III.ÚS 1765/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace X, zastoupené JUDr. Richardem Čičkem, advokátem, sídlem Na Baště sv. Ludmily 252/3, Praha 6 - Hradčany, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 43 Nt 2825/2026 ze dne 29. dubna 2026 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 2. oddělení hospodářské kriminality č. j. KRPA-75376-4/TČ-2026-001192-1-LU ze dne 5. března 2026, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 2. oddělení hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadeným usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 2. oddělení hospodářské kriminality, vydaným po předchozím souhlasu státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, bylo podle § 79 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků ve výši 1 358 000 britských liber na bankovním účtu stěžovatelky. Důvod zajištění vyplýval - stručně vyjádřeno - z důvodného podezření, že uvedené prostředky pocházejí z prodeje obrazu "The Wrath of the Seas", který vykazoval znaky tzv. praní špinavých peněz, a mohou tedy představovat výnos z trestné činnosti, konkrétně ze zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2, odst. 5 písm. b) trestního zákoníku, jehož se mohli dopustit dosud blíže neurčení pachatelé.

3. Proti napadenému usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka stížnost, kterou Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl jako nedůvodnou.

4. Stěžovatelka namítá, že v odůvodnění napadených rozhodnutí chybí jakýkoli údaj o tom, jaký zdrojový (predikativní) trestný čin měl být spáchán ve vztahu k výše uvedenému obrazu, resp. kým, kde a za jakých okolností měl být takový čin spáchán. Připomíná, že odpovědnost za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti je podmíněna prokázáním existence okolností svědčících o spáchání predikativního trestného činu. Odkazuje v této souvislosti na nález sp. zn. II. ÚS 1309/24 ze dne 5. března 2025, jakož i na komentářovou literaturu a rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1005/2025 ze dne 25. března 2026. Podle ní nepostačí pouhé podezření ze spáchání trestné činnosti, jestliže ji policejní orgán v napadeném usnesení nespecifikoval. Z toho dovozuje, že zajištění jejích peněžních prostředků bylo provedeno na základě nepodložených domněnek, když neexistuje žádné rozhodnutí o vině ze spáchání zdrojového trestného činu. Uvádí, že zajištění peněžních prostředků ji fakticky paralyzuje při výkonu podnikatelské činnosti. Obvodnímu soudu vytýká, že se jejími námitkami zabýval nedostatečně.

5. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.

6. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle § 79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03, I. ÚS 331/04, I. ÚS 155/06, I. ÚS 105/07, II. ÚS 2475/08, IV. ÚS 1935/09, IV. ÚS 1054/12, II. ÚS 2531/22, IV. ÚS 258/22, I. ÚS 797/23, I. ÚS 455/24, IV. ÚS 2491/24).

7. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79 a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. srpna 2015) za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"), jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 zmíněného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze dne 7. prosince 1976, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 a usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02, III. ÚS 125/04).

8. Ústavní soud nezpochybňuje stěžovatelčino přesvědčení, že odpovědnost za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 trestního zákoníku je podmíněna spolehlivým prokázáním, že došlo ke spáchání predikativního trestného činu, tedy trestného činu, z něhož pochází výnos, jež je předmětem následného jednání pachatele legalizace výnosů z trestné činnosti. Napadenými rozhodnutími však nedošlo k vyvození trestní odpovědnosti za uvedený trestný čin, nýbrž k zajištění peněžních prostředků, u nichž existuje podezření, že jsou výnosem z trestné činnosti. K zajištění věcí důležitých pro trestní řízení nesloužících pro důkazní účely přitom může podle § 79a odst. 1 trestního řádu dojít, jestliže zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že určitá věc je výnosem z trestné činnosti. Není tedy třeba, aby bylo spolehlivě prokázáno, že daná věc pochází z trestného činu, a tím pádem nemusí být daná trestná činnost ani do detailu specifikována a prokázána.

9. Rozhodnutí o zajištění věci má předběžný charakter, přičemž navíc je zpravidla (stejně jako v posuzované věci) činěno v úvodní fázi trestního řízení. Z toho vyplývá, že na tato rozhodnutí nejsou - z hlediska jejich odůvodnění - kladeny tak vysoké nároky, zvláště když jde o v pořadí první rozhodnutí (srov např. nález sp. zn. II. ÚS 3662/14, body 18 až 21, a usnesení sp. zn. IV. ÚS 2219/25).

10. Z uvedených důvodů Ústavní soud akceptuje argumentaci, s jakou na stěžovatelčiny námitky reagoval v napadeném usnesení obvodní soud. Ten v bodech 9 až 11 napadeného usnesení shrnul okolnosti, z nichž vyplývá podezření, že zajištěné prostředky představují výnos z trestné činnosti. Stěžejním důvodem přitom byl původ finančních prostředků získaných prodejem obrazu, když orgány činné v trestním řízení vyhodnotily jako objektivně nedůvěryhodné tvrzení I. S., že obraz byl získán přibližně před dvaceti lety jako narozeninový dar od blíže neurčené osoby. Podezření bylo dále posilováno personálními a faktickými vazbami stěžovatelky a I. S. s O. K., který je předmětem zájmu zahraničních orgánů činných v trestním řízení.

11. Ústavní soud tak shrnuje, že odůvodnění rozhodnutí považuje za dostatečné, a to zejména s ohledem na ranou fázi, v jaké se aktuálně dané trestní řízení nachází. Nepřisvědčuje tvrzení stěžovatelky, že zajištění jejích peněžních prostředků bylo provedeno pouze na základě nepodložených domněnek a že se obvodní soud nedostatečně zabýval jejími námitkami.

12. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 22. července 2026 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu