III.ÚS 1936/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky T. B., zastoupené Mgr. Lucií Loubkovou, advokátkou, sídlem Na Křivině 1363/4, Praha 4 - Michle, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 11 To 69/2025-13971 ze dne 15. ledna 2026 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 2 T 18/2023-13264 ze dne 28. března 2025, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze a J. V., t. č. ve Vazební věznici Praha Ruzyně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze v části, která se jí týká a v části týkající se trestu propadnutí věci vztahujícího se k finančním prostředkům, jakož i zrušení označeného rozsudku Městského soudu v Praze v části týkající se trestu propadnutí věci vztahujícího se k finančním prostředkům, o nichž tvrdí, že jí náleží. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.

2. Stěžovatelka měla v daném trestním řízení postavení zúčastněné osoby. Napadený rozsudek městského soudu neobsahoval výrok o zabrání věcí ve vlastnictví stěžovatelky, ale byl jím vedlejšímu účastníkovi, obžalovanému J. V., uložen trest propadnutí věci, a to mj. ve vztahu k finančním prostředkům zajištěným při domovních prohlídkách.

3. Proti napadenému rozsudku městského soudu podala stěžovatelka i obžalovaní (včetně vedlejšího účastníka) odvolání. Z podnětu odvolání vedlejšího účastníka a dalšího obžalovaného zrušil vrchní soud rozsudek městského soudu ve vztahu k těmto obžalovaným (výrok A. napadeného rozsudku) a nově uložil vedlejšímu účastníkovi spolu s nepodmíněným trestem odnětí svobody znovu také trest propadnutí věci, který se vztahoval mj. k finančním prostředkům ve výši 1 305 200 Kč a 2 815 eur, jež byly zajištěny při domovní prohlídce u spoluobžalovaného Y. B., syna stěžovatelky (výrok B. napadeného rozsudku). Odvolání stěžovatelky vrchní soud podle § 253 odst. 1 trestního řádu zamítl jako podané neoprávněnou osobou (výrok E. napadeného rozsudku).

4. Stěžovatelka tvrdí, že trest propadnutí věci uložený vedlejšímu účastníkovi zahrnuje i částku 840 000 Kč (následně hovoří o částce 540 000 Kč s tím, že částka 300 000 Kč jí již má být vrácena), které jsou v jejím vlastnictví, neboť pocházejí z jejích vlastních a rodinných úspor a byly přivezeny z Ukrajiny. Namítá, že se vrchní soud nevypořádal s jejími odvolacími námitkami a nevysvětlil, proč její tvrzení považuje za nevěrohodná. Namítá, že obecné soudy neprokázaly, že zmíněné peněžní prostředky představují výnos z trestné činnosti, resp. že takový závěr z provedených důkazů nevyplývá, a obecné soudy jej založily pouze na skutečnosti, že byla hotovost nalezena v místě bydliště obžalovaného. Napadená rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelná.

5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Stěžovatelka napadá ústavní stížností také rozsudek městského soudu v části týkající se trestu propadnutí věci (finančních prostředků) uloženého vedlejšímu účastníkovi. Vrchní soud však napadeným rozsudkem (výrokem A.) rozsudek městského soudu v této části zrušil a nahradil jej vlastním rozhodnutím. K rozhodování o zrušené části rozsudku městského soudu tak Ústavní soud není příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).

6. Ústavní soud dodává, že i kdyby rozsudek městského soudu nebyl (v části týkající se trestu propadnutí věci uloženého vedlejšímu účastníkovi) nahrazen rozsudkem vrchního soudu, tj. i kdyby Ústavní soud shledal svou příslušnost k přezkumu napadené části rozsudku městského soudu, musel by ústavní stížnost v této části odmítnout jako nepřípustnou, a to ze stejných důvodů, které budou níže popsány ve vztahu k výroku B. napadeného rozsudku vrchního soudu.

7. Ústavní soud dále připomíná, že podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona).

8. Citovaná ustanovení mají právní základ v zásadě subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.

9. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá mj. zrušení části výroku B. napadeného rozsudku vrchního soudu, v níž tento soud uložil obžalovanému - vedlejšímu účastníkovi - trest propadnutí věci vztahující se mj. k finančním prostředkům, o nichž stěžovatelka tvrdí, že jsou v jejím vlastnictví. Stěžovatelka tedy tvrdí, že byla výrokem o trestu propadnutí věci připravena o vlastnické právo k těmto peněžním prostředkům, neboť právní mocí výroku o trestu propadnutí věci se vlastníkem věci, jíž se tento trest týká, stává stát (srov. § 70 odst. 6 trestního zákoníku).

10. V takových případech se ovšem tvrzený vlastník propadnuté věci může domáhat ochrany svého vlastnického práva cestou civilní žaloby proti České republice, konkrétně žalobou z lepšího práva. Právě tento postup je považován za prostředek ochrany vlastnického práva v situaci, v níž se ocitla i stěžovatelka (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3302/12 ze dne 7. března 2013, též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 10/2023 ze dne 31. května 2024 a usnesení sp. zn. 25 Cdo 2489/2003 ze dne 29. června 2024). Jelikož stěžovatelka tento způsob ochrany svého vlastnického práva nevyužila, posoudil Ústavní soud její ústavní stížnost v části směřující proti výroku B. napadeného rozsudku vrchního soudu jako nepřípustnou.

11. V části, v níž směřuje proti výroku E. napadeného rozsudku vrchního soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky jako podané neoprávněnou osobou, shledal Ústavní soud procesní předpoklady pro řízení o ústavní stížnost za splněny. Zároveň však ústavní stížnost vyhodnotil v této části jako zjevně neopodstatněnou.

12. Jak bylo uvedeno, stěžovatelka v řízení vystupovala jako zúčastněná osoba, protože bylo navrhováno zabrání její věci, pokud by soudy dospěly k závěru, že prostředky jsou její. To se však nestalo. Zúčastněná osoba má podle § 246 odst. 1 písm. c) trestního řádu právo podat odvolání proti rozsudku prvního stupně pouze pro nesprávnost výroku o zabrání věci nebo části majetku. Žádný takový výrok rozhodnutí neobsahovalo. Stěžovatelka však svoje odvolání směřovala proti výroku rozsudku městského soudu, jímž byl obžalovanému vedlejšímu účastníkovi uložen trest propadnutí věci. Uložením trestu nejsou dotčena její práva, současně ji ale ten výrok ani nezavazuje. Obrana stěžovatelky se ale musí odehrát mimo trestní řízení, jak je popsáno shora a v odkazovaných rozhodnutích. Jestliže tedy vrchní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka nebyla oprávněna tento výrok (o trestu, který je uložený jiné osobě, než jí) napadnout odvoláním, a zamítl proto její odvolání podle § 253 odst. 1 trestního řádu, postupoval zcela v souladu s trestním řádem a nijak nezasáhl do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.

13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, dílem jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 29. července 2026 Daniela Zemanová předsedkyně senátu