III.ÚS 1794/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace X, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, sídlem Kadaňská 3550/39, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 217/2026-134 ze dne 14. dubna 2026, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 180/2025-113 ze dne 25. září 2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 10 C 78/2024-67 ze dne 3. prosince 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelka se v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), domáhala poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky trestního stíhání, které trvalo 8 let, 10 měsíců a 8 dní a bylo pravomocně skončeno osvobozujícím rozsudkem. Na odškodnění újmy požadovala zadostiučinění ve výši 253 023 Kč. Vedlejší účastnice stěžovatelku odškodnila dobrovolně, byť po podání žaloby, částkou 94 000 Kč, což stěžovatelka považovala za nedostatečné, a soudní cestou se domáhala dalších 159 023 Kč s příslušenstvím. Odškodnění za nezákonné stíhání požadovala v jiném řízení a domohla se omluvy a konstatování porušení práva.

3. Obvodní soud pro Prahu 2 v posuzované věci považoval za přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního stíhání částku 133 167 Kč. Napadeným rozsudkem tak uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce (nad rámec již zaplacených 94 000 Kč) ještě 39 167 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobní požadavek na zaplacení 119 856 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).

4. Rozsudek obvodního soudu napadly odvoláním stěžovatelka i vedlejší účastnice. Městský soud v Praze přiměřeným shledal zadostiučinění ve výši jen 117 500 Kč, proto rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku potvrdil jen co do 23 500 Kč s příslušenstvím. Napadeným rozsudkem tak změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku I tak, že žalobu zamítl též co do částky 15 667 Kč s příslušenstvím, jinak ve zbytku vyhovující výrok I (23 500 Kč s příslušenstvím) a celý zamítavý výrok II rozsudku obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II).

5. Oba soudy posoudily odškodňované trestní řízení jako nepřiměřeně dlouhé a shodně posoudily i kritéria ve smyslu § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Městský soud na rozdíl od obvodního soudu dospěl k závěru, že výchozí částka odškodnění za jeden rok řízení činí jen 15 000 Kč, a nikoli - jak dovodil obvodní soud - 17 000 Kč (vždy snížených o 50 % za první dva roky řízení). Zdůraznil, že stíhanou osobou byla právnická osoba, jejíž pověst byla tak jako tak zásadně negativně ovlivněna skutečností, že její tehdejší jednatel a společník byl v téže trestní věci pravomocně odsouzen k dlouholetému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který také vykonal.

6. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. V rozsahu směřujícím proti části výroku I rozsudku městského soudu, jíž byla potvrzena stěžovatelce vyhovující část výroku I rozsudku obvodního soudu, Nejvyšší soud dovolání odmítl jako subjektivně nepřípustné. Ve zbytku neshledal dovolání přípustným podle § 237 občanského soudního řádu, protože městský soud se při aplikaci zákonných kritérií modifikace zadostiučinění neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Stěžovatelkou nastolené otázky včetně otázky valorizace zadostiučinění a reflexe judikatury Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) již byly judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vyřešeny, rozsudek městského soudu je s ní v souladu a nižší soudy vycházely z judikatury ESLP.

7. Stěžovatelka namítá, že přiznané zadostiučinění je nepřiměřeně nízké. Poukazuje na judikaturu ESLP v - podle ní - srovnatelných případech, kdy bylo přiznáno vyšší zadostiučinění. Obecné soudy dostatečně nezohlednily, že byla stíhána v kvalifikované skutkové podstatě, po celou dobu trestního řízení byla vystavena kritickému zásahu do své podnikatelské pověsti, navíc čelila hrozbě zrušení právnické osoby a propadnutí veškerého majetku. Upozorňuje, že vedlejší účastnice v šestiměsíční lhůtě o nároku nerozhodla a částku 94 000 Kč vyplatila až opožděně po podání žaloby. Již v dovolání namítala, že se městský soud při aplikaci stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. dubna 2011, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odchýlil od judikatury, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 ze dne 21. října 2010 a nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3183/15 ze dne 27. září 2016. Poukazuje na vnitřní rozpornost výsledku trestního řízení, kdy stěžovatelka byla zproštěna podle § 226 písm. b) trestního řádu z důvodu, že skutek není trestným činem, zatímco její jednatel a jediný společník byl ve stejném řízení pravomocně odsouzen. Takový výsledek vyvolává závažné otázky z hlediska principu právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování a významně zvyšuje intenzitu nemajetkové újmy vzniklé stěžovatelce v důsledku nepřiměřené délky řízení.

8. Ústavní stížnost byla podána včas, řádně zastoupenou a - až na výjimku - oprávněnou stěžovatelkou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání - až na výjimku - příslušný. Stěžovatelka rozsudky nižších soudů napadá jako celek, ač výrokem I rozsudku obvodního soudu v rozsahu, v jakém byl potvrzen výrokem I rozsudku městského soudu, jí bylo přiznáno 23 500 Kč s příslušenstvím. V tomto rozsahu je ústavní stížnost podána osobou zjevně subjektivně neoprávněnou, neboť uvedenými částmi výroků I napadených rozsudků nižších soudů bylo žalobě stěžovatelky vyhověno a v řízení o ústavní stížnosti pro sebe stěžovatelka nemůže dosáhnout výhodnějšího rozhodnutí. V rozsahu, v jakém městský soud změnil výrok I rozsudku obvodního soudu, není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti proti výroku I rozsudku obvodního soudu příslušný, neboť nemůže přezkoumávat to, co bylo již zrušeno či změněno (navíc před změnou byl tento výrok ve prospěch stěžovatelky).

9. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi zdůrazňuje, že určení konkrétní výše odškodnění je primárně úkolem obecných soudů, které disponují širokým prostorem pro soudcovské uvážení na základě zjištěných specifických skutkových okolností případu. Zásah Ústavního soudu je opodstatněn až tehdy, je-li toto uvážení výrazem zjevné svévole, nebo pokud je jím stanovená částka v extrémním a nezdůvodnitelném nepoměru k utrpěné újmě.

10. Obecné soudy v napadených rozhodnutích nepopřely, že délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená a bylo tak porušeno její právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (v přiměřené době) ústavně zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny; toto pochybení státu výslovně konstatovaly v odůvodnění a materiálně je s respektem k čl. 36 odst. 3 Listiny odškodnily. Poukazuje-li stěžovatelka na judikaturu ESLP (Kudła, Scordino, Apicella, Frydlender a Cocchiarella), Ústavní soud v nedávném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 26/25 ze dne 24. září 2025 uvedl, že z ústavního pořádku ani z Úmluvy neplyne povinnost při stanovování výše zadostiučinění mechanicky přebírat absolutní nominální částky přiznávané ESLP, ani striktně kopírovat jím uplatňované matematické podíly. Vnitrostátní kompenzační mechanismus, založený na stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, je sice postaven na respektu ke kritériím plynoucím z judikatury ESLP, avšak současně zohledňuje sociálně-ekonomickou realitu České republiky. Stanovené základní částky proto představují standard, který je v evropském kontextu nadále udržitelný a ústavně konformní. V bodu 66 zmíněného nálezu Ústavní soud uzavřel, že důvod pro případný zásah Ústavního soudu nastane až tehdy, kdy přiznaná částka bude ve světle částek přiznáváných ESLP nepřiměřeně nespravedlivá, nebude plnit satisfakční funkci, a sám Nejvyšší soud, jako autor stanoviska, nezjedná nápravu takového neústavního stavu. V navazujícím bodu 67 pak Ústavní soud v tomto ohledu vyzdvihl jako ústavně souladný závěr Nejvyššího soudu v bodě 81 tehdy přezkoumávaného rozsudku č. j. 30 Cdo 2356/2024-72 ze dne 16. ledna 2025, podle něhož důvody pro případné navýšení částek zadostiučinění nad rámec daný stanoviskem je nutno hledat též "ve srovnání s částkami zadostiučinění přiznávanými českými soudy na náhradu jiných nemajetkových újem, nesvědčí-li i bez toho pro navýšení zadostiučinění, a to i základní částky za jeden rok řízení, potřeba spravedlivého rozhodnutí ve věci daná konkrétními okolnosti případu, zvláště pokud se tyto zjevně vymykají obvykle posuzovaným skutečnostem".

11. Stěžovatelce napadenými rozhodnutími přiznané odškodnění v souhrnu s mimosoudním plněním (celkem 117 500 Kč) není nepřiměřeně nízké, ve světle shora prezentovaných kritérií ještě obstojí, a tak zde není dán důvod pro zásah Ústavního soudu.

12. Závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 3183/15 ze dne 27. září 2016, kterým Ústavní soud zrušil rozhodnutí obecných soudů proto, že odvolací soud svévolně a bez jakéhokoliv přezkoumatelného odůvodnění snížil odškodnění za nezákonné stíhání na paušální částku a zcela pominul extrémní, opakovaný a likvidační zásah do specifické profesní a osobnostní sféry tamní stěžovatelky (advokátky), která byla nucena opakovaně rušit svou praxi a přišla o důvěru klientely, se s posuzovanou věcí skutkově i druhem uplatněného nároku míjí. V ní byla odškodňována právnická osoba, přičemž obecné soudy na rozdíl od odkazované věci své závěry řádně odůvodnily. Zdůraznily, že nemateriální újma stěžovatelky (obchodní korporace) byla v prvé řadě zásadně determinována odsouzením jejího tehdejšího jednatele a společníka k dlouholetému trestu odnětí svobody pro tutéž trestnou činnost, což mělo primární vliv na její reputaci, nikoliv samotná délka řízení. V řízení o odškodnění nezákonného stíhání, které je typicky příčinnou zásahu do pověsti, se tento aspekt proto promítl dominantně a vedl soudy k tomu, že poškození pověsti odškodnily stěžovatelce jen morální formou satisfakce (konstatování a omluva). Ve vztahu k nepřiměřené délce řízení vzaly obecné soudy tento aspekt do úvahy, avšak nepřehlédly, že nepřiměřená délka řízení se pojí s jiným druhem újmy (stav nejistoty). Tuto újmu pak odškodnily penězi.

13. V nyní posuzované věci se obecné soudy ústavními principy ochrany právnických osob řídily. Výslovně a podrobně reflektovaly jak specifické postavení stěžovatelky jako právnické osoby, tak celkovou délku trestního stíhání i závažnost a charakter tehdy hrozícího trestu. Pokud na základě aplikace zákonných kritérií podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. zvážily skutkovou i procesní složitost věci, specifika postupu orgánů veřejné moci v obou fázích řízení i význam předmětu řízení pro stěžovatelku, a dospěly k závěru, že adekvátní finanční satisfakcí nad rámec již poskytnutého mimosoudního plnění je částka 117 500 Kč, pohybovaly se plně v rámci ústavních mezí soudcovského uvážení a naplnily požadavky na zohlednění zákonných kritérií, jak vyplývají z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, na který stěžovatelka poukazuje.

14. Podle závěrů nálezu sp. zn. Pl. ÚS 26/25 z ústavního pořádku neplyne povinnost při stanovení výše zadostiučinění mechanicky zohledňovat inflaci či růst životní úrovně ve společnosti, k nimž došlo od přijetí stanoviska Nejvyššího soudu. Jediným ústavním požadavkem je to, aby přiznaná částka nebyla ve výsledku nepřiměřeně nízká, či dokonce sankční. Z toho pohledu napadená rozhodnutí z ústavního hlediska obstojí.

15. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dílem jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 1 písm. c) a d) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 22. července 2026 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu