Ústavní soud · Usnesení

III.ÚS 1795/12

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2012-06-07 · odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost · ECLI:CZ:US:2012:3.US.1795.12.1

NSS 7 Ao 8/2011-75
→
ÚS III.ÚS 1795/12

Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, který zamítl návrh na zrušení části územního plánu týkající se koridoru rychlostní silnice R11. Soud uznal, že napadený rozsudek nevykazuje prvky svévole a je logicky odůvodněn, včetně zohlednění různorodých veřejných zájmů a kontextu tvorby plánu. Stížnost byla považována za zjevně neopodstatněnou, protože Nejvyšší správní soud správně vyhodnotil argumenty stěžovatelky. Rozhodnutí bylo vydáno bez ústního jednání a bez přítomnosti účastníků.

Rubrum

Ústavní soud rozhodl dne 7. června 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky ve věci navrhovatelky Obec Kocbeře, se sídlem Kocbeře 53, zastoupené JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem Slavíkova 1568/23, 120 00 Praha 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. února 2012 č. j. 7 Ao 8/2011-75, takto:

Výrok

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

V záhlaví označeným rozsudkem Nejvyšší správní soud (I.) zamítl návrh stěžovatelky na zrušení části opatření obecné povahy - Zásad územního rozvoje Královéhradeckého kraje, vydaného zastupitelstvem Královéhradeckého kraje usnesením č. ZK/22/1546/2011 ze dne 8. září 2011, a to části textového i grafického vymezení ploch a koridorů veřejně prospěšné stavby rychlostní silnice R11 označené v části g) jako DS1p v jejím úseku Jaroměř - Trutnov (dále jen "koridor R11"), a dále (II.) rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Tento rozsudek stěžovatelka napadla formálně bezvadnou ústavní stížností a tvrdila, že jím došlo k porušení ústavních kautel zakotvených v čl. 1 odst. 2 a čl. 101 Ústavy ČR. Stěžovatelka zevrubně kritizovala způsob, jímž se Nejvyšší správní soud vypořádal s argumenty obsaženými v jejím návrhu, dle nichž předmětná koncepce Zásad územního rozvoje Královéhradeckého kraje nebyla posouzena z pohledu jejich vlivů na životní prostředí jako celek, tj. všechny jimi navrhované záměry jednotlivě i ve svém souhrnu komplexně. Stěžovatelka v důsledku toho namítala, že v daném případě došlo k porušení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/42/ES o posuzování vlivů některých plánů a programů na životní prostředí, která nezbytnost posouzení daného územně plánovacího dokumentu v naznačených intencích vyžaduje a neumožňuje některé jeho části z posuzování vlivů na životní prostředí vyjmout. Stěžovatelka v této souvislosti namítla i porušení § 10a odst. 1 písm. a) zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění pro posouzení věci rozhodném, a § 19 odst. 2, § 36 odst. 1, § 37 odst. 1 zákona č. 183/2006, o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že v procesu pořizování zásad územního rozvoje nebyl vyhodnocen z tohoto pohledu nejen koridor R11 jako takový, ale nemohly být vzhledem k důvodům, které v návrhu blíže rozvedla, ani komplexně a řádně vyhodnoceny vlivy uvedené koncepce s vyhodnocením vzájemných kumulativních a synergických vlivů všech navrhovaných záměrů. Své námitky (návrhové body) předložené Nejvyššímu správnímu soudu opětovně předestřela v ústavní stížnosti a domáhala se, aby Ústavní soud v záhlaví uvedený rozsudek nálezem zrušil. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Názoru stěžovatelky, že se Nejvyšší správní soud náležitě nevypořádal s argumenty, jimiž svůj návrh podložila, Ústavní soud nepřisvědčil. Napadený rozsudek je v mezích relevantních námitek stěžovatelky způsobem nevykazujícím prvky svévole a pohybujícím se v rámci logicky akceptovatelného argumentačního pole dostatečně a náležitě odůvodněn. To s důrazem na posouzení kontextuální a časovou genezi procesu tvorby zásad územního rozvoje, jakož i zohlednění různorodých (a z povahy věci často i protisměrných) veřejných zájmů. Nejvyšší správní soud přesvědčivě reagoval na argumenty stěžovatelky, jež jsou rovněž opětovně formulovány v ústavní stížnosti, pročež na obsah napadeného rozsudku, jež je takto výrazem ústavně souladného nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR), postačí odkázat. Ústavní stížnost byla za této situace posouzena jako zjevně neopodstatněná a rozhodnuto o ní, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].