III.ÚS 202/17

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Buřiče, zastoupeného Mgr. Janem Kostkou, advokátem, sídlem Slezská 874/36, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2016 č. j. 21 Co 436/2016-80, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Dopravního podniku hl. m. Prahy, a. s., sídlem Sokolovská 217/42, Praha 9 - Vysočany, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně stěžovatel navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti.

2. Usnesením soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Exekutorský úřad Praha 5, ze dne 5. 10. 2016 č. j. 067 EX 238166/10-73, byla na návrh stěžovatele jako povinného zastavena podle § 55 odst. 2 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "e. ř.") ve spojení s § 268 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") exekuce nařízená usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 13. 10. 2011 č. j. 33 EXE 206/2011-9 (výrok I), stěžovateli bylo podle § 89 e. ř. uloženo uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč (výrok II) a dále jím bylo podle § 87 odst. 2 a § 89 e. ř. ve spojení s § 271 o. s. ř. rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením usnesení soudního exekutora ve výroku II změnil tak, že náklady exekuce činí 4 235 Kč, jinak je v tomto výroku II, jakož i ve výroku III potvrdil, dále pak podle § 218 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 e. ř. stěžovatelovo odvolání směřující proti výroku I odmítl a také rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

II. Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil nesouhlas s tím, že městský soud odmítl jeho odvolání proti výroku I usnesení soudního exekutora (o zastavení exekuce) s odůvodněním, že bylo podáno účastníkem, kterému z procesního hlediska nebyla způsobena žádná újma na jeho právech. Tento závěr má být podle stěžovatele nesprávný, neboť exekuce sice byla zastavena na jeho návrh (podaný z důvodu zrušení exekučního titulu), městský soud ale přehlédl, že proti usnesení o nařízení exekuce podal dne 6. 10. 2016 odvolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto, a tudíž usnesení o nařízení exekuce nenabylo právní moci, a exekuce tak vůbec nebyla nařízena. Z toho stěžovatel vyvodil nesprávnost závěru městského soudu, že v době nařízení exekuce byl zavázán ke splnění povinnosti uložené mu pravomocným a vykonatelným exekučním titulem, a proto že je povinen hradit náklady exekuce. V této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011 č. j. 20 Cdo 3578/2011, dle něhož je třeba podání posuzovat podle jeho obsahu, přičemž odvolání proti nařízení exekuce má přednost před návrhem na její zastavení. Nesprávnost v daném postupu pak dle stěžovatele může mít vliv na otázku náhrady nákladů exekuce.

5. K tomu možno dodat, že jak plyne ze spisu obvodního soudu sp. zn. 33 EXE 206/2011, který si Ústavní soud vyžádal, zmíněné odvolání městský soud pro opožděnost odmítl, a to usnesením ze dne 25. 4. 2017 č. j. 55 Co 118/2017-89.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost, směřuje-li proti výroku II a III usnesení městského soudu, není přípustná podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

7. Podle § 229 odst. 4 ve spojení s § 254 odst. 2 větou druhou o. s. ř. a § 52 odst. 1 e. ř. může účastník exekučního řízení napadnout žalobou pro zmatečnost mj. pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho odvolání. V souzené věci ústavní stížnost primárně směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo odvolání proti usnesení soudního exekutora o zastavení exekuce, a to podle § 218 odst. 2 [míněno zřejmě ustanovení "§ 218 písm. b)"] o. s. ř., tedy z důvodu nedostatku jeho subjektivní legitimace. V takovém případě se však stěžovatel mohl bránit žalobou pro zmatečnost, a protože ta představuje mimořádný opravný prostředek podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, stěžovatelovou povinností podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu bylo tento prostředek před podáním ústavní stížnosti vyčerpat. Skutečnost, že by tak stěžovatel učinil, však z ústavní stížnosti neplyne (srov. i § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).

8. Směřuje-li ústavní stížnost proti výroku I usnesení městského soudu, Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Domáhá-li se stěžovatel zrušení výroku I usnesení městského soudu v části týkající se nákladů řízení, ústavní stížnost vůči němu žádné námitky neobsahuje. Jde-li o část výroku I, který se týká nákladů exekuce, z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel toto rozhodnutí považuje za vadné z toho důvodu, že městský soud se jeho odvoláním věcně nezabýval, a nenapravil tak pochybení soudního exekutora (spočívající v tom, že nevyčkal, až bude rozhodnuto o odvolání stěžovatele proti usnesení o nařízení exekuce, případně že jeho podání nesprávně kvalifikoval jako návrh na zastavení exekuce, a nikoliv jako odvolání proti usnesení o nařízení exekuce), což mohlo mít dopad na rozhodnutí o nákladech exekuce. Jak již bylo výše uvedeno, městský soud shledal, že stěžovatel není subjektivně legitimován, a proto se již věcně předmětným odvoláním nezabýval. Ovšem za situace, kdy Ústavní soud neshledal z důvodu výše uvedeného, že by byl oprávněn přezkoumat ústavnost rozhodnutí městského soudu, týkajícího se merita věci, nemohl tak učinit ani z pohledu rozhodnutí o nákladech exekuce, a žádnou jinou námitku, jež by neměla akcesorickou povahu, zde stěžovatel neuplatnil. Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v této části považovat za zjevně neopodstatněný návrh.

11. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

12. Vzhledem k tomu, že byla ústavní stížnost odmítnuta, nemohl Ústavní soud přiznat stěžovateli náhradu nákladů zastoupení podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. června 2017 Jan Filip v. r. předseda senátu