III.ÚS 1814/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm o návrhu A. A. a nezletilé B. B. (jedná se o pseudonymy), obě zastoupeny Zuzanou Candigliotou, advokátkou, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. dubna 2026 č. j. 5 To 109/2026-789 a usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 16. února 2026 č. j. 3 T 154/2023-731, spojené s návrhem na vydání předběžného opatření, takto:

Výrok

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu

1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") ze dne 3. 4. 2024 č. j. 3 T 154/2023-619 byla schválena dohoda o vině a trestu, na jejímž základě byla první navrhovatelka uznána vinnou za jednání pod body 1-12 pro přečin krádeže [§ 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku] a za jednání pod bodem 13 pro přečin krádeže (§ 205 odst. 2 trestního zákoníku). Za jednání pod body 1-12 a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy (§ 196 odst. 1 trestního zákona), za který byla uznána vinnou trestním příkazem okresního soudu ze dne 6. 1. 2023 č. j. 19 T 184/2022-65, a přečiny legalizace výnosu z trestné činnosti (§ 216 odst. 1 alinea 1 trestního zákoníku) a krádeže [§ 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], jimiž byla uznána vinnou rozsudkem okresního soudu ze dne 23. 3. 2023 č. j. 1 T 153/2022-152, jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců ve věznici s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu č. j. 19 T 184/2022-65 a z rozsudku č. j. 1 T 153/2022-152, jakož i všech následujících rozhodnutí na tyto výroky navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále jí byl za jednání pod bodem 13 uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců ve věznici s ostrahou.

2. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka byla v té době v očekávání, okresní soud usnesením ze dne 3. 5. 2024 č. j. 3 T 154/2023-644 povolil odklad výkonu trestu odnětí svobody do doby jednoho roku po porodu.

3. Žádostmi ze dne 16. 9. 2024 a 2. 4. 2025 se první navrhovatelka domáhala zmírnění tvrdosti zákona a upuštění od výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, a to s ohledem na výlučnou péči o kojence (druhou navrhovatelku), jejíž otec (manžel první navrhovatelky) je ve výkonu trestu odnětí svobody - nejdříve v Rakousku, následně v České republice.

4. Dne 7. 8. 2025 požádala první navrhovatelka o další odklad výkonu trestu odnětí svobody, okresní soud její návrh odmítl usnesením ze dne 24. 9. 2025 č. j. 3 T 154/2023-702. Následnou stížnost, v níž první navrhovatelka uvedla, že vzdor jednání o dohodě o vině a trestu jí z Věznice Světlá nad Sázavou (dále jen "Věznice") - jediné věznice, umožňující pobyt matky s dítětem - sdělili, že zařazení do Věznice je možné po nástupu do jiné - vstupní věznice, kam se však s dítětem dostavit nemůže. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 18. 12. 2025 č. j. 8 To 458/2025-718 stížnost první navrhovatelky v neveřejném zasedání zamítl.

5. Dne 15. 1. 2026 vydal okresní soud výzvu k nastoupení k trestu. Proto dne 9. 2. 2026 podala první navrhovatelka "Urgentní žádost o odklad trestu a o odklad výkonu trestu do rozhodnutí soudu". Následně dne 11. 2. 2026 první navrhovatelka namítla podjatost soudce okresního soudu, dále podala návrh na obnovu řízení ve věci samé, spojený s námitkou podjatosti všech soudců okresního soudu a k tomu připojený návrh na přikázání věci jinému soudu.

6. Okresní soud urgentní žádost ze dne 9. 2. 2026 usnesením ze dne 16. 2. 2026 č. j. 3 T 154/2023-731 (napadené usnesení okresního soudu) zamítl.

7. Následně okresní soud usnesením ze dne 26. 2. 2026 č. j. 3 T 154/2023-746 nevyloučil soudce z vykonávání úkonů trestního řízení. Ke stížnosti první navrhovatelky krajský soud usnesením ze dne 22. 4. 2026 sp. zn. 5 To 110/2026 výrok o nevyloučení soudce okresního soudu potvrdil. Téhož dne krajský soud rozhodl i o stížnosti první navrhovatelky ze dne 4. 3. 2026 proti zamítnutí urgentní žádosti okresním soudem, kterou krajský soud usnesením č. j. 5 To 109/2026-789 (napadené usnesení krajského soudu) stížnost odmítl jako opožděnou.

8. Mezitím rozhodoval o žádosti první navrhovatelky ze dne 17. 2. 2026 Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP"), který dne 24. 2. 2026 rozhodnutím č. 7425/26 podle čl. 39 svého jednacího řádu (předběžné opatření), uložil Vládě České republiky (dále jen "Vláda") odložit výkon trestu odnětí svobody první navrhovatelky do 24. 3. 2026. ESLP dále požádal Vládu o poskytnutí informací, zda a za jakých podmínek bude první navrhovatelce umožněn výkon trestu odnětí svobody společně s nezletilou (druhou navrhovatelkou) a zda bude při rozhodování o výkonu trestu vzat v úvahu nejlepší zájem dítěte. Poté, co Vláda dne 10. 3. 2026 na uvedené otázky odpověděla, ESLP předběžné opatření rozhodnutím ze dne 23. 3. 2026 zrušil a následně dne 20. 5. 2026 stížnost první navrhovatelky označil za nepřípustnou.

9. Dne 8. 4. 2026 podaly navrhovatelky ústavní stížnost, spojenou s návrhem na předběžné opatření, kterou se domáhaly, aby Vězeňská služba České republiky (dále jen "vězeňská služba") posoudila možnost nástupu první navrhovatelky do výkonu trestu odnětí svobody společně s nezletilou druhou navrhovatelkou. Dne 30. 4. 2026 Ústavní soud návrh odmítl jako nepřípustný (sp. zn. I. ÚS 943/26), neboť navrhovatelky se tvrzené nečinnosti vězeňské služby vůbec nebránily, a nevyčerpaly tím prostředky, které jim právní řád přiznává.

10. Dne 31. 5. 2026 vyzvala první navrhovatelka Věznici k bezodkladnému rozhodnutí o žádosti na společné umístění navrhovatelek do Věznice s tím, že již 1. 4. 2026 doložila veškeré podklady. Přípisem ze dne 3. 6. 2026 Věznice navrhovatelku (opětovně) informovala, že dokončit řízení o její žádosti je možné až po nastoupení do výkonu trestu odnětí svobody v příslušné - nástupní věznici. Navrhovatelky byly informovány, že Věznice není nástupní věznicí a při rozhodování je vždy brán v úvahu nejlepší zájem dítěte.

11. Dne 1. 6. 2026 podala první navrhovatelka okresnímu soudu žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody do pravomocného rozhodnutí o žádosti o společné umístění do Věznice. Podáním z téhož dne se první navrhovatelka obrátila rovněž na Generálního ředitele vězeňské služby se žádostí o přijetí opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu.

II. Argumentace navrhovatelek

12. Navrhovatelky se domáhají deklarování, že postupem vězeňské služby a obecných soudů byly navrhovatelky ohroženy separací, aniž by bylo pravomocně rozhodnuto o žádosti o společné umístění navrhovatelek do Věznice; aniž by jim v případě kladného rozhodnutí bylo umožněno nastoupit do Věznice, a aniž by bylo pravomocně rozhodnuto o odložení výkonu trestu odnětí svobody první navrhovatelky. Z uvedených důvodů spatřují v napadených usneseních obecných soudů porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

13. Současně navrhovatelky požadují vydání předběžného opatření, kterým by byl odložen nástup do výkonu trestu odnětí svobody do pravomocného a vykonatelného rozhodnutí vězeňské služby o jejich společném umístění do Věznice, eventuálně jakékoliv jiné opatření, kterým by bylo zamezeno oddělení navrhovatelek a nástupu první z nich do výkonu trestu odnětí svobody, dokud nebude pravomocně a vykonatelně rozhodnuto o jejich žádosti o společné umístění.

14. Navrhovatelky připouštějí, že stížnost proti napadenému usnesení okresního soudu byla podána po uplynutí zákonné lhůty. Poukazují však na předchozí rozhodnutí krajského soudu, kdy lze předpokládat, že i v případě, že by byla stížnost podána včas, byla by také odmítnuta z důvodů uvedených již v předchozím rozhodnutí, neboť nelze očekávat, že by krajský soud rozhodl jinak. Navrhovatelky proto mají za to, že jejich případ přesahuje jejich vlastní zájmy a mohl by se týkat dalších matek a nelze přitom ani odhlédnout od nejlepšího zájmu nezletilé navrhovatelky, respektive všech nezletilých, jichž se může daná situace rovněž týkat. Navrhovatelky rovněž uvádí, že "výkon trestu odnětí svobody má jen mizivý efekt, spíše žádný nebo i záporný, protože naopak vězení je kriminogenním faktorem a nápravné programy ve vězení mají jen minimální dopad na snížení recidivy. Obecně opatření trestní justice mají ve srovnání s událostmi v běžném životě zanedbatelný vliv. To, co dopad má, je věková křivka, kdy zhruba ve věku 30 let dochází k prudkému snížení kriminality, dále hraje roli přirozené zrání, významné životní události a sociální vazby a změna pohledu na sebe sama, životního narativu a perspektivní role".

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a posouzení věci

15. Ústavní soud se předně zaměřil na splnění podmínek pro jeho zásah v projednávané věci.

16. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele [§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")] a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když už příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. To platí i pro mimořádný opravný prostředek (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Z principu subsidiarity však lze vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základních práv jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tedy jen tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

17. Navrhovatelky brojí proti postupu orgánů veřejné moci, které neumožňují výkon trestu uloženého první navrhovatelce, a to od počátku společně s nezletilou druhou navrhovatelkou. a) jiný zásah orgánu veřejné moci 18. Právní úprava předpokládá, že je nezbytné zabránit odloučení matky a dětí a umožnit jim "sociální a emocionální výchovu", neboť odsouzení ženy k nepodmíněnému trestu odnětí svobody neznamená, že je špatnou matkou (viz též KALVODOVÁ, V. Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012, s 190). Vzhledem k tomu stanoví § 67 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 169/1999 Sb."), že v "případech hodných zvláštního zřetele, jestliže takový postup umožňují podmínky ve věznici a osobnostní předpoklady odsouzené ženy, může být odsouzené ženě na její žádost povoleno, aby ve výkonu trestu měla u sebe a starala se o své dítě zpravidla do 3 let jeho věku, pokud takové dítě nebylo soudem svěřeno do výchovy jiné osoby. Před rozhodnutím si ředitel věznice vyžádá posouzení poskytovatele zdravotních služeb v oboru praktické lékařství pro děti a dorost a orgánu sociálně-právní ochrany dětí, zda je takový postup ve prospěch dítěte, a psychologický posudek odsouzené ženy".

19. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb. je vězeňská služba pověřena střežením a dozorem nad odsouzenými a zajišťováním stanovených podmínek výkonu trestu. Pravomoci vězeňské služby jsou tedy zaměřeny výhradně na osoby, které byly odsouzeny a jsou ve výkonu trestu odnětí svobody, a to na základě aktuálního stavu a konkrétních okolností. Proto nelze požadovat, aby vězeňská služba rozhodovala o osobách, vůči nimž nevykonává žádnou pravomoc a za něž ani nemá odpovědnost. Rozhoduje-li proto ředitel, zda jsou naplněny podmínky pro zařazení matky s dítětem do Věznice, může takové rozhodnutí podle zákona činit jen vůči osobám, které jsou již ve výkonu trestu odnětí svobody. Domáhá-li se první navrhovatelka rozhodnutí o urychleném posouzení toho, zda splňuje podmínky pro zařazení do Věznice, aniž by již byla ve výkonu trestu odnětí svobody, domáhá se postupu, který je mimo limit enumerativních veřejnoprávních pretenzí. Ty jsou dány v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny, podle kterých lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon.

20. Požaduje-li proto první navrhovatelka rozhodnutí vězeňské služby, respektive ředitele Věznice, takové řízení doposud nemohlo být zahájeno, pokud ještě nenastoupila do vstupní věznice. Teprve poté bude moci být řízení o její žádosti ukončeno, a budou jí náležet i příslušné procesní nástroje k nápravě případných pochybení. Proto je na návrh směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci nutné hledět jako na nepřípustný. b) rozhodnutí obecných soudů 21. Jde-li o napadená rozhodnutí obecných soudů, je nutné připomenout to, co sama první navrhovatelka ve svém podání uvedla: krajský soud odmítl její stížnost pro opožděnost. Má-li účastník před podáním ústavní stížnosti vyčerpat procesní nástroje, které mu zákon poskytuje, musí tak učinit efektivním způsobem, aby orgán rozhodující o opravném prostředku, měl možnost se tvrzenými námitkami zabývat. Podala-li stížnost po zákonné lhůtě, nevyčerpala své procesní možnosti způsobem, který zákon umožňuje, a proto je v tomto ohledu návrh nepřípustný. c) předběžné opaření 22. Jak je z návrhu i ze spisu okresního soudu patrné, první navrhovatelka podala novou žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody, přičemž návrh ze dne 1. 6. 2026 okresní soud usnesením ze dne 17. 7. 2026 č. j. 3 T 154/2023-832 zamítl, navrhovatelka však má možnost přezkumu věci v rámci řízení o stížnosti; doposud tak však neučinila a podle zjištění Ústavního soudu usnesení nenabylo právní moci. Pro další postup ve věci pak bude podstatné rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení. Jak Ústavní soud zjistil, v této věci doposud okresní soud nenařídil veřejné zasedání, navrhovatelka byla toliko dotázána, zda trvá na své námitce podjatosti soudců okresního soudu. Podle § 282 odst. 3 trestního řádu v řízení o návrhu na povolení obnovy ve prospěch obviněného, může soud vzhledem k povaze věci odložit nebo přerušit výkon pravomocně uloženého trestu. Obdobně jako v případě stížnosti pro porušení zákona (§ 275 odst. 4 trestního řádu) "je smyslem takového postupu zabránit zbytečné újmě, která by dalším výkonem trestu obviněnému mohla vzniknout (a následně též státu, jenž by byl povinen takovou újmu odškodnit) ... Odložit lze výkon všech trestů fyzických osob ..., s nimiž nebylo doposud započato." (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3410, bod 9). S ohledem na okolnosti konkrétní věci, mimo jiné i "zapojení" nezletilé druhé navrhovatelky, lze důvodně předpokládat, že do pravomocného rozhodnutí o obnově řízení nebude první navrhovatelce nařízen výkon trestu odnětí svobody. I v tomto řízení jsou navrhovatelkám k dispozici procesní nástroje, které doposud nevyčerpaly, a proto je i z tohoto pohledu ústavní stížnost nepřípustná.

23. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Jde-li o návrh na vydání předběžného opatření, Ústavní soud rozhodl věc urychleně, a proto, s ohledem na výše vyslovené závěry, je rozhodnutí o něm bezpředmětné.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. srpna 2026 Jan Svatoň v. r. soudce zpravodaj