III.ÚS 1991/22

Rubrum

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. Š., zastoupené Mgr. Jiřím Rosolem, advokátem se sídlem Pod Hybšmankou 19/2339, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, č. j. 5 Tdo 1371/2021-2231, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 8. 2021, č. j. 10 To 104/2020-2181, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatelka proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího soudu, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. 2. 2020, č. j. 1 T 177/2015-2030, byla stěžovatelka uznána vinnou dvěma trestnými činy spáchanými v pokračování v jednočinném souběhu; jednak přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, jednak zločinem zpronevěry. Za tyto trestné činy jí byl uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 2 let, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Tímto rozsudkem bylo také rozhodnuto o nároku poškozené obchodní společnosti na náhradu škody.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, o němž poté, co byl jeho předchozí rozsudek zrušen Nejvyšším soudem, rozhodl krajský soud nyní napadeným rozsudkem, tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a znovu uznal stěžovatelku vinnou jednak přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, jednak zločinem zpronevěry. Za tyto trestné činy jí uložil úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 1 roku a 3 měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Zároveň byla stěžovatelka zproštěna obžaloby pro dále specifikovaná jednání, v nichž byly obžalobou spatřovány přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, přečin podvodu a zločin zpronevěry. Stěžovatelce byla rovněž uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozené obchodní společnosti ve výši 551 546 Kč; se zbytkem svého nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Navazující dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud dle § 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odmítl nyní rovněž napadeným usnesením, a to aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení, neboť námitky stěžovatelky neodpovídaly deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu.

5. Stěžovatelka především namítá, že se soudy všech stupňů nevypořádaly s její obhajobou uplatňovanou v celém řízení a zároveň nedostačujícím způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Není z nich prý zřejmé, jakými konkrétními důkazy se soudy zabývaly a k jakým konkrétním závěrům na základě jejich zhodnocení došly. Zejména odůvodnění odvolacího rozsudku je prý příliš krátké, odkazující na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, které je však vágní a v převážné části se skládá pouze z reprodukce jednotlivých důkazních prostředků bez jejich bližšího zhodnocení jak samotných, tak zejména v jejich vzájemné souvislosti. Nelze z něj proto údajně dovodit, na základě kterých konkrétních důkazů soud došel u jednotlivých dílčích útoků k závěru, že u nich byla skutková podstata daného trestného činu naplněna. Odvolací soud se nadto pouze "ilustrativně" vyjadřuje k některým odvolacím argumentům.

6. Samotné skutkové závěry učiněné obecnými soudy jsou dle stěžovatelky v rozporu s provedeným dokazováním, provedené důkazy byly nalézacími soudy nedostatečně hodnoceny a na jejich základě nebyly vyvozeny konkrétní a přezkoumatelné závěry. Jako příklad stěžovatelka uvádí závěry o tom, že z pokladny vybírala částky včetně haléřů, což fakticky není možné. To dle stěžovatelky vyvolává důvodné pochybnosti o popsaném skutkovém ději. Další námitky se týkají kvality znaleckého posudku, který dle stěžovatelky nemůže sloužit jako důkaz, pokud se v něm znalec vyjadřuje k otázkám, jež nespadají do jeho odborné působnosti, a to ani v případě, že soud k takovým vyjádřením nepřihlédne.

7. Nesprávný postup stěžovatelka spatřuje i v použití závěrů znaleckých posudků k vyčíslení výše způsobené škody, ačkoliv byly posudky zpracovány k zodpovězení otázky, zda účetnictví obsahuje nesprávně vedené účetní operace a stanoví pouze výši tzv. účetní škody vypočtené na základě účetních dokladů. Posudky údajně nevypovídají o reálném toku peněz z a do pokladny a nelze tak činit skutkové závěry o tom, zda došlo k jejich odcizení. Stěžovatelka tak odmítá závěr, že si peněžní prostředky přisvojila, vycházející pouze z toho, že nebyly předloženy doklady o jejich použití. Neexistence příjmových dokladů podle ní takový závěr nemůže prokázat. Upozorňuje rovněž, že nebyl prokázán ani rozdíl mezi účtovaným a skutečným stavem peněz na pokladně a na bankovních účtech poškozené společnosti, který by byl způsoben výhradně stěžovatelkou.

8. Jelikož bylo trestní řízení vedeno jednostranně, byly prováděny takřka výlučně důkazy svědčící v její neprospěch, je stěžovatelka přesvědčena, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu se zásadou presumpce neviny. Stěžovatelka uzavírá, že jí vina nebyla nijak konkrétně prokázána, konkrétní důkazy, které by prokazovaly její vinu v jednotlivých skutcích ani nejsou v odůvodnění napadených rozhodnutích uvedeny, což rovněž vede k jejich nepřezkoumatelnosti. Právní závěry uvedené soudem prvního stupně u jednotlivých dílčích skutků nejsou podepřeny potřebnými skutkovými zjištěními. Z odůvodnění napadených rozhodnutí prý nadto není ani zřejmé, zda se soudy zabývaly či nikoli - a z jakých důvodů je případně nepovažovaly za opodstatněné - obhajobou stěžovatelky. Odvolací soud se totiž vyjadřuje jen k některým uplatněným námitkám, které si selektivně vybírá, přičemž ostatní pomíjí. Není přitom zřejmé, zda odvolací soud ostatní argumenty pouze vzal na vědomí a opomněl se k nim vyjádřit, nebo je vůbec nezohlednil.

9. Tím, že soudy rozhodly v její neprospěch, aniž by řádně zjistily skutkový stav, resp. tím, že z provedených důkazů vyvodily právní závěry, které z nich jednoznačně nevyplývají (či se ukazují pouze jako pravděpodobné či možné), a přestože její vina nebyla prokázána nade vší pochybnost, porušily zásadu in dubio pro reo a rovněž její právo na soudní ochranu.

10. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího soudu ani soudu krajského však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

12. Stejně jako v předchozích stadiích řízení před soudy napadá i nyní stěžovatelka zejména rozsah dokazování, hodnocení důkazů či skutková zjištění provedená soudy prvního a druhého stupně. Úkolem Ústavního soudu však zásadně není přehodnocování důkazů provedených trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, provedl-li by je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy, jen zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Judikatura zdejšího soudu tak připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidlu "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky, avšak je tomu tak pouze v případech, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud rovněž opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny.

13. Nejvyšší soud se proto v napadeném usnesení neodchýlil od uvedených závěrů, když vyložil, že stěžovatelčiny námitky obdobné povahy by mohl učinit předmětem přezkumu dovolacího soudu pouze v případech extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy či pokud by míra jí namítaných nedostatků v postupu soudů nižších stupňů dosahovala již ústavněprávního rozměru v podobě zásahu do ústavně chráněných práv a svobod. Taková závažná pochybení ovšem Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal a svůj závěr, proč nelze námitky stěžovatelky podřadit pod jí uplatněný dovolací důvod, ani jiné zákonem vymezené dovolací důvody, přitom srozumitelně a řádně odůvodnil způsobem, proti kterému nemá Ústavní soud výhrad.

14. Ostatně je třeba uvést, že stěžovatelka sice usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížností napadla, konkrétní námitky k jeho postupu však neuvádí a pouze opakuje ty, s nimiž se (oproti názoru stěžovatelky) dostatečným způsobem vypořádal již krajský soud (str. 23 a násl. napadeného rozsudku), a k nimž se do značné míry jako obiter dictum, tedy již nad rámec dovolacího přezkumu, vyjádřil i Nejvyšší soud.

15. Ústavní soud v daném případě dospěl k závěru, že obecné soudy ve svých rozhodnutích popsaly a interpretovaly jednání stěžovatelky a vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům o její vině. Ani Ústavní soud přitom neshledal, že by skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, a že by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Nutno dodat, že stěžovatelka polemiku se závěry obecných opírá o vlastní verzi skutkového stavu, a tímto způsobem se znovu pokouší zpochybnit pro ni nepříznivý výsledek soudního řízení a revidovat jej prostřednictvím ústavní stížnosti, což však nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.

16. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nemá proti závěrům Nejvyššího soudu ani soudu krajského ústavněprávních výhrad, rovněž odůvodnění napadených rozhodnutí vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí.

17. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. srpna 2022 Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu