III.ÚS 2029/14
V PLATNOSTI- OS Pardubice 5 C 206/2005
- ÚS III.ÚS 2029/14
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, která se týkala náhrady škody vyplývající z právního zastoupení advokátky. Soud uznal, že rozhodnutí nižších soudů byla spravedlivá, podrobně odůvodněná a neobsahovala zjevné právní nebo skutkové chyby. Ústavní soud se nezabývá nápravou omylů v právním posouzení obecných soudů, pokud nevedou k porušení základních práv. Stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, protože stěžovatelka se nezabývala konkrétními porušeními základních práv.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Jaroslavy Moravcové, zastoupené Mgr. Blankou Moravcovou, advokátkou, AK se sídlem Pardubice - Semtín, budova P 9, č.p. 81, 533 54 Pardubice- Rybitví, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27. 2. 2014 č. j. 22 Co 552/2013-355 a proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 4. 2013 č. j. 5 C 206/2005-310, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. V ústavní stížnosti ze dne 12. 6. 2014, doručené Ústavnímu soudu dne 17. 6. 2014, se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů (přičemž rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27. 2. 2014 označila nesprávně jako č. j. 22 Co 552/2012-355), vydaná v řízení o náhradu škody. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Dne 10. 4. 2013 rozsudkem č. j. 5 C 206/2005-310 Okresní soud v Pardubicích (dále jen "nalézací soud") žalované stěžovatelce uložil na základě ustanovení § 16 a § 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, povinnost zaplatit žalobkyni, tj. společnosti Synthesia, a. s., se sídlem v Pardubicích, ve stanovené lhůtě částku 49 701,67 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 36 848,73 s přísl. žalobu zamítl (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III) a nákladech České republiky (výrok IV). V odůvodnění nalézací soud poukázal na průběh a výsledky řízení sp. zn. 6 C 123/2002, konaného před ním v jiné věci žalobkyně zastupované stěžovatelkou jako advokátkou, a v níž bylo v důsledku nečinnosti stěžovatelky rozhodnuto rozsudkem pro uznání, jímž byla žalobkyně zavázána zaplatit žalobci částku 80 959 Kč s příslušenstvím, což byla částka o 49 701,67 Kč vyšší (jak bylo zjištěno znaleckým posudkem), než jakou by byla při řádném zastupování v řízení ve věci sp. zn. 6 C 123/2002 žalobkyně povinna žalobci zaplatit. Dne 27. 2. 2014 rozsudkem č. j. 22 Co 552/2013-355 Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatelky pouze do výroku I a závislých výroků III a IV, rozsudek nalézacího soudu ze dne 10. 4. 2013 č. j. 5 C 206/2005-310 v části odvolání napadeného výroku I, pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalobkyni částku 36 857,67 s přísl. do zaplacení, potvrdil (výrok I), a v části odvoláním napadeného výroku I, pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalobkyni 12 844 Kč s přísl. do zaplacení, a ve výrocích III a IV, změnil tak, že žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po stěžovatelce zaplacení 12 844 Kč s přísl. do zaplacení, zamítl, rozhodl o nákladech řízení před nalézacím soudem a nákladech České republiky (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení před odvolacím soudem (výrok III). Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání (podané jen proti výrokům I, III a IV) bylo částečně důvodné. Odvolací soud se neztotožnil se skutkovými a částečně právními závěry nalézacího soudu, zopakoval část dokazování (závěry znaleckého posudku na č. l. 269 a 270) a jednotlivé nároky žalobkyně nově posoudil. III. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila porušení základního práva dle čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecným soudům vytkla, že "se vůbec nezabývaly námitkami promlčení" a polemizovala s jejich posouzením skutkových zjištění. Polemizovala též se závěry znaleckého posudku Ing. Jiřího Nováka a tím, že soudy zahrnuly do celkové škody i náklady právního zastoupení. Podle názoru stěžovatelky "[s]oudy při svém rozhodování několikrát porušily příslušná ustanovení zejména z. č. 40/1964 Sb. v platném znění a občanského soudního řádu a to zjevně v neprospěch stěžovatelky jako advokátky." IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. V. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s právním posouzením její věci nalézacím soudem a odvolacím soudem. K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Úkolem Ústavního soudu je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí obecných soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo; skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však Ústavní soud neshledal. V projednávaném případě byla napadená soudní rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňovala tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena. Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat." Ústavní soud připomíná, že v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti výhrady stěžovatelky proti postupu nalézacího soudu měly a mohly být napraveny v průběhu odvolacího řízení, a tomuto požadavku měla být přizpůsobena i struktura její ústavněprávní argumentace. Jelikož v ústavní stížnosti takto stěžovatelka nerozlišovala, její výhrady vůči rozhodnutí nalézacího soudu nebylo možno akceptovat. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. února 2015 Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.