III.ÚS 201/98
V PLATNOSTI- MS Praha 23 Co 737/97
- ÚS III.ÚS 201/98
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stěžovatel se zpravidla nevyjádřil k návrhu na zrušení rozhodnutí obecných soudů, které zamítly žalobu na vydání nemovitosti. Soud upozornil, že nezásah do věcné správnosti rozhodnutí obecných soudů je vyloučen, pokud nejsou splněny zvláštní podmínky pro zásah. Ústavní ochrana základních práv podle čl. 11 Listiny není poskytována v případech, kdy se jedná o nároky vyplývající z právního stavu před rokem 1989.
Rubrum
III. ÚS 201/98 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl dne 5. 11. 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.S., zastoupeného advokátem JUDr. J.J., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 23 Co 737/97, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 11. 1996, sp. zn. 30 C 494/93, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění
: Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a v podstatě za podmínek určených zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů I. a II. stupně (rozsudek ve věci Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 30 C 494/93, ze dne 14. listopadu 1996 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 1998, sp. zn. 23 Co 737/97) a tvrdil - aniž by toto své tvrzení blíže zdůvodnil - že těmito rozhodnutími obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily jeho ústavně zaručené základní právo plynoucí z ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod; podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že oba obecné soudy shodně zamítly jeho žalobu na vydání věci (jedné ideální poloviny blíže označené nemovitosti v P.), když byly dospěly ke shodnému závěru, že tvrzené důvody svědčící o jeho odstoupení od kupní smlouvy (§ 48 odst. 1, 2 obč. zák.), stejně jako důvody pro závěr, že tato smlouva byla svého času (dne 19. června 1980) uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek (§ 49 obč. zák.), nebyly prokázány. S odkazem na již zmíněný článek Listiny základních práv a svobod a v polemice se závěry obecných soudů obou stupňů proto navrhl, aby obě jejich rozhodnutí (viz vpředu) byly nálezem Ústavního soudu zrušeny. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrno, že stěžovatel posuzovanou nemovitost, přesněji její ideální část, prodal již zmíněného dne stavebně výrobnímu družstvu M., a to za částku (celkem ca 69.000,- Kč), která v sobě obsahovala též tehdy přípustné zvýšení oproti ceně jinak obvyklé, když souhlas s takto zvýšenou cenou udělil příslušný správní orgán ( ONV ). Pokud jde o výši kupní ceny, stěžovatel sice i v ústavní stížnosti připouští, že tato byla sjednána (ve zvýšeném stupni) ve shodě s někdejšími předpisy, tvrdí však, že posuzovaná nemovitost jako tehdy "v soukromém vlastnictví" byla již touto svou povahou záměrně znehodnocována a že její vlastníci (v rozporu zejména s ustanoveními Mezinárodního paktu o občanských a lidských právech) byli tak "diskriminováni", směřuje tedy podstata námitek stěžovatele proti právnímu stavu před listopadem 1989, jímž se cítí poškozen - co do prodeje nemovitosti - jednak neúměrně nízkou kupní cenou, jednak tím, že byl k prodeji nemovitosti (její části) přinucen (tvrzením, že technický stav nemovitosti při neochotě stěžovatele uhradit náklady na opravy povede k demolici). Co do odstoupení od takto uzavřené kupní smlouvy připustil stěžovatel, že zákonem předpokládaný úkon vůči kupujícímu expressis verbis sice neučinil, nicméně jeho záměr (jako jednostranný projev vůle) byl patrný z obsahu jeho korespondence (dopisu údajně z prosince 1990), v každém případě pak je obsažen v podané reivindikační žalobě. Z hlediska ochrany ústavně zaručených základních práv je však tvrzení stěžovatele zcela nerozhodné; jakkoli totiž kupní cena sjednaná v polovině roku 1980 se vzhledem k současným poměrům může zdát jako nepřiměřeně nízká, nelze podstatně rozdílná a odlišná 2 III ÚS 201/98 hlediska dřívější doby (totalitního režimu) přenášet do současnosti, která je ovládána zcela jinými podmínkami a principy. Nadto stěžovatel přehlíží, že Ústavní soud v intencích své judikatury není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů jinak než za splnění zvláštních podmínek, které rovněž již dříve v různých svých nálezech vyložil (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994); protože jde o rozhodnutí Ústavního soudu (v příslušné Sbírce) obecně přístupné, zcela postačí stěžovatele na ně odkázat a jen stručně připomenout, že - z hlediska ochrany ústavnosti - Ústavní soud nepřezkoumává ani věcnou správnost ani legalitu rozhodnutí obecných soudů, neboť, mimo jiné, není jim v rámci obecného soudnictví nadřízen, a proto jeho ingerence do jurisdikce obecných soudů je podmíněna splněním zvláštních podmínek (k tomu srov. např. II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995). Mimo to, pokud stěžovatel zakládá své tvrzení o porušení ústavně zaručeného základního práva plynoucího z čl. 11 Listiny základních práv a svobod, obdobně opomíjí, že i zde Ústavní soud již dříve podrobně vyložil (k tomu srov. např. I. ÚS 115/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 41, Praha 1995) jakou povahu toto právo, pokud ovšem existuje, má a za jakých podmínek mu lze poskytnout ústavní ochranu; s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu nelze proto než uzavřít, že ony zvláštní podmínky v daném případě splněny nejsou a v důsledku toho je stěžovatelova ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z vyložených důvodů, tak - a to především - z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], aniž se jevila potřeba vést stěžovatele k odstranění formálních vad ve vykázané plné moci (§ 31 odst. 2 zákona).
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 5. listopadu 1998 JUDr. Vladimír Jurka předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.