]. Ústavní pořádek nezakotvuje právo na dvojinstančnost civilního řízení (podrobněji např. nález sp. zn. IV. ÚS 1152/20, bod 19). Odvolací soud může založit své potvrzující rozhodnutí na jiných důvodech než prvostupňový soud. Stěžovatel navíc nenamítá, že by byla pro něj tato změna odůvodnění překvapivá. Nejvyšší soud přitom nemá zákonnou ani ústavní povinnost projednat dovolání jako přípustné jen proto, že mezi rozhodnutími prvostupňového a odvolacího soudu došlo k posunu v odůvodnění.

V. Závěr

28. Ústavní soud z popsaných důvodů ústavní stížnost odmítl - a to zčásti kvůli její zjevné neopodstatněnosti [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a zčásti kvůli své nepříslušnosti [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. srpna 2026 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu