III.ÚS 18/01
V PLATNOSTI- MS Praha 22 Co 273/2000
- ÚS III.ÚS 18/01
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stížnost se zabývala nároky na ochranu dobrých mravů a promlčením, což nepředstavuje porušení ústavně zaručených práv. Soud se nezabýval věcným přezkumem rozhodnutí nižších soudů, protože tento přezkum nepatří do pravomoci Ústavního soudu. Rozhodnutí bylo založeno na ustálené praxi Ústavního soudu, podle níž není možné přezkum výkladu obecného práva.
Rubrum
III. ÚS 18/01 Ústavní soud rozhodl dne 8. února 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů D. a A.V., obou zastoupených JUDr. J.Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 22 Co 273/2000, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. května 2000, sp. zn. 17 C 122/98, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2000 (22 Co 273/2000-77) a spolu s ním též jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. května 2000 (17 C 122/98) a tvrdili, že oba jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily jejich ústavně zaručené právo dané Listinou základních práv a svobod, a to jejím čl. 36 odst. 1 a čl. 11, když současně nedostály svým povinnostem ústavně jim uloženým čl. 90 a čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.; meritorně pojatými důvody zaměřenými zejména co do neprávem aplikovaného ustanovení občanského zákoníku o promlčení, aniž by blíže a podrobněji zdůvodnili ústavněprávní aspekty co do tvrzeně porušených (ústavně zaručených) práv stěžovatelů, navrhli, aby Ústavní soud rozhodnutí obou obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Polemika (opakovaná) s rozhodovacími důvody obecných soudů, vyloženými v odůvodnění jejich rozhodnutí, stejně jako vývody stěžovatelů co do rozporu vznesené námitky promlčení jimi uplatněného nároku s dobrými mravy, jednoznačně svědčí o tom, že stěžovatelé svou ústavní stížností usilují o věcný přezkum či legalitu ústavní stížností napadeného rozhodnutí, a tak zcela přehlíží, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu Ústavnímu soudu takový přezkum nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), a to včetně výkladu podmínek rozporu (posuzovaného jednání) s dobrými mravy (§ 3 o. z.), který jako výklad obecného práva je výlučně v pravomoci obecných soudů, aniž by se - v dané věci - jakkoli dotýkal zásad ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.). Protože ve věci posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal porušení jiného ústavně zaručeného práva, než na které (jen apodiktickým odkazem na příslušný článek Listiny základních práv a svobod) poukazovali stěžovatelé, byla jejich ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána již samotnou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 8. února 2001
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.