III.ÚS 1933/11
V PLATNOSTI- MS Praha 28 Co 410/2010
- ÚS III.ÚS 1933/11
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatelé nevyčerpali předchozí procesní prostředky. Soud uvedl, že nárok na odnětí možnosti jednat před soudem lze uplatnit žalobou pro zmatečnost, kterou stěžovatelé nepoužili. Zákon o Ústavním soudu stanoví, že ústavní stížnost je nepřípustná, pokud nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky. Soud se opřel o § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a § 229 odst. 3 občanského soudního řádu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. O. T. a 2. P. T., obou zastoupených JUDr. Josefem Karlíkem, advokátem v Praze 10, Počernická 22, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 4. 2010 č. j. 10 C 204/2007-151 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2011 č. j. 28 Co 410/2010, 28 Co 15/2011-202, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 26. 6. 2011 stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), že jim v průběhu řízení byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem [přičemž poukazují na § 237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")], že postupem soudů bylo porušeno jejich právo rovnosti stran, resp. že byl porušen princip rovnosti příležitostí či rovnosti zbraní, garantované ustanovením čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; porušen měl být i čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ve spojení s opravným usnesením ze dne 1. 12. 2010 č. j. 10 C 204/2007-171 bylo částečně vyhověno žalobě Bytového družstva Zelený pruh, jež směřovala proti stěžovatelům, na zaplacení 47 821 Kč s příslušenstvím (z titulu plnění poskytovaných v souvislosti s užíváním bytu). Proti danému rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání, Městský soud v Praze však napadeným rozsudkem ve spojení s opravným usnesením ze dne 13. 4. 2011 č. j. 28 Co 410/2010, 28 Co 15/2011-207 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V ústavní stížnosti stěžovatelé mj. namítají, že soud prvního stupně sice dospěl k závěru, že vyúčtování (jako důkaz žalobce) nebylo správné, sám však toto vyúčtování (k jejich námitce) přepočítal a nárok přiznal, a to z jiného titulu (z titulu bezdůvodného obohacení namísto plnění ze závazného právního titulu - vyúčtování). Tím prý měl "opravovat důkaz" a současně změnit právní kvalifikaci nároku, který byl předmětem řízení, přičemž (ale) vyšel z jiných skutkových okolností, které podřadil pod hypotézu jiné právní normy. Tyto odlišné právní důvody mají představovat naprosto odlišné právní instituty, jejichž skutková podstata vykazuje navzájem zcela jiné obsahové a formální náležitosti. Takovou změnu právní kvalifikace může učinit svým dispozitivním úkonem pouze žalobce, jenž je oprávněn nakládat s předmětem řízení, a nikoliv soud. Pokud i odvolací soud sám změnil žalobní petit v právní kvalifikaci nároku, aniž tak učinil žalobce a aniž dal stěžovatelům možnost se ke změně vyjádřit, přednést své námitky, příp. navrhnout další důkazy, jak to předpokládají ustanovení § 123, § 118 odst. 3 občanského soudního řádu, odňal jim tímto nesprávným postupem možnost jednat před soudem, jak má plynout z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2000 sp. zn. 29 Cdo 460/2000. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že se jedná o nepřípustný návrh. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Podle § 229 odst. 3 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout (též) pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Pokud stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že jim odvolací soud svým nesprávným postupem odňal možnost jednat před soudem, pak s ohledem na již zmíněné ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., zakotvující jeden z tzv. zmatečnostních důvodů, je zřejmé, že stěžovatelé tutéž námitku mohli uplatnit v žalobě pro zmatečnost proti rozsudku městského soudu. Tento procesní prostředek přitom nelze v daném případě pokládat za zjevně "neefektivní", a to právě vzhledem ke stěžovateli zmiňovanému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2000 sp. zn. 29 Cdo 460/2000. V dané věci se Nejvyšší soud totiž zabýval otázkou přípustnosti a současně důvodnosti dovolání ve smyslu tehdy platného ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., načež přisvědčil dovolatelce, že jí byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, jestliže odvolací soud druhé straně přiznal peněžité plnění z jiného právního důvodu (titulu), aniž by jí (dovolatelce) dal možnost realizovat její procesní práva, a to s argumentací, kterou stěžovatelé reprodukují v ústavní stížnosti. Pokud za této situace stěžovatelé uvedený mimořádný opravný prostředek před podáním své ústavní stížnosti nevyčerpali, je tato ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. září 2011 Jiří Mucha soudce Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.