III.ÚS 1885/15
V PLATNOSTI- KS Praha 11 To 89/2015-354
- ÚS III.ÚS 1885/15
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nevyčerpal předchozí procesní prostředky, včetně dovolání. Soud se opřel o § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná bez vyčerpání všech dostupných soudních prostředků. I když stěžovatel nevyužil právo na dovolání, nebylo možné jej vyloučit z případnosti, protože soudní řízení musí být v souladu s principy spravedlivého procesu. Ústavní soud tak nesmí předem posuzovat, zda by dovolání bylo účelné, což je pravomocí Nejvyššího soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída 504, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2015 č. j. 11 To 89/2015-354 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 25. 11. 2014 č. j. 2 T 107/2014-320, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů (jakož i nespecifikovaná "další na ně navazující rozhodnutí") v jeho trestní věci s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Okresní soud v Mladé Boleslavi shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil jej podle § 145 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře tří roků s podmíněným odkladem podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu čtyř let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu práce v ozbrojených bezpečnostních sborech a složkách na dobu sedmi roků a podle § 228 odst. 1 tr. řádu mu stanovil povinnost nahradit konkretizovaným poškozeným škodu. Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí Okresního soudu v Mladé Boleslavi s poukazem na § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. řádu zrušil ohledně stěžovatele ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil podle § 145 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře tří roků, který mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 roků. Odvolací soud podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku stěžovateli stanovil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu práce v ozbrojených bezpečnostních sborech a složkách na dobu čtyř roků. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu poškozené odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, neboť v procesní situaci, kdy nebylo - jak dovozuje - mimo pochybnost prokázáno, že se inkriminovaného skutku dopustil, měl být obžaloby zproštěn. Dovozuje, že obecné soudy se dostatečně nevypořádaly s jím navrženými důkazy a provedené důkazy pak vyhodnotily extrémně vadně, v důsledku čehož jej uznaly vinným, ačkoliv bylo možné při jejich řádném hodnocení a dodržování zásady volného hodnocení důkazů dospět ke zcela jiným závěrům ohledně průběhu inkriminovaného skutkového děje. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; ve smyslu zde odkazovaného ustanovení 72 odst. 3 je takovým prostředkem i dovolání. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že "nevyužil svého práva na podání dovolání, neboť v dané trestní věci nedospěl k závěru, že by v tomto případě jednoznačně existoval některý z přípustných dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. řádu". Bez ohledu na to, zda by bylo možné námitky obsažené v nyní projednávané ústavní stížnosti podřadit pod dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b tr. řádu, podání dovolání podmínku přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu shora citovaného ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu - oproti očekávání stěžovatele - přesto představuje. Ve stanovisku svého pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (č. 40/2014 Sb.) Ústavní soud uvedl, že: "z dikce ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, jednoznačně vyplývá povinnost stěžovatelů vyčerpat všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje - tedy i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání v trestních věcech, pokud je dovolání v dané věci přípustné. Pokud je v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanovena povinnost vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, tím spíše musí stěžovatelé vyčerpat mimořádný opravný prostředek v případě, kdy je tento přípustný (§ 265a trestního řádu). Ústavní stížnost je prostředkem ochrany práv, který je subsidiární ke standardním "neústavním" institutům. Především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li dosaženo nápravy v rámci režimu obecného soudnictví, může se v rozsahu omezeném hledisky ústavnosti uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní soud tak nemůže sám posuzovat splnění podmínek, které otevírají prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, tato role mu nepřísluší. Otázku, zda námitky stěžovatele naplňují některý z dovolacích důvodů, musí posuzovat Nejvyšší soud, neboť kdyby tak Ústavní soud učinil bez tohoto posouzení, nepřípustně by zasahoval do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice." V bodě 28 stanoviska Ústavní soud rovněž ohlásil, že se přijaté závěry uplatní ve vztahu k ústavním stížnostem podaným dnem následujícím po dni jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů; jestliže se tak stalo 17. 3. 2014, musí být aplikováno i v dané věci. Návrh, který je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, musí být podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítnut, a to bez jednání a soudcem zpravodajem (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2422/14 ze dne 29. 7. 2014). Nad rámec řečeného je přiléhavé stěžovateli připomenout, že dovozuje-li, že dovolání by bylo bezpochyby "neefektivní", a současně namítá porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, nedoceňuje závěry, jež formulovala judikatura Ústavního soudu; kupříkladu již v nálezu sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a čl. 90 Ústavy, jestliže uvedl, že "...je podle Ústavního soudu třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci".
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2015 Vladimír Kůrka v. r. soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.